13 C 92/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Pavlíčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovaným:

1. Obec Druztová, IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa 2. příjmení kraj, IČO sídlem adresa o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím I. Žaloba o zaplacení částky 120 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 000 Kč jdoucím od 10. 1. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 000 Kč jdoucím od 7. 6. 2022 do zaplacení se v celém rozsahu zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvému žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši 27 588 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce prvé žalované. IIÏ. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši 0 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město 8. 6. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by prvnímu žalovanému – obci [obec] bylo uloženo zaplatit částku 60 000 Kč s příslušenstvím, stejnou částku pak měl uhradit druhý žalovaný – [příjmení] [anonymizováno]. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobci byla 26. 1. 2011 doručena žádost o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., kterou podal prostřednictvím svého právního zástupce p. [jméno] [příjmení]. Nárokoval zaplacení částky 100 000 Kč, když újma v této výši mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [územní celek] (dále jen OÚ) ze dne 13. 12. 2007 ve spojení s nezákonným rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] (dále jen KÚ) z 8. 4. 2008. Uvedeným rozhodnutím OÚ mu byla uložena pořádková pokuta za nesplnění výzvy k odstranění nepovoleného uzavření pozemní komunikace a pevných překážek na této komunikaci, KÚ svým rozhodnutím snížil výši uložené pokuty na 60 000 Kč [anonymizována dvě slova] podal proti rozhodnutí KÚ správní žalobu, [název soudu] rozsudkem z 30. 6. 2010, sp. zn. [číslo jednací] rozhodnutí KÚ i rozhodnutí OÚ zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, protože nároku nebylo vyhověno, obrátil se žadatel – [jméno] [příjmení] na [název soudu], ten nárok na náhradu nemajetkové újmy projednával v řízení [spisová značka]. Dne 25. 5. 2015 byl ve věci vynesen rozsudek, kterým bylo uloženo zaplatit nemajetkovou újmu 60 000 Kč, tento výrok potvrdil také [název soudu] 24. 2. 2016. Oba rozsudky byly zrušeny Nejvyšším soudem České republiky 19. 6. 2018 s tím, že odpovědnostní tituly nebyly řádně specifikovány. Následně žadatel rozšířil žalobu o 600 000 Kč, částečně vzal žalobu zpět, nároky specifikoval. Dne 29. 1. 2021 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek, kterým přiznal nemajetkovou újmu 120 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Toto rozhodnutí potvrdil i Městský soud v Praze 2. 6. 2021. Na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 55 Co 130/2021-269 vyplatil žalobce žalovanému 120 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 26. 7. 2011 do zaplacení, celkem bylo na účet žadatele uhrazeno 212 312,05 Kč. Jistinu vyplacené částky tedy požaduje po žalovaných. Žalované subjekty jako správní orgány vydaly nezákonná rozhodnutí, když řádně nezajistily dostatečné zdůvodnění naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace, a zároveň žadatele potrestali za její znepřístupnění. Pokud by tato rozhodnutí nebyla vydána, nebylo by třeba hradit žadateli nemajetkovou újmu. Příčinná souvislost je tedy zřejmá. Žalobce tedy požaduje po každém ze žalovaných polovinu vyplacené jistiny. Žalobce konstatuje, že shledává zavinění na straně obou žalovaných minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, pokud nedošlo k řádnému prokázání pochybení žadatele. Pokud žalobce zaslal žalovaným výzvy k zaplacení, na tyto žalovaní nereagovali.

2. Prvý žalovaný se k věci vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce 23. 6. 2022 a uvedl, že žalobou neuzná. Vychází ze skutečnosti, že rozhodnutí [územní celek] samotné nikdy nenabylo právní moci bez dalšího, respektive její rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu odvolacího orgánu, který pochybení prvého žalovaného neshledal, pouze snížil pokutu z částky 100 000 Kč na 60 000 Kč. Bylo tedy pouze v dispozici druhého žalovaného, aby řádně přezkoumal vydané rozhodnutí, to se nestalo, protože rozhodnutí bylo v podstatě potvrzeno. Druhý žalovaný se zjevně dostatečně nevypořádal s námitkami odvolatele, tedy žadatele o nemajetkovou újmu, [jméno] [příjmení]. K nezákonnosti došlo tedy až v potvrzujícím rozhodnutí druhé žalované. Podle názoru prvého žalovaného není v tomto sporu vůbec pasivně legitimován s odkazem na § 69 správního řádu, když žalovaným by měl být ten orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Zcela pak absentuje základní podmínka pro uplatnění regresního nároku, a to zavinění. Z citovaných rozsudků rozhodně neplyne, že by prvý žalovaný jednal ve formě vědomé nedbalosti. Pokud je pak uplatňována regresní náhrada, nelze postupovat podle § 18 odst. 1 zákona č. 82/1990 Sb., muselo by dojít k zaviněnému porušení právní povinnosti. Prvý žalovaný naopak postupoval v souladu s metodickými pokyny nadřízených orgánů, konal dle svých možností a personálního vybavení, z toho tedy není možné dovodit tzv. vědomou nedbalost.

