13 C 77/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Kolářem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 142 369,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 71 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 71 400 Kč od 23. 12. 2025 do zaplacení, a to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 69 352,43 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 73 054,80 Kč od 14. 8. 2025 do 22. 12. 2025 a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 1 654,80 Kč od 23. 12. 2025 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 617,25 Kč zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 26.2.2026 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 142 369,68 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 13.4.2025 distančním způsobem na adrese www.flexifin.cz se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím dle čl. IV a čl. VII smlouvy, a to v pravidelných denních splátkách dle čl. V. odst. 1 smlouvy, přičemž první splátka byla splatná dne 13.5.2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 28.2.2030. Dle čl. I odst. 3 smlouvy je její součástí Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů, předpis denních splátek, který se mohl následně měnit v závislosti na čerpání úvěru a splácení žalovaného, a dále všeobecné obchodní podmínky, s nimiž byl žalovaný v souladu s čl. X odst. 3 smlouvy před podpisem Smlouvy seznámen, tyto si přečetl, s jejich obsahem vyslovil souhlas a výslovně přijal zejména následky porušení smlouvy a sankce, jak jsou ve všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně stanoveny. Úvěr byl žalovanému vyplacen na bankovní účet č. č. účtu prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobkyně dne 13.4.2025 ve výši 71 400 Kč. Žalovaný si při sjednávání smlouvy zvolil v souladu s čl. VII odst. 4 smlouvy volitelnou službu „Klidné spaní“ za poplatek ve výši 109,80 Kč a službu “Presto” za poplatek ve výši 165 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek. Proto dle čl. 7 odst. 1 smlouvy žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 13.8.2025, přičemž k výpovědi došlo téhož dne. Žalovaný se tak prokazatelně dostal do prodlení úhradou celého úvěru dne 14.8.2025. Předmětem žaloby je tak nesplacený dluh žalovaného vůči žalobkyni sestávající z dlužné jistiny ve výši 71 400 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 1 413,75 Kč, smluvní úrok ve výši 67 697 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 76,86 Kč a poplatek za službu „Presto“ ve výši 164,19 Kč. Žalovaný se dle čl. VII odst. 2 a čl. VI smlouvy dále zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Smluvní úrok byl mezi účastníky řízení sjednán ve výši 0.85 % denně z nesplacené části jistiny. Dále se žalobkyně domáhá úhrady smluvní pokuty v souladu s čl. VIII odst. 1 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Žalobkyně nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatňuje po žalovaném pouze za prvních 90 dnů prodlení žalovaného. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením denní splátky splatné 22.5.2025. Žalobkyně proto požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru, ohledně které se žalovaný dostal do prodlení, a to v každém kalendářním dni v určeném 90denním období od 23.5.2025 do 21.8.2025.

2. Žalovaný se k v žalobě vyjádřil svým podáním ze dne 18.5.2026, v němž uvedl, že žalobou uplatněný nárok rozporuje z důvodu nepřiměřené výše úroků a poplatků, když žalobkyně kromě zákonného úroku z prodlení požaduje smluvní úrok ve výši 0,85 % denně z nesplacené jistiny, jehož výše je v rozporu s dobrými mravy. Dále pak namítal, že žalobkyně požaduje fiktivní poplatky za doplňkové služby, které jen skrytě navyšují cenu úvěru. Namítal také, že je nedůvodný nárok žalobkyně na zaplacení nákladů řízení vypočtených podle vyhl.č. 177/1996 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je vysoce specializovaná úvěrová společnost, která podává tisíce obdobných, sériově generovaných žalob a disponuje dostatečným vlastním aparátem, není nutné, aby využívala služeb externího advokáta a tím není důvodný uplatněný nárok na náhradu nákladů řízení vypočtený podle advokátního tarifu.

3. Ve věci se konalo ústní jednání dne 24.6.2026, k němuž byly účastníci řízení předvolání, ale žalovaný se bez omluvy k ústnímu jednání nedostavil a žalobkyně se podáním ze dne 17.6.2026 z účasti na ústním jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci bez své účasti. Soud proto během ústního jednání provedl listinné důkazy předložené žalobkyní.

4. Soud se z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnosti spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti zjistila, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného činí 197 000 Kč a výše čistého měsíčního příjmu uváděného žalovaným činí 47 000 Kč a vypočtené minimální výdaje 22 628 Kč, takže disponibilní příjem žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru byl 22 900 Kč měsíčně. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 26. 3. 2024 do 24. 3. 2025 soud zjistil, že za období 1 roku před uzavřením smlouvy o úvěru prováděl žalovaný na svém účtu finanční operace v řádech stovek tisíc Kč, když pravidelně vkládal na svůj účet v hotovosti částky v řádech stovek tisíc Kč a částky v řádech až několikaset tisíc korun zároveň z jeho účtu odcházely. Velké množství transakcí ve statisícové výši měsíčně činí celkový obraz příjmových poměrů žalovaného nepřehledným, ale soud dospěl k závěru, že v době uzavřený smlouvy o úvěru disponoval takovými finančními prostředky, které mu umožňovaly poskytnutý úvěr bez problémů hradit. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalující nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 80 000 Kč se úročí úrokem ve výši 0,85 % denně. Roční úrok tak činí 310,25 % z částky 80 000 Kč. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V době uzavírání smlouvy ze dne 23.7.2023 činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru 8,15 % jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách. Sjednaná úroková sazba ve výši 310,25 % ročně nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřené v hlavě I. je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.

9. Soud posoudil s ohledem na výši úroku smlouvu jako uzavřenou v rozporu s dobrými mravy a narušující veřejný pořádek podle § 588 občanského zákoníku jako absolutně neplatnou, a to v celém jejím rozsahu a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého obsahu úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání žalobkyně ve smyslu morálky jako podnikání poškozující zájem společnosti. K legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat právní ochranu, proto nebylo na místě v posuzovaném případě aplikovat § 577, občanského zákoníku, a proto soud nepřiznal žalobkyni ani nárok na zaplacení smluvní pokuty a další plnění ujednaná v absolutně neplatné smlouvě o úvěru.

10. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že celý obchod nelze zhodnotit jinak, než jako nemravný a narušující veřejný pořádek. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, tedy včetně veškerých ujednáních o úrocích, smluvních pokutách a dalších akcesorických nárocích žalobkyně v žalobě uplatněných a posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno zprávou AirBank ze dne 24.3.2026, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 71 400 Kč, přičemž v řízení nebylo žalovaným tvrzeno, že by z této částky čehokoli uhradil. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalovaného a ve zbývající části žalovaný nárok zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den 23.12.2025, což byl prvý den následující po dni, kdy měl žalovaný uhradit dluh na základě výzvy žalobkyně ze dne 14.12.2025 s ohledem na fikci jejího doručení podle § 573 občanského zákoníku.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalovaný byl v řízení úspěšný ve větším rozsahu než žalobkyně a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni podle poměru jeho úspěchu ve věci. Protože však žalovanému žádné náklady pro jeho pasivitu v řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.