11 C 87/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Strejcem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 59 849 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 29 160 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 59 849 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru číslo dne datum, na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč. Vyplacení úvěru žalovanému došlo dne datum a žalovaný se zavázal úvěr a úrok sjednaný ke smlouvě v nominální úrokové sazbě 64,59% ročně splácet ve 48mi měsíčních splátkách ve výši 2 635 Kč, splatných k 17. dni každého kalendářního měsíce. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Do data zesplatnění úvěru byly žalobcem uhrazeny splátky v celkové výši 15 840 Kč, k zesplatnění úvěru došlo v souladu s bodem 6.3 smlouvy k datum. Žalobce se v tomto řízení domáhal zaplacení jistiny navýšené o úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, tedy částky 50 492 Kč (původní jistina 43 539,01 Kč, dlužné úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru 6 952,99 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlení žalovaného 1 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 50 492 Kč ve výši 6 361,74 Kč Tyto částky žalovaný dosud neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto řízení za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu dne datum s žalobcem uzavřít smlouvu o úvěru číslo. Z této úvěrové smlouvy byla zjištěna výše úvěru 45 000 Kč, počet měsíčních splátek 48 po 2 635 Kč, zápůjční úroková sazba 64,59% ročně, předpokládaná výše RPSN 87,6% Smlouva měla být ze strany žalovaného podepsána jedinečným číselným kódem. Listinu označenou jako doklad o vyplacení úvěru žalobce doložil poskytnutí částky 45 000 Kč dne datum na účet č.: bankovní účet, který je účtem žalovaného, jak bylo zjištěno ze zprávy právnická osoba ze dne datum, ve které tato banka potvrdila také připsání částky 45 000 Kč na účet žalovaného. Z listiny označené jako Karta klienta byla zjištěna výše vyplacené částky a rovněž výše dosud uhrazené částky 15 840 Kč. Žalobce zaslal žalovanému upomínky ze dne datum, datum o úhradu dlužných splátek a dopisem ze dne datum vyzval žalovaného k okamžité úhradě celé dlužné částky z důvodu zesplatnění úvěru (zjištěno z těchto dopisů žalobce žalovanému). Sám žalovaný netvrdil ani nedokládal žádnou úhradu na žalovanou částku.

4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě tvrzené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely s největší pravděpodobností uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy, soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a z nemravnosti dané smlouvy.

5. Soud se zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z datum, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C číslo. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů, zejména listiny označené jako Hodnocení klienta, nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru dostatečně zjišťoval a prověřoval informace od žalovaného, např. pokud jde o náklady na bydlení uváděné žalovaným v nepřiměřeně nízké částce či o setrvalost příjmů žalovaného v delším časovém období než 1 měsíc. Smlouva o úvěru ze dne datum, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, byla proto absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb.

6. Soud se dále zabýval i tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 64,59% p.a., RPSN 87,6%. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Výše uvedené ujednání o výši úroku a RPSN je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně webová adresa, systém časových řad příjmení). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat, sám žalobce hodnotil žalovaného při poskytnutí úvěru jako nerizikového klienta. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Neplatnost úvěrové smlouvy soud shledal i s ohledem na další sankční ujednání o smluvní pokutě obsažená ve smlouvě nevyváženě především k tíži žalovaného jako spotřebitele.

7. S ohledem na neplatnost dané smlouvy o úvěru žalovanému nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 45 000 Kč. Proto představuje plnění žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení činí po odečtení již uhrazené částky 15 840 Kč částku 29 160 Kč.

8. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, ten je vázán na výzvu věřitele dlužníku o zaplacení. Žalobce doložil první upomínku o úhradu adresovanou žalovanému ze dne datum, soud proto vycházel z toho, že nejpozději od datum již byl žalovaný v prodlení a od tohoto data přiznal žalobci úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Soud žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

9. Žalobce i žalovaný byli v tomto řízení částečně úspěšní i neúspěšní, a to při zohlednění všech uplatněných nároků přibližně ve stejném rozsahu, soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.