13 C 130/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Kolářem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 9 132,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 5 200 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 3 932,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 200 Kč od datum do datum, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne datum domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 132,45 Kč z příslušenstvím, které je představováno zákonným úrokem za prodlení a dále náklady řízení. Žalobkyně odůvodňuje svůj nárok tím, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dne datum, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši jistiny 5 200 Kč. Předmět zápůjčky byl zaslán žalobkyní na účet žalovaného č.ú. bankovní účet dne datum. Žalobkyně poskytla žalované úvěr prostřednictvím aplikace na svých internetových stránkách webová adresa, ve které si žalovaný nastavil dle své volby splatnost a výši úvěru. Na týchž stránkách žalovaný vyplnil formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje. Uvedeným způsobem byl ze strany žalovaného učiněn návrh na uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce ověřila totožnost žalovaného včetně identifikace žalovaného jako vlastníka účtu, na který byl sjednaná částka zaslána. Žalovaný však poskytnutý úvěr ve lhůtě splatnosti, která byla ujednána v délce 60 dnů ode dne poskytnutí nesplatil, a to ani částečně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.

3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jen částečně. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2390 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle ust. § 2 odst. 1, z. číslo je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne datum jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.

5. Soud nejprve zkoumal, zda byla smlouva o zápůjčce ze dne datum uzavřena platně a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Žalobkyně podle názoru soudu dostála své povinnosti podle ust. § 86, z.č. 257/2016 Sb. a prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ostatně jistina zápůjčky ve výši 5.200 Kč nebyla částkou, jejíž vrácení by nebylo ve finančních možnostech žalovaného. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce vyžádala žalobkyně po žalovaném informacemi o jeho příjmech a měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za 6 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru. Na základě získaných informací dospěla žalobkyně k závěrům, že zde nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, a proto byla ze strany žalobkyně smlouva o úvěru s žalovaným uzavřena.

6. Podle ust. § 580, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek.

7. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení obsahuje ujednání o tom, že úvěr je sjednána s roční úrokovou sazbou ve výši 255 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V září 2021, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 7,92% ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad příjmení dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě byla sjednána úroková sazba 255 % ročně, což je úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná 8. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 255 % ročně. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je s jeho rozhodovací účinnosti známé, že v roce 2021 se úroková míra bank pohybovala mezi 7 a 8 % ročně, u nebankovních institucí pak mezi ve výši maximálně dvojnásobné a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. I v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je běžně poskytována, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), není možné hodnotit úrokovou sazbou jako přiměřenou. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací.

9. Soud také jako neplatné shledává i ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, kde je výslovně ujednána smluvní pokuta za prodlení žalovaného s úhradou zápůjčky ve výši 0,1% denně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588, z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není platné ani ujednání o smluvní pokutě a nárok z neplatného smluvního ujednání nelze žalobkyni přiznat.

10. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že celý obchod nelze zhodnotit jinak, než jako nemravný a narušující veřejný pořádek. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku a posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 5 200 Kč, přičemž podle tvrzení obsaženého v podané žalobě žalovaný ničeho z této částky neuhradil. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalovaného a ve zbývající části žalovaný nárok zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den datum, což byl prvý den následující po dni, kdy je považována výzva k úhradě dluhu adresována žalovanému právním zástupcem žalobkyně za doručenou podle § 573, z.č. 89/2012 SB., občanského zákoníku.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla sice v řízení částečně úspěšná, ale pouze v rozsahu 56,9% uplatněného nároku, což soud nehodnotí jako úspěch významný a § 142 odst. 2, o.s.ř. umožňuje soudu rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, což je v projednávaném případě podle názoru soudu přiléhavé Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.