11 C 87/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Strejcem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 59 849 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 29 160 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 59 849 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč. Vyplacení úvěru žalovanému došlo dne [datum] a žalovaný se zavázal úvěr a úrok sjednaný ke smlouvě v nominální úrokové sazbě 64,59% ročně splácet ve 48mi měsíčních splátkách ve výši 2 635 Kč, splatných k 17. dni každého kalendářního měsíce. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Do data zesplatnění úvěru byly žalobcem uhrazeny splátky v celkové výši 15 840 Kč, k zesplatnění úvěru došlo v souladu s bodem 6.3 smlouvy k [datum]. Žalobce se v tomto řízení domáhal zaplacení jistiny navýšené o úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, tedy částky 50 492 Kč (původní jistina 43 539,01 Kč, dlužné úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru 6 952,99 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlení žalovaného 1 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 50 492 Kč ve výši 6 361,74 Kč Tyto částky žalovaný dosud neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto řízení za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu dne [datum] s žalobcem uzavřít smlouvu o úvěru [číslo]. Z této úvěrové smlouvy byla zjištěna výše úvěru 45 000 Kč, počet měsíčních splátek 48 po 2 635 Kč, zápůjční úroková sazba 64,59% ročně, předpokládaná výše RPSN 87,6% Smlouva měla být ze strany žalovaného podepsána jedinečným číselným kódem. Listinu označenou jako doklad o vyplacení úvěru žalobce doložil poskytnutí částky 45 000 Kč dne [datum] na účet č.: [bankovní účet], který je účtem žalovaného, jak bylo zjištěno ze zprávy [právnická osoba] ze dne [datum], ve které tato banka potvrdila také připsání částky 45 000 Kč na účet žalovaného. Z listiny označené jako Karta klienta byla zjištěna výše vyplacené částky a rovněž výše dosud uhrazené částky 15 840 Kč. Žalobce zaslal žalovanému upomínky ze dne [datum], [datum] o úhradu dlužných splátek a dopisem ze dne [datum] vyzval žalovaného k okamžité úhradě celé dlužné částky z důvodu zesplatnění úvěru (zjištěno z těchto dopisů žalobce žalovanému). Sám žalovaný netvrdil ani nedokládal žádnou úhradu na žalovanou částku.

4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě tvrzené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely s největší pravděpodobností uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy, soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a z nemravnosti dané smlouvy.

5. Soud se zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z [datum], rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C [číslo]. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů, zejména listiny označené jako Hodnocení klienta, nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru dostatečně zjišťoval a prověřoval informace od žalovaného, např. pokud jde o náklady na bydlení uváděné žalovaným v nepřiměřeně nízké částce či o setrvalost příjmů žalovaného v delším časovém období než 1 měsíc. Smlouva o úvěru ze dne [datum], o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, byla proto absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb.

6. Soud se dále zabýval i tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 64,59% p.a., RPSN 87,6%. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Výše uvedené ujednání o výši úroku a RPSN je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně [webová adresa], systém časových řad [příjmení]). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat, sám žalobce hodnotil žalovaného při poskytnutí úvěru jako nerizikového klienta. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Neplatnost úvěrové smlouvy soud shledal i s ohledem na další sankční ujednání o smluvní pokutě obsažená ve smlouvě nevyváženě především k tíži žalovaného jako spotřebitele.

7. S ohledem na neplatnost dané smlouvy o úvěru žalovanému nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 45 000 Kč. Proto představuje plnění žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení činí po odečtení již uhrazené částky 15 840 Kč částku 29 160 Kč.

8. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, ten je vázán na výzvu věřitele dlužníku o zaplacení. Žalobce doložil první upomínku o úhradu adresovanou žalovanému ze dne [datum], soud proto vycházel z toho, že nejpozději od [datum] již byl žalovaný v prodlení a od tohoto data přiznal žalobci úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Soud žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

9. Žalobce i žalovaný byli v tomto řízení částečně úspěšní i neúspěšní, a to při zohlednění všech uplatněných nároků přibližně ve stejném rozsahu, soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.