13 C 127/2016

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně anonymizováno jméno příjmení a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobkyně: ; celé jméno žalobce , narozená dne datum bytem adresa žalobce , ulice republika Německo zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o náhradu újmy na zdraví o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 8. 2021, č. j. 13 C 127/2016-584 Rozsudek soudu prvního stupně se v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. v rozsahu výroku I ukládajícího žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částku 8 463,55 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a ve výrocích II, III a IV, ruší a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení.

1. Napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu bolestného ve výši 110 450 Kč, náhradu ztížení společenského uplatnění ve výši 288 490 Kč s příslušenstvím, částku 12 295,55 EUR sestávající z náhrady hotových výdajů v částce 1 512 EUR a 2 320 EUR a dále z náhrady za ztrátu na výdělku žalobkyně po dobu pracovní neschopnosti v částce 8 463,55 Kč, to vše se zákonným úrokem z prodlení, a dále náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 17 384 Kč (výrok I). Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 312 836,98 Kč (výrok II), na náhradě státem zálohovaných nákladů řízení částku 2 433,50 Kč (výrok III) a soudní poplatek ve výši 35 624 Kč (výrok [příjmení]).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky došlo dne [datum] na sjezdovce lyžařského areálu [obec] ke vzájemnému střetu, při němž žalobkyně utrpěla tříštivou zlomeninu pravé stehenní kosti, s níž byla transportována německou záchrannou službou do nemocnice v [anonymizováno], operována a hospitalizována. Žalobkyně tvrdila, že nehodu na sjezdovce zavinil žalovaný a svou žalobou po něm uplatňovala náhradu imateriální újmy i věcné škody v rozsahu výše specifikovaných dílčích nároků. Mezitímním rozsudkem z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], soud prvního stupně rozhodl, že právní základ uplatněného nároku je opodstatněný. Usnesením z [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [spisová značka], odvolací soud mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud neshledal správným postup soudu prvního stupně, pokud v otázce vlastní příčiny nehodového děje vyšel ze znaleckého posudku soudního znalce z oboru sport, odvětví sport-provozování, specializace lyžování, bezpečnost účastníků na sjezdových tratích, posuzování prováděných činností z hlediska bezpečnosti provozu v oblasti lyžování a snowboardingu, a uložil mu zadat k prokázání vlastní příčiny střetu účastníků a poranění žalobkyně znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, a z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, specializace traumatologie pohybového ústrojí.

3. Po doplnění dokazování v intencích kasačního rozhodnutí odvolacího soudu o předmětné znalecké expertizy dospěl soud prvního stupně opětovně k závěru, že žalovaný zavinil nehodu, při níž žalobkyně utrpěla poškození zdraví, a napadeným rozsudkem žalobě v plném rozsahu co do důvodu i výše vyhověl.

4. K odůvodnění nároku na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 8 463,55 EUR dotčenému odvoláním žalobkyně, soud prvního stupně vyložil (bod 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že žalobkyně požadovala na základě potvrzení svého zaměstnavatele náhradu ušlé mzdy v částce 8 463,55 EUR (rozdíl mezi částkou 15 895,12 EUR čistého, na kterou měla za období březen až červenec nárok, a částkou 7 431,57 EUR čistého, která jí byla skutečně vyplacena). Na základě žalobkyní předložených výplatních pásek za měsíce říjen až prosinec 2014 konstatoval, že průměrný měsíční hrubý příjem žalobkyně za čtvrtletí předcházející nehodě činí 5 715,97 EUR, na její účet jí však bylo poukázáno za období únor-červenec 2015 v souhrnu o 20 931,15 EUR méně, než kolik by jí za toto období podle zjištěného průměrného měsíčního výdělku příslušelo, a proto je její nárok na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] v uplatněné výši 8 463,55 EUR důvodný a z tohoto titulu jí uplatněnou náhradu v plném rozsahu přiznal.

5. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvoláním. Odvolání žalovaného směřovalo do výroku I rozsudku soudu prvního stupně toliko v rozsahu přiznaného nároku na náhradu ušlého výdělku za dobu pracovní neschopnosti žalobkyně ve výši 8 463,55 EUR s příslušenstvím. Ve zbývající části vymezené výrokem I nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalovaného dotčen. Dále žalovaný napadl odvoláním v plném rozsahu závislé výroky II, III a IV. Namítal, že žalobkyně neuvedla před soudem prvního stupně rozhodná tvrzení o průměrném výdělku, jehož dosahovala před vznikem škody, že svůj nárok na náhradu ušlého výdělku za dobu pracovní neschopnosti uplatňuje nesprávně v čistém namísto v hrubém a že nesprávně vychází z průměrného měsíčního výdělku namísto z průměrného hodinového výdělku. Má za to, že ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, zda byl žalobkyni nárok na náhradu za ztrátu na výdělku přiznán v hrubém anebo v čistém. Dále poukazoval na to, že žalobkyně výši uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku dovozuje z porovnání svých příjmů za období dubna až července 2015, avšak soud prvního stupně vycházel z porovnání jejích příjmů za období únor až červenec 2015. Má za to, že soud prvního stupně nezohlednil plnění uplatněná po žalovaném v řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 C 270/2018 a 31C 471/2016 (1 778,77 EUR, 542,86 EUR a 87,15 EUR). Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu dotčeném odvoláním (tj. co do částky 8 463,55 EUR s příslušenstvím) změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Co se týče výroku II o náhradě nákladů řízení, nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně vycházel z tarifní hodnoty sporu stanovené ve výši 423 986,52 Kč. Podle žalovaného měl soud prvního stupně při stanovení tarifní hodnoty sporu vycházet z ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb., tj. z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Navrhoval, aby odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ust. § 150 o.s.ř. a přihlédl k důvodům hodným zvláštního zřetele vyplývajícím ze skutečnosti, že žalovaný je teprve čerstvě zletilý, před několika měsíci ukončil střední odborné vzdělání a dosud nemá vlastní příjmy ani majetek. Ve vztahu k výrokům III a IV navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že částky stanovené těmito výroky k zaplacení žalovanému budou poměrně sníženy podle poměru úspěchu žalobkyně ve věci.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného polemizovala s jím uplatněnými odvolacími důvody. Poukazovala na odlišnost předpisů pro výplatu podpory v době nemoci ve [příjmení] republice Německo a v České republice. Namítala, že předložila důkazy o svém průměrném výdělku před nehodou v čistém i v hrubém a soud prvního stupně je odpovídajícím způsobem zhodnotil. Má za to, že z průměrného hodinového výdělku lze spočítat průměrný měsíční výdělek a naopak. Pokud soud prvního stupně pracoval s jednou z uvedených kategorií, není možno jeho závěr pokládat za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Ve vztahu k odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení nesouhlasila s aplikací ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. na daný případ, neboť předmětem řízení nebyla jen náhrada nemajetkové újmy, ale též nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a na náhradu věcné škody. Nesouhlasila ani s návrhem žalobce na aplikaci ust. § 150 o.s.ř. Argumentovala tím, že žalovaný byl v době nehody pojištěn a pojišťovna by měla jeho odpovědnost za škodu převzít. Skutečnost, že řízení trvá již šest let a žalovaný nabyl v jeho průběhu zletilosti, nelze vykládat k tíži žalobkyně. Žalovaný prozatím s žalobkyní nezahájil žádná mimosoudní jednání o úhradě vymáhané povinnosti, touto cestou se nesnaží snížit povinnost k úhradě úroků z prodlení, což svědčí o tom, že se ve finanční tísni nenachází. Vzhledem k uvedenému navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním žalovaného včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o.s.ř.), a aniž za podmínek ust. § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

8. Způsob zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (ust. § 2962 o.z.) vychází z rozdílu mezi příjmem dosahovaným před pracovní neschopností a plnou výší náhrady mzdy nebo platu a nemocenských dávek vyplacených poškozenému po dobu pracovní neschopnosti. Příjem ze zaměstnání dosahovaný před pracovní neschopností se pro účely výpočtu ztráty na výdělku vyjadřuje pomocí tzv. průměrného výdělku. Soud prvního stupně správně vyložil, že zrušením prováděcí vyhlášky č. 258/1995 Sb. byla ztracena v rovině občanskoprávní odpovědnosti přímá návaznost na průměrný výdělek v pracovněprávních vztazích, nicméně vzhledem k tomu, že v ust. § 351 až 362 zák. práce jsou obsažena podrobná pravidla pro jeho určení, zatímco občanský zákoník žádné takové pravidlo nemá, není při totožné povaze nároků důvodu nepoužít právě pracovněprávní úpravu. Pravidla pro výpočet průměrného výdělku jsou v ust. § 351 až 362 zák. práce zakotvena kogentně, tj. od této právní úpravy se nelze odchýlit. Průměrný výdělek se vypočte v souladu s ust. § 352, § 356 odst. 1 zák. práce jako průměrný (hrubý) hodinový výdělek, který je dán podílem celkové zúčtované hrubé mzdy v rozhodném období a počtu odpracovaných hodin v rozhodném období. Rozhodným obdobím (§ 354 zák. práce) je předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. čtvrtletí předcházející počátku pracovní neschopnosti. Do výpočtu průměrného hrubého hodinového výdělku se započítává vše, co bylo žalobkyni za rozhodné období vyplaceno a mělo charakter mzdy nebo platu (základní mzda, příplatky za práci přesčas, odměny, bonusy, prémie atd.). Takto zjištěný průměrný hrubý hodinový výdělek je následně nutno vynásobit počtem hodin a dnů trvání pracovní neschopnosti a od zjištěné hodnoty odečíst částky, které byly žalobkyni vyplaceny na nemocenském a na náhradě od zaměstnavatele v souvislosti s pracovní neschopností.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku, jež žalobkyni přísluší za dobu trvání pracovní neschopnosti, jsou neúplná, což se odráží v jeho nesprávném právním posouzení výše tohoto nároku.

