13 C 318/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Kolářem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 11 732,40 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 11 732,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 732,40 Kč od 23. 12. 2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 14.5.2024 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 11 732,40 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , Anonymizováno, ., (dříve , Anonymizováno, .,) uzavřel s žalovaným dne 22.8.2017 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 21 732,40 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 22.12.2022. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www.ferratum.cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru v části obchodních podmínek čl. III. pro spotřebitelský úvěr. Po dokončení registrace na webových stránkách www., Anonymizováno, .cz zaslal žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal 21 732,40 Kč a splatností dne 22.12.2023. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu právního předchůdce žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Právní předchůdce žalobkyně identifikoval platby úvěru uvedením variabilního symbolu , var. symbol, . Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými právním předchůdcem žalobkyně a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne 20.1.2024. Celková výše nároků žalobce po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného činí celkem 11 732,40 Kč.

2. Pohledávka za žalovaným byla ze strany právního předchůdce žalobkyně postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2020, se všemi právy s ní spojenými. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Z této skutečnosti dovozuje žalobce svou procesní legitimaci. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalovanému doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Podle žalobních tvrzení navíc žalovaný žalobkyni v době po postoupení pohledávky plnil, takže soud dospěl k závěru, že žalobkyně je k podání žaloby aktivně legitimována.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.

4. Vyjádřením , Anonymizováno, ze dne 20. 9. 2024 učiněným na výzvu soudu bylo zjištěno, že na účet žalovaného č. , č. účtu, nebyly zaslány žádné příchozí platby pod variabilním symbolem číslo , hodnota, , jak žalobkyně uváděla v podané žalobě. Zároveň z tohoto přípisu , Anonymizováno, vyplynulo, že účet žalovaného byl otevřen až dne 22. 11. 2021, což opětovně nekoresponduje se žalobním tvrzením o tom, že smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaný byla uzavřena již v roce 2017. Po seznámení s těmito skutečnostmi předložila žalobkyně soudu vyjádření ze dne 4. 2. 2025, v němž uvedla, že platby představujícím poskytnutý úvěr byly právním předchůdcem žalobkyně poukázány na účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem číslo , hodnota, a tímto způsobem byly žalovaným čerpány finanční prostředky v celkové výši 67 835,92 Kč. Poukázání těchto plateb na účet žalovaného bylo prokázáno jednak potvrzeními o jednotlivých platbách a dále vyjádřením , Anonymizováno, ze dne 17. 3. 2025, která potvrdila, že všechny tyto platby byly na účet žalovaného skutečně připsány. Ve svém podání ze dne 4. 2. 2025 žalobkyně dále uvedla, že před postoupením pohledávky právním předchůdcem žalobkyně na žalobkyni uhradil žalovaný na předmětný úvěr celkem 120 977,71 Kč v době po postoupení pohledávky žalobkyni uhradil další částku ve výši 10 000 Kč na účet žalobkyně.

5. Ve věci se konala dvě ústní jednání. K prvnímu z nich se žalovaný, ač řádně předvolán bez omluvy nedostavil a žalobkyně se z účasti na obou ústních jednáních prostřednictvím svého právního zástupce omluvila a souhlasila s konáním ústního jednání v její nepřítomnosti. Žalovaný při ústním jednání konaném dne 16.4.2025 potvrdil skutečnosti uvedené v doplnění žaloby ze dne 4.2.2025.

6. K důkazu byly provedeny listiny předložené žalobkyní, a to zejména smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 22. 8. 2017, z jejíhož z jejíhož článku II odst. 4 soud zjistil, že úvěr poskytnutý právním předchůdcem žalobkyně žalovanému se úročí úrokovou sazbou ve výši 8,5 % měsíčně, což představuje roční procentní sazbu ve výši 102 %. Dále podle článku IV odst. 2 smlouvy o revolvingovém úvěru ze smluvní strany dohodly, že žalovaný zaplatí poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z částky každého čerpání. Dále byly k důkazu provedeny potvrzení o platbách právního předchůdce žalobkyně na účet žalovaného a přehled plateb žalovaného.

7. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle ust. § 2 odst. 1, z.č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 17.8.2017 jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když právní předchůdce žalobkyně v tomto právním vztahu vystupoval v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.

8. Soud se z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda právní předchůdce žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnosti spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru část dlužné částky uhradil. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně právního předchůdce žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. právní předchůdce žalobkyně dostál.

9. Podle ust. § 580, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. Roční úroková sazba posuzovaného úvěru přesáhla 100 %, což je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V srpnu 2017, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 9,42 % ročně, jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě byla sjednána úroková, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřené v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.

10. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná připadalo v úvahu posouzení nároku žalobkyně jako nároku z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. S ohledem na zjištěný skutkový stav, podle něhož žalovaný přijal od právního předchůdce žalobkyně plnění ve výši 67 835,92 Kč, avšak zároveň poskytl právnímu předchůdci žalobkyně plnění ve výši celkem 120 977,71 Kč a další plnění přímo žalobkyni ve výši 10 000 Kč, dospěl soud k závěru, že bezdůvodné obohacení, které žalovaný přijal na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně v plném rozsahu vrátil.

11. Soud posoudil jako absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdce žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčil a smlouvu by neuzavřel, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého obsahu úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání právního předchůdce žalobkyně ve smyslu morálky jako podnikání poškozující zájem společnosti. K legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat právní ochranu, proto nebylo na místě v posuzovaném případě aplikovat § 577, občanského zákoníku.

12. I v případě, kdy by soud posoudil jako neplatnou jen tu část smlouvy o úvěru týkající se ujednaného úroku, nebyla by žalobkyně úspěšná, neboť při použití roční sazby úroku obvyklé v době uzavření smlouvy o úvěru, tedy 9,42 % by činil roční úrok z celkové částky poskytnutého úvěru, tj. 67 835,92 Kč částku 6 390 Kč, za sedm let do podání žaloby 44 730 Kč, a to vše za předpokladu, že by žalovaný načerpal celou úvěrovanou částku najednou. Žalovaný však čerpal úvěr postupně a navíc právnímu předchůdci žalobkyně částečně svůj dluh splácel, takže úrok v obvyklé výši vyčíslený v penězích by byl za celou dobu trvání smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nižší, než výše uvedených 44 730 Kč. Pokud sama žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil nejprve právnímu předchůdci žalobkyně a poté žalobkyni částku celkem 130 977,71 Kč, je nepochybné, že žalovaným byla splacena jak jistina úvěru, tak jeho úrokové příslušenství v obvyklé výši.

13. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy jakož i veřejným pořádkem a finanční plnění poskytnuté právním předchůdcem žalobkyně žalovanému žalovaný beze zbytku právnímu předchůdci žalobkyně vrátil. Proto soud žalobu zamítl v celém rozsahu.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaný byl v řízení zcela úspěšný a měla by tak nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Protože však žalovanému žádné náklady pro jeho pasivitu v řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.