3. Druhý žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 14. 7. 2022 s tím, že navrhuje zamítnutí žaloby. Základní námitka zazněla tak, že není splněna podmínka § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť škoda nebyla zaviněná porušením právní povinnosti. Žalobkyně neprokázala zavinění [příjmení] kraje, pouze obecně tvrdí, že nezákonnost vyplývá z rozsudku [název soudu] a [název soudu] Ani z jednoho z těchto rozsudků však neplyne, že by škoda byla způsobena zaviněním porušením právní povinnosti. Nebylo uvedeno jediné ustanovení zákona, které by minimálně druhý žalovaný porušil, pouze se obecně hovoří o pochybení žalovaného bez jakékoliv další návaznosti. Druhý žalovaný uvádí, že správní orgány v době řešení předmětného problému postupovaly v souladu s právními předpisy. Na některých sporných pozemcích [jméno] [příjmení] se prokazatelně nachází veřejně přístupná účelová komunikace, o čemž bylo následně rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu. Rodině pana [příjmení] byly pozemky v katastrálním území obce Druztová zabaveny v šedesátých letech 20. století, část pozemků následně byla rozprodána a změněna v zahrádkářskou kolonii, ta se změnila na chatovou osadu. Vždycky k ní byl zajištěn přístup přes cestu, která se částečně nachází i na pozemcích stěžovatele. Zabavené pozemky byly vráceny v roce 1994 matce pana [příjmení], ten je následně se svojí sestrou zdědil. V roce 2000 začal pan [příjmení] umisťovat při hranici cesty sloupky a umístil tam i bránu, čímž v podstatě znemožnil přístup do chatové osady. S ohledem na to, že v letech 1992 - 2005 byl starostou [územní celek], nelze přesně odlišit úkony, které činil z pozice obce a které činil jako vlastník pozemku. Pokud věc řešil veřejný ochránce práv, dospěl k závěru, že na pozemcích je veřejně přístupná účelová komunikace, správní orgány jsou povinny jednat tak, aby zajistily přístup k nemovitostem těch, kterým je v přístupu bráněno. V rozsudku [název soudu] ze dne 23. 7. 2019 se uvádí, že rozhodnutí vydaná proti panu [příjmení] byla nezákonná, pro nezákonnost byla zrušena, pokud by nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno, nevznikla by [jméno] [příjmení] škoda. Nicméně ani z tohoto nelze dovozovat, že žalované subjekty v této věci zavinily nezákonnost rozhodnutí, byť ve formě nevědomé nedbalosti. Prvý žalovaný pokud ve věci konal, vycházel i ze stanovisek nadřízených orgánů, dokonce ze stanoviska ombudsmana. Prvý i druhý žalovaný jednali v souladu s právními předpisy a postupovaly v souladu s metodickým vedením ministerstva dopravy s pokyny veřejného ochránce práv, proto není možné cokoliv dalšího žalovaným vytýkat.

4. Dne 20. 7. 2002 proběhlo ve věci jednání, kdy byly provedeny listinné důkazy. Při tomto jednání bylo opět akcentováno, že žalobce ani netvrdí, jakou konkrétní právní povinnost žalovaní porušili, ti jednali v souladu s metodickými pokyny žalobce a stanoviskem a doporučením ombudsmana. V žádném případě tedy není prokázáno zaviněné porušení právní povinnosti ze strany žalovaných. Žalovaní upozornili také na to, že v době, kdy byla rozhodnutí vydáváno, ještě v podstatě neexistovala judikatura k této věci, ta se objevila až po vydání uvedených rozhodnutí.. Při tomto jednání byli žalovaní vyzváni k doplnění tvrzení o tom, na základě jakých metodických pokynů nadřízených orgánů postupovaly, co bylo jejich obsahem. Po tomto jednání žalobce akcentoval, že obě rozhodnutí (jak OÚ tak KÚ) byla zrušena pro nepřezkoumatelnost. Žalovaní tedy porušili povinