13 C 151/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Kolářem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 17 112 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 256 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 256 Kč od 27. 1. 2026 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 16 856 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 17 112 Kč od 21. 8. 2025 do 26. 1. 2026 a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 856 Kč od 27. 1. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 31. 3. 2026 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutím, kterým by tím byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 17 112 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené dne 12.2.2025 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 12 000 Kč. Kromě neuhrazené jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč uplatnila žalobkyně nárok na úhradu smluvně ujednaného úroku ve výši 5 112 Kč.

2. Právní předchůdce žalobkyně jí postoupil svou pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2025 a žalované bylo postoupení oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně z dne 16.1.2026. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalované doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaná reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel a další místa předpokládaného skutečného pobytu žalované.

4. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.

5. Podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. V podané žalobě žalobkyně ani netvrdí, že by právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalované prověřil. Přípisem ze dne 1.6.2026 byla žalobkyně vyzvána, aby sdělila, jakým způsobem byla ověřována úvěruschopnost žalované, zda byla žalovaná dotazována na své majetkové a osobní poměry, zda byla předložena např. pracovní smlouva, výplatní pásky, apod. K tomuto přípisu se žalobkyně nevyjádřila.

8. Protože žalobkyně žádné důkazy k prokázání rozsahu prověřování úvěruschopnosti žalované nenavrhla ani netvrdila, že by úvěruschopnost žalované byla před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumána, nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalované podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. S ohledem na skutečnost, že soud hodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku.

9. Soud dále k důkazu provedl smlouvu o úvěru a zjistil, že za poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč měla žalovaná zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok ve výši 279,83 % ročně. V únoru 2025, tj. v době uzavření smlouvy o úvěru, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 8,28 % ročně, jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Ve zkoumané smlouvě byl sjednán úrok podstatně vyšší, a to více než třicetinásobně, což je úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřené v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.

10. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. Sazba úroku u zkoumané smlouvy je zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. Situace, kdy poskytovatel úvěru má podle smlouvy získat částku ve výši převyšující výrazně úroky v době uzavření smlouvy o úvěru obvyklé, je nepochybně za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.

11. Soud posoudil jako absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdce žalobkyně by předmětnou částku žalované nepůjčil a smlouvu by neuzavřel, pokud by žalovaná na jeho podmínky nepřistoupila. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého obsahu úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání právního předchůdce žalobkyně ve smyslu morálky jako podnikání poškozující zájem společnosti. K legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat právní ochranu, proto nebylo na místě v posuzovaném případě aplikovat § 577, občanského zákoníku.

12. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, a to z potvrzení mBank, a.s. ze dne 2.6.2026, podle něhož je účet č.ú. č. účtu, na který byly finanční prostředky právním předchůdcem žalobkyně poukázány, je účtem žalované. Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. hodnota bylo prokázáno, že žalovaná na úvěr uhradila částku celkem 11 744 Kč. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně zbývající jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalované, tedy částku 256 kč a ve zbývající části žalovaný nárok zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

13. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den 27.1.2026, což byl prvý den následující po dni, kdy měla žalovaná uhradit svůj dluh žalobkyně na základě výzvy ze dne 20.1.2026. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaná měla v řízení větší úspěch než žalobkyně, ale pro její pasivitu v řízení jí žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.