10. Předně je namístě poukázat na rozpor mezi tím, v jakém rozsahu vymezila žalobkyně časové období, za něž uplatňuje náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a rozsahem, v němž toto období vymezil soud prvního stupně. Esenciálním předpokladem řádného uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti je s ohledem na dispoziční oprávnění žalobce především jasné a nezaměnitelné vymezení časového úseku, za který žalobce nárok uplatňuje. Žalobkyně v žalobě ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti uvádí, jakou částku měla na mzdových nárocích obdržet za období od března do července 2015, ve svém podání z [datum] pak odvozuje výši uplatněného nároku porovnáním čistých příjmů za období dubna až července 2015, avšak soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti za období února až července 2015. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně poučí žalobkyni o povinnosti jednoznačně vymezit období, za něž náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti uplatňuje. Potud bude soud prvního stupně návrhem žalobkyně vázán a vyjde z něho také při stanovení rozhodného období pro výpočet průměrného výdělku.

11. Při stanovení průměrného výdělku soud prvního stupně neučinil v potřebném rozsahu skutková zjištění o počtu žalobkyní skutečně odpracovaných hodin v rozhodném období. Nelze přehlédnout, že žalobkyní předložené výplatnice za období měsíců říjen až prosinec 2014 obsahují údaj„ Rozdělení pracovní doby 5“, kdy v kontextu dalšího obsahu výplatnic nelze vyloučit, že by se mohlo jednat o údaj o sníženém úvazku žalobkyně, který by bylo nezbytné při stanovení jejího průměrného výdělku zohlednit. V daném směru bude na soudu prvního stupně doplnit potřebná skutková zjištění. Soud prvního stupně stanovil průměrný výdělek žalobkyně bez dalšího jako aritmetický průměr hrubých výdělků uvedených na výplatnicích za období říjen až prosinec 2014, které žalobkyně doložila. Takto stanovený průměrný výdělek nezohledňující počet žalobkyní odpracovaných hodin v rozhodném období nemůže obstát. V dalším průběhu řízení proto soud prvního stupně poučí žalobkyni o povinnosti tvrdit počet odpracovaných hodin v rozhodném období a o její povinnosti doplněná tvrzení prokázat.

12. Vzhledem ke skutečnosti, že do výpočtu průměrného hrubého hodinového výdělku se započítává vše, co bylo žalobkyni za rozhodné období vyplaceno a mělo charakter mzdy nebo platu (základní mzda, příplatky za práci přesčas, odměny, bonusy, prémie atd.), bude namístě, aby také ve vztahu k uvedeným skutečnostem soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby svá tvrzení doplnila a navrhla potřebné důkazy.

13. Lze tedy shrnout, že pro výpočet průměrného hrubého hodinového výdělku bude na soudu prvního stupně doplnit skutková zjištění o následujících skutečnostech (ust. § 353 zák. práce): 1) rozhodné období, 2) hrubá mzda (nebo plat) dosažená v rozhodném období, 3) skutečně odpracovaná doba v rozhodném období. Až na podkladě uvedených zjištění pak bude moci soud prvního stupně stanovit průměrný hrubý hodinový výdělek potřebný pro posouzení nároku žalobkyně jako podíl celkové zúčtované hrubé mzdy žalobkyně v rozhodném období a počtu jí odpracovaných hodin v rozhodném období.

14. Smysl náhrady za ztrátu na výdělku spočívá v dorovnání příjmů žalobkyně vyplácených jí po dobu pracovní neschopnosti formou mzdových náhrad a nemocenské do průměrného výdělku, jehož dosahovala v rozhodném období před nástupem pracovní neschopnosti. Proto bude na soudu prvního stupně, aby pro účel výpočtu náhrady, jež žalobkyni přísluší za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, doplnil dále skutková zjištění: 1) o počtu hodin a dnů trvání pracovní neschopnosti žalobkyně a 2) o přesné výši nemocenské a náhrad od zaměstnavatele. Průměrný hrubý hodinový výdělek soud prvního stupně vynásobí počtem hodin a dnů trvání pracovní neschopnosti žalobkyně a od zjištěné hodnoty odečte částky, které byly žalobkyni vyplaceny na nemocenském a na náhradě od zaměstnavatele v souvislosti s pracovní neschopností.

