13 C 36/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Kolářem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 121 254,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 855 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 855 Kč od 8. 11. 2023 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 89 399,99 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 167,83 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 9 351,95 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 402,07 Kč od 12. 7. 2023 do 7. 11. 2023, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 547,07 Kč od 8. 11. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 25 % ročně z částky 43 749,12 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 29.11.2023 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 121 259,99 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tak, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., došlo dne 6.9.2021 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí je také předpis splátek, který tvoří její přílohu č. , hodnota, . Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední řádné splátky dle smlouvy a dle předpisu splátek dne 6.5.2023 se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 11 650 Kč, dále paušální cenu za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru. Žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobkyně za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve odměnu výši 35 500 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 5 250 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 10 500 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 112 900 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku v pevné výši a úhrad za služby, se žalovaný zavázal uhradit v 20 měsíčních splátkách po 5 645 Kč, přičemž poslední splátku tak byl povinen uhradit nejpozději do 6.5.2023. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 16.12.2022 ve výši 3 000 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině úvěru 43 749,12 Kč, na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 8 652,95 Kč, na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 28 965,04 Kč, na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 4 462,85 Kč a na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 8 925,03 Kč. Na dlužnou částku nebylo následně ze strany žalovaného ničeho zaplaceno. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve smlouvě, tj. k 6.5.2023, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 43 749,12 Kč od 7.5.2023 dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 25 % ročně. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně také právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně. Na základě smluvního ujednání, aprobovaného občanským zákoníkem, je úrokem z prodlení úročena splatná nezaplacená částka jistiny úvěru ve výši 43 749,12 Kč a splatná nezaplacená částka úroku v pevné výši 8 652,95 Kč. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaného hradit splátky řádně a včas vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně rovněž právo na úhradu smluvní pokuty sjednané přímo ve smlouvě. Smluvní pokuta byla vyčíslena v žalobě na částku 26 500 Kč.

2. Žalovaný se k v žalobě nevyjádřil, přičemž byly žalovanému v tomto řízení listiny doručovány řádně na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a n., o.s.ř. na adresu trvalého pobytu žalovaného.

3. Ve věci bylo konáno dne 24. 4. 2024 ústní jednání, k němuž se žalovaný nedostavil, nicméně ve věci bylo možno rozhodnout i bez jeho účasti na základě listinných důkazů předložených žalobkyní.

4. Pohledávka za žalovaným byla ze strany právního předchůdce žalobkyně postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2.8.2023, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni 7.8.2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Z této skutečnosti dovozuje žalobce svou procesní legitimaci. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalované doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaný reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jen částečně. Právní vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle ust. § 2 odst. 1, z.č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající ze smluv o úvěru ze dne jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když právní předchůdce žalobkyně v tomto právním vztahu vystupoval v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.

6. Podle § 86, odst. 1 z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 87, odst. 1 z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soud se z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda právní předchůdce žalobkyně coby poskytovatel úvěrů posoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Z žalobních tvrzení ani z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli zkoumal před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru finanční situaci žalovaného, a tedy že by dostál své povinnosti podle § 86, z.č. 257/2016 Sb. prověřovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. Při ústním jednání byla žalovaná vyzvána k doplnění tvrzení ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného a poučena o možném neúspěchu ve věci, pokud v potřebném rozsahu svá tvrzení nedoplní a případně neprokáže. Ani po tomto poučení však nebylo ze strany žalobkyně tvrzeno, že by právní předchůdce žalobkyně své zákonné povinnosti v potřebném rozsahu dostál. S ohledem na to soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil tuto svou povinnost a smlouva o úvěru je absolutně neplatná s ohledem na § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb.

9. Soud dále zkoumal, zda byla smlouva o úvěru uzavřeny platně z hlediska naplnění podmínek podle § 588 z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.

10. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru uvažovat tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jeho práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně či jejího právního předchůdce je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Ve smlouvě je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 50 000 Kč se úročí úrokem v celkové výši 11 650 Kč za celou dobu trvání smlouvy, ale zároveň je ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaný měl za poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 35 500 Kč, úplatu za náklady spojené s vyhodnocením úvěrového případu ve výši 5 250 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 500 Kč. Tyto poplatky nelze chápat jinak, než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému právním předchůdcem žalobkyně v rámci jeho podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Úrok se započtením „poplatků“ za 20 měsíců což je období definovatelné jako 1,33 roku činí celkem 62 900 Kč, tedy plných 75,48 % ročně. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící, když v době uzavírání smlouvy dne 6.9.2021 činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru s obdobím fixace 1 rok až 5 let 7,48 % jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Kromě toho uvedl právní předchůdce žalobkyně žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdí, že úvěr je úročen pouze úrokem z prodlení, ačkoli za jeho poskytnutí žádá poplatek, tedy v podstatě skrytý úrok, ve výši podstatně vyšší. Situace, kdy poskytovatel úvěru skutečnou výši úroku ve smlouvě maskuje jako poplatky, je nepochybně za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.

14. Ze základních obsahových náležitostí smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřené v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.

15. Soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným jako absolutně neplatnou celek a nikoli jen jejich část v rozsahu sjednaného úroku, a to jednak s ohledem na naplnění důvodu neplatnosti smlouvy podle § 87, z.č. 257/2016 Sb. a jednak proto, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdce žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčil a smlouvu by neuzavřel, pokud by žalovaný na jeho podmínky nepřistoupil. Právní předchůdce žalobkyně navíc uvedl žalovaného v omyl ohledně výše úroku, který skryl do různých poplatků, jak je uvedeno výše. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého obsahu úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání právního předchůdce žalobkyně ve smyslu morálky jako podnikání poškozující zájem společnosti. K legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat právní ochranu, proto nebylo na místě v posuzovaném případě aplikovat § 577, občanského zákoníku.

16. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je absolutně neplatná včetně veškerých ujednáních o úrocích, smluvních pokutách a dalších akcesorických nárocích a posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 50 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 18 145 Kč. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně zbývající jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalovaného z absolutně neplatné smlouvy a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den 8.11.2022, což byl prvý den následující po dni, kdy je považována za doručenou předžalobní výzva zaslaná žalovanému žalobkyní s ohledem na datum jejího odeslání dne 2.11.2023 a § 573, z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zakládající fikci doručení zásilky17. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalovaný byl v řízení převážně úspěšný a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Protože však žalovanému žádné náklady pro jeho pasivitu v řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.