11 C 134/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Strejcem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 860,27 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 10 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 750 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru [číslo] ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutou částku společně s úroky, celkem částku 24 600 Kč s příslušenstvím do [datum]. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, a je proto povinen zaplatit dluh na jistině, úroku, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně a náklady spojené s vymáháním pohledávky. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 34 750 Kč, a to 20 000 Kč na jistině, smluvní pokuta činila 10 000 Kč, nesplacený úrok 4 600 Kč, náklady na upomínání 150 Kč, náklady na mimosoudní vymáhání 690 Kč. Žalovaný tyto částky žalobkyni ani přes předžalobní upomínku neuhradil. Žalobce dále požadoval kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč za období od [datum] do [datum] ve výši 2 860,27 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobce ani žalovaný neměli námitek proti postupu soudu dle § 115a o.s.ř., a soud proto věc rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listin.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto řízení za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], uzavřít smlouvu o úvěru. Soudu byly k prokázání uzavření úvěrové smlouvy předloženy pouze nepodepsané kopie úvěrové smlouvy [číslo] datované dne [datum] a [datum], z nichž nelze mít prokázaný projev vůle žalovaného uzavřít úvěrovou smlouvu právě v tomto znění. V listině bylo uvedeno datum splatnosti úvěru do [datum] ve znění smlouvy datované dne [datum] a do [datum] ve znění smlouvy datované dne [datum], úrok 4 600 Kč, RPSN je uvedena ve výši 679,9 % a roční úrok 102,38 %. Žalobkyně doložila výpisem z účtu, že žalovaný poslal na účet předchůdkyně žalobkyně dne [datum] platbu ve výši 1 Kč z účtu na jméno žalovaného č. [bankovní účet], ani z této skutečnosti však nelze mít prokázání uzavření tvrzené úvěrové smlouvy za prokázané. Dalším výpisem z účtu žalobce prokázal, že dne [datum] zaslal předchůdce žalobkyně na účet uvedený ve smlouvě, shodný s účtem, ze kterého přišla platba ve výši 1 Kč, platbu ve výši 20 000 Kč a tedy na účet žalovaného, jak bylo zjištěno ze zprávy [právnická osoba] ze dne [datum]. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] odeslaným na adresu žalovaného, kterým byl žalovaný vyzván též k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky). Dále byly žalovanému zasílány další upomínky původním věřitelem dne [datum] a [datum] (zjištěno z upomínek).

4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě tvrzené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely s největší pravděpodobností uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však dospěl k závěru o neprokázání tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy, resp. akceptace návrhu na uzavření smlouvy, a neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a z nemravnosti tvrzené smlouvy.

5. Soud se předně zabýval tím, zda byla prokázána tvrzení žalobkyně o tom, že mezi jejím předchůdcem a žalovaným byla uzavřena smlouva, ať by již byla hodnocena jako úvěrová. Listina předložená žalobkyní není podepsána ani jedním z účastníků smluvního vztahu. Tvrzení žalobkyně o tom, že smlouva byla uzavřena online způsobem tak, že byly vyplněny na webových stránkách předchůdce žalobkyně určité údaje žalovaného, prokázána nebyla. Bylo prokázáno jen tvrzení, že žalovaný zaslal platbu ve výši 1 Kč na účet předchůdce žalobkyně, nebyl však zjištěn jakýkoliv vztah platby k předmětné žalobkyní tvrzené smlouvě. Následně byla na stejný a další účet žalovanému zaslána postupně částka 20 000 Kč. Žádné jiné důkazy se k procesu uzavírání smlouvy nevztahují. Soud proto dospěl k závěru, že k prokázání uzavření tvrzené smlouvy nedošlo.

6. Soud se dále zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z [datum], rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C [číslo]. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by proto byla, pokud by vůbec byla uzavřena, což nebylo prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Nad rámec shora uvedeného se soud zabýval i tím, zda by nebyly smlouvy neplatné pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 4 600 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit navíc. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Úroková sazba je smlouvě uvedena ve výši 279,83 % či 102,38% ročně, RPSN ve výši 1141,2 %, popř. 679,9%. Takové ujednání je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10 % ročně [webová adresa], systém časových řad [příjmení]). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o úvěr, který se na první pohled ze samotné listiny jeví jako krátkodobý. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná.

8. Žalobkyně tedy neprokázala uzavření smlouvy, a pokud by k závěru o uzavření smlouvu dospěl, jednalo by se o smlouvu absolutně neplatnou. Žalovanému proto nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 20 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že nebyl prokázán vznik závazkového vztahu a i pokud by k tomu došlo, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu, představovalo plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení činí částku 20 000 Kč, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný žalobci nebo původnímu věřiteli nějakou částku dosud uhradil.

9. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, ten je vázán na výzvu věřitele dlužníku o zaplacení. Žalobce doložil první upomínku o úhradu částky 20 000 Kč adresovanou žalovanému ze dne [datum], soud proto vycházel z toho, že ke dni [datum] již byl žalovaný v prodlení s úhradou této částky a od tohoto data přiznal žalobci úrok z prodlení, a to v kapitalizované výši 2 860,27 Kč za období od [datum] do [datum] a dále od [datum] do zaplacení v procentní výši. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, tedy ohledně smluvní pokuty 10 000 Kč, paušálních náhrad nákladů na upomínání ve výši 150 Kč, úroků 4 600 Kč, nákladů na mimosoudní vymáhání 690 Kč, neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění. Soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

10. Žalobce i žalovaný byli v tomto řízení částečně úspěšní i neúspěšní, a soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.