15. Soud prvního stupně při stanovení náhrady, kterou žalobkyni přiznal za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, odečetl od průměrného výdělku žalobkyně částky, které doložila, že jí byly vyplaceny na její účet od února do srpna 2015, aniž by uvedl, k jakým dospěl vlastním skutkovým zjištěním o tom, co konkrétně daná plnění představují.

16. Dále je třeba přisvědčit žalovanému také potud, že soud prvního stupně zcela rezignoval na posouzení jeho tvrzení i předložených důkazů (e-mailová zpráva Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta zastupujícího žalobce v řízení vedeném proti žalovanému u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 C 270/2018) o tom, že žalobkyni byly vyplaceny na náhradě dávek sociálního pojištění za dobu trvání její pracovní neschopnosti kromě soudem prvního stupně již kalkulovaných částek zjištěných výpisem z jejího účtu dále částky a) 1 778,77 EUR – tzv. Übergansgeld, 542, 86 EUR – odvod pojistného z částky ad a) a 87,15 EUR – odvod analogický českému příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Skutečnost, že uvedené částky uplatňuje příslušná pojišťovna v jiném řízení regresně po žalovaném, neznamená, že by jejich výplata žalobkyni, došlo-li k ní za trvání její pracovní neschopnosti, neměla být v tomto řízení zohledněna.

17. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že řádné zjištění skutkového stavu věci si vyžádá doplnění dokazování v rozsahu přesahujícím rámec odvolacího řízení, a proto odvolacímu soudu nezbylo, než za podmínek ust. § 219a o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně předně poučí žalobkyni o povinnosti jednoznačně vymezit období, za něž náhradu za ztrátu na výdělku uplatňuje. Následně doplní potřebná skutková zjištění o žalobkyní skutečně odpracované době v rozhodném období a počtu hodin a dnů trvání její pracovní neschopnosti. Stanoví průměrný hrubý hodinový výdělek za rozhodné období, který vynásobí počtem hodin a dnů trvání pracovní neschopnosti žalobkyně a od zjištěné částky odečte, co bylo žalobkyni vyplaceno z titulu nemocenského pojištění a náhrady od zaměstnavatele podle práva [příjmení] republiky Německo. V daném kontextu se pak vypořádá i s platbami, jež měly být žalobkyni poukázány od [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], jimiž argumentuje v odvolání žalovaný. Dílčí částky odečtené od průměrného výdělku žalobkyně pak odůvodní tak, aby bylo zřejmé, z jakého titulu byly žalobkyni poskytnuty a kým.

19. V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně znovu i o náhradě nákladů řízení včetně odvolacího (ust. § 224 odst. 3 o.s.ř.). Žalovanému je třeba přisvědčit, že na stanovení sazby mimosmluvní odměny za dílčí úkony právní služby dopadá při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o.z. ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále a.t.) a za tarifní hodnotu sporu se považuje částka 50 000 Kč (NS sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 z 27. 5. 2021). Pod nároky na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 2958 o.z. je třeba zahrnout také nárok na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění, jež žalobkyně uplatňuje v tomto řízení. Ve vztahu k dalším uplatněným nárokům (věcná škoda, náhrada za ztrátu na výdělku) se však uplatní sazba mimosmluvní odměny dle ust. § 7 a.t. S ohledem na skutečnost, že v řešeném případě je žalobou uplatněno více nároků, je namístě postupovat při stanovení tarifní hodnoty sporu podle ust. § 12 odst. 3 a.t., tj. vycházet ze součtu tarifních hodnot uplatněných nároků.

20. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení zhodnotí také návrh žalovaného na aplikaci ust. § 150 o.s.ř. uplatněný v jeho odvolání. V dané souvislosti soud prvního stupně doplní skutková zjištění ve vztahu k tvrzení žalobkyně o předpokladu likvidace nároků vymáhaných po žalovaném v tomto řízení jeho pojišťovnou. Uvedená zjištění pak soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení náležitě zhodnotí a své závěry přesvědčivě zdůvodní.

21. Konečně v novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně znovu i o státem zálohovaných nákladech řízení a povinnosti žalovaného k úhradě soudního poplatku podle poměru úspěchu žalobkyně v celém řízení.