13 C 361/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Kolářem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 24 280 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 4 280 Kč coby smluvní pokuty, částky 1 450 Kč coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 29. 1. 2024 do 15. 8. 2024 a úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 149,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou dne 23. 9. 2024 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutím, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 24 280 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému. Nárok uplatněný žalobou žalobkyně odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 26.10.2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši celkem 20 000 Kč. K uzavření smlouvy a jejího dodatku došlo pomocí prostředků komunikace na dálku s tím, že nabídka na uzavření smlouvy učiněná žalovaným vyplněním žádosti o poskytnutí zápůjčky finančních prostředků, byla po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného schválena a potvrzena žalobkyní formou elektronické zprávy, jejíž součástí byl také unikátní číselný kód, po jehož zadání žalovaným do systému žalobkyně byly žalovanému finanční prostředky převedeny na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal splatit žalobkyni poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaný nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný na úvěr neuhradil ničeho, došlo dne 28.1.2024 k zesplatnění úvěru. Žalobkyně dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky, a to ve výši vyplývající ze sazebníku poplatků, který je dle článku I. smlouvy nedílnou součástí smlouvy. Dle sazebníku poplatků pak platí, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi dnech po splatnosti, 500 Kč při 14 dnech po splatnosti, 200 Kč při 20 dnech po splatnosti a 100 Kč při 25 dnech po splatnosti, kdy tyto částky se sčítají. Vzhledem k tomu, že žalovaný je po splatnosti více než 277 dnů, náklady na vymáhání tak činí 1 450 Kč. Dále uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení částky 4 280 Kč coby smluvní pokuty s odkazem na ustanovení čl. VI. smlouvy, podle níž má žalobkyně právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z aktuální výše dlužné částky. Smluvní pokuta od 29.1.2024 do 29.8.2024 ve výši 0,1 % denně z částky 20 000 Kč činí celkem 4 280 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.

3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jen částečně. Z potvrzení o provedené platbě od Raiffeisenbank ze dne 6.1.2025 vyplývá, že dne 26.10.2023 provedla žalobkyně platbu ve výši 20 000 Kč ve prospěch účtu žalovaného dvě platby ve výši 5 000 Kč a 15 000 Kč. Bylo tak prokázáno, že žalovanému byla konkrétního dne poskytnuta uvedená částka, a to ze strany žalobkyně prostřednictvím bankovní transakce. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2390 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle ust. § 2 odst. 1, z.č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 14.9.2021 jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.

5. Soud se z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěrů posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z tvrzených příjmů žalovaného a jeho výdajů, prověřila žalovaného v dostupných databázích dlužníků a tyto informace nenasvědčovali tomu, že by žalovaný nebyl schopen poskytnutý úvěr splácet. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.

6. Podle ust. § 580, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 1958 odst. 2, občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu9. Podle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.

10. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení obsahuje ujednání o tom, že úvěr je sjednána s měsíční úrokovou sazbou ve výši 40 %, tedy roční úrokovou sazbou ve výši 480 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V říjnu 2021, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 9,37% ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě tak byla sjednána úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná.

11. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 480 % ročně. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném. I v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je běžně poskytována, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), není možné hodnotit úrokovou sazbou jako přiměřenou. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7.8.2018 č.j. , spisová značka, .

12. Soud posoudil jako absolutně neplatnou smlouvu o úvěru jako celek a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého obsahu úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání žalobkyně ve smyslu morálky jako podnikání poškozující zájem společnosti. K legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat právní ochranu, proto nebylo na místě v posuzovaném případě aplikovat § 577, občanského zákoníku.

13. Soud také jako neplatné shledává i ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, kde je výslovně ujednána smluvní pokuta za prodlení žalovaného s úhradou zápůjčky ve výši 0,1% denně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588, z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není platné ani ujednání o smluvní pokutě a nárok z neplatného smluvního ujednání nelze žalobkyni přiznat. Z téhož důvodu soud nepřiznal část uplatněného nároku ve výši 1 450 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť tato částka vychází ze sazebníku poplatků, který je nedílnou součástí smlouvy o úvěru a byla-li soudem smlouva o úvěru shledána neplatnou v celém jejím rozsahu, nebyly ani platně ujednány poplatku v sazebníku uvedené.

14. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že celý obchod nelze zhodnotit jinak, než jako nemravný a narušující veřejný pořádek. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku a posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč, přičemž podle tvrzení obsaženého v podané žalobě žalovaný ničeho z této částky neuhradil. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalovaného a ve zbývající části žalovaný nárok zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

15. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den 16.8.2023, což byl prvý den následující po dni, kdy je považována výzva k úhradě dluhu adresována žalovanému právním zástupcem žalobkyně za doručenou podle § 573, z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

16. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že postup, při kterém bylo rozhodnuto ve věci samé bez nařízení ústního jednání a zároveň nebylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, není v rozporu s ustálenou judikaturou prezentovanou zejména nálezem Ústavního soudu III. ÚS 2440/19 či dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu , spisová značka, , neboť důvodem pro zamítnutí, respektive částečné zamítnutí žaloby nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního ze strany žalobkyně, ale právní hodnocení skutečností spolehlivě zjištěných z předložených důkazů, konkrétně smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud tak měl v předložených listinných důkazech dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a žalobce tak své břemeno tvrzení a břemeno důkazní unesl. Skutečnost, že na základě předložených důkazů soud tyto posoudil jinak, než jak žalobce zřejmě předpokládal s ohledem na obsah podané žaloby, není důvodem, pro který nejvyšší soud a Ústavní soud judikovaly překážku rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání., neboť soud by ani při případně nařízeném ústním jednání nepoučoval účastníky řízení o nutnosti doplnění tvrzení či důkazních návrhů podle § 118a odst. 1 o.s.ř. a skutková tvrzení žalobce i předložené důkazy byly pro rozhodnutí ve věci dostatečné.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, takže soud jí přiznal nárok na náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu ve věci. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 82,37 %, žalovaný naopak v rozsahu 17,63 %, takže náhrada nákladů řízení byla žalobkyni přiznána v rozsahu 64,74 % nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 972 Kč, čtyř úkonů právní služby po 2 100 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, zaslání kvalifikované výzvy k plnění a doplnění žaloby ze dne 30.12.2024, čtyř režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 016 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně přiznané v rozsahu 64,74 % z částek výše uvedených představuje částka 8 149,50 Kč. Lhůta pro zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.