13 C 181/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Kolářem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 8 368,40 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v rozsahu částky 4 368,40 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 8 368,40 Kč od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 4 368,40 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutím, kterým by tím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 8 368,40 Kč z příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] žalovanému. Právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 4000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 000 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 368,40 Kč, který byl splatný dne [datum]. Žalovaný však na dluh ničeho neuhradil.

2. Právní předchůdce žalobkyně pak žalobkyni postoupil pohledávku za žalovaným rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek a realizační smlouvou po postoupení pohledávek pozdějšího data.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.

4. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.

5. Podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. V podané žalobě uvedla žalobkyně, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřil výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, zároveň však nepředložila žádné důkazy prokazující způsob ověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně byla soudem vyzvána přípisem ze dne [datum], aby doložila soudu listiny prokazující ověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v reakci na tento přípis doplnila žalobu podáním ze dne [datum], ve kterém uvedla, že nedisponuje žádnou další listinou jakožto výstupem z veřejně přístupných rejstříků a evidencí konkrétně ISIR, [příjmení], [příjmení], NRKI a BRKI. Dle sdělení původního věřitele v rámci procesu postupování pohledávky původní věřitel dostatečným způsobem prověřoval úvěruschopnost, a to formou elektronického dálkového přístupu prostým nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných, bez dalšího výstupu. Žalobce je v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřil úvěruschopnost. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Zde soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu použitou např. v rozhodnutí NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalovaného podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a žalobkyně tyto skutečnosti ani jak prokázat neměla, když sama uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalovaného lustrací veřejně přístupných databází a na základě tvrzení žalovaného. Soud dále uvádí, že při výši úvěru 4 000 Kč by mohl být pohled soudu na nutný rozsah zkoumání úvěruschopnosti dlužníka poskytovatelem úvěru benevolentnější, protože se jedná o částku velmi nízkou, jejíž úhrada zpravidla v možnostech dlužníků je. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o rozsahu prověření úvěruschopnosti žalovaného a uvedla pouze, že žalobce je v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřil úvěruschopnost, což je pro prokázání splnění podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 86 a 87, z.č. 257/2016 Sb. zcela nedostatečné.

8. Soud dále zkoumal, zda podmínky spotřebitelského úvěru neodporují dobrým mravů ve smyslu § 588, občanského zákoníku. Podle ust. § 580, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s žalovanou čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností právního předchůdce žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Smlouva o úvěru uzavřená s žalovaným řízení obsahuje ujednání o výši roční zápůjční úrokové sazby ve výši 40%. Zároveň je však ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaný měl za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč uhradit celkem poplatek ve výši 4 368,40 Kč. Tento poplatek nelze chápat jinak, než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému právním předchůdcem žalobkyně v rámci jeho podnikatelské činnosti žalobkyně. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Doba sjednaná pro vrácení zápůjčky byla dle smlouvy 30 dnů. [ulice] úroková sazba posuzované zápůjčky by tak byla 1 311%. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. Kromě toho uvedl právní předchůdce žalobkyně žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdí, že úvěr je úročen částkou 40% ročně, ačkoli za její poskytnutí žádá poplatek, tedy v podstatě skrytý úrok, ve výši podstatně vyšší. Nad rámec výše uvedeného dodává soud, že i úrok ve výši 40% ročně by mohl být hodnocen jako nemravně vysoký, byť v případě krátkodobé zápůjčky či úvěru se předpokládá za přiměřený i vyšší úrok, než u úvěrů s delší lhůtou splatnosti. Situace, kdy poskytovatel úvěru má podle smlouvy získat za 30 dnů poskytnutí úvěru částku více než dvojnásobnou je však nepochybně za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.

9. Právní předchůdce žalobkyně jí postoupil svou pohledávku za žalovaným rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, což bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně dopisem ze dne [datum]. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalované doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaný reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.

10. S ohledem na provedené dokazování uzavírá soud, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalovaného podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a žalobkyně tyto skutečnosti ani jak prokázat neměla, když sama uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalovaného lustrací veřejně přístupných databází a na základě tvrzení žalovaného. Zároveň bylo prokázáno, že původní úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a zjevně narušující veřejný pořádek. Zároveň bylo prokázáno, čerpání spotřebitelského úvěru žalovaným ve výši 4 000 Kč. Soud tedy dospěl na základě provedených listinných důkazů k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. jakož i podle ů 588, z.č. 89/2012 Sb. S ohledem na skutečnost, že soud hodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 4 000 Kč. Žalovaný na jakoukoli procesní obranu zcela rezignoval, takže soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na jistinu dluhu ničeho neuhradil a dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 4 000 Kč.

11. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den [datum], což byl prvý den následující po dni, kdy je považována za doručenou předžalobní výzva zaslaná žalovanému žalobkyní s ohledem na datum jejího odeslání dne [datum] a § 573, z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zakládající fikci doručení zásilky. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění Proto od tohoto dne, t.j. od [datum] soud uložil žalovanému povinnost hradit žalobkyni úrok z prodlení s neuhrazené části bezdůvodného obohacení a žalobu v rozsahu zbývající části úroku z prodlení zamítl.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, takže má nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení vůči žalobkyni, pokud by mu nějaké náklady vznikly. Protože však žalovaný byl v řízení zcela pasivní a žádné náklady mu nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.