13 C 167/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Kolářem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 21 130,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 22. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se co do částky 8 130,21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 130,21 Kč od 20. 6. 2021 do 21. 9. 2021 zastavuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 7 816 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou dne 9. 2. 2024 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutím, kterým by tím byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 21 130,21 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, . žalované. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou 27.6.2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 100 Kč, který měl být splacen do 30 kalendářních dnů. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 100 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 11 030,21 Kč, který byl splatný dne 20.5.2021. Žalovaná však na dluh ničeho neuhradila.

2. Podáním ze dne 22. 7. 2024 upřesnila žalobkyně žalobní tvrzení a uvedla, že v podané žalobě uvedla nesprávné částky a nesprávnou specifikaci smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou. Zároveň vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to o částku celkem , hodnota, K spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 130,21 Kč od 20.6.2021 do 21.9.2022. V rámci návrhu žalobního petitu pak žalobkyně navrhovala vydání rozhodnutí, kterým by bylo řízení v rozsahu zpětvzetí zastaveno a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 22.9.2022 do zaplacení.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.

4. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.

5. Právní předchůdce žalobkyně jí postoupil svou pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11.12.2023, což bylo žalované oznámeno právním předchůdcem žalobkyně dopisem ze dne 9.1.2024. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalované doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaný reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.

6. Podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. V podané žalobě uvedla žalobkyně, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalované prověřil na základě výpisů z příslušných databází dlužníků. Zároveň uvedla, že důkazy k prokázání rozsahu prověřování úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Zde soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu použitou např. v rozhodnutí NS ČR sp.zn. , spisová značka, . V posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalované podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a žalobkyně tyto skutečnosti ani jak prokázat neměla, když sama uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalované lustrací veřejně přístupných databází. Soud dále uvádí, že při výši úvěru 13 000 Kč by mohl být pohled soudu na nutný rozsah zkoumání úvěruschopnosti dlužníka poskytovatelem úvěru benevolentnější, protože se jedná o částku velmi nízkou, jejíž úhrada zpravidla v možnostech dlužníků je. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o rozsahu prověření úvěruschopnosti žalované, což je pro prokázání splnění podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 86 a 87, z.č. 257/2016 Sb. zcela nedostatečné.

9. S ohledem na provedené dokazování uzavírá soud, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalované podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a žalobkyně tyto skutečnosti ani jak prokázat neměla, když sama uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalované lustrací veřejně přístupných databází. Soud tedy dospěl na základě provedených listinných důkazů k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. S ohledem na skutečnost, že soud hodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 13 000 Kč, což potvrdila i Raiffeisenbank v přípisu ze dne 26.8.2024. Žalovaná na jakoukoli procesní obranu zcela rezignovala, takže soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná na jistině dluhu dluží částku 13 000 Kč a dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila právě o tuto částku a v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

10. Podle § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět v rozsahu převyšujícím jistinu poskytnutého úvěru, takže v tomto rozsahu bylo také rozhodnuto o zastavení řízení.

11. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta pro zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena jako šedesátidenní ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná a má vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Soud při posuzování úspěchu žalobkyně nepřihlédl k částečnému zpětvzetí žaloby, které bylo odůvodněno chybou žalobkyně při sepisu žaloby. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 846 Kč, 3 úkonů právní služby po 1 620 Kč (počítáno z hodnoty sporu ve výši 13 000 Kč, když v žalobě uvedená částka byla podle žalobkyně chybou v psaní tj. 4 860 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1 210 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 7 816 Kč. Lhůta pro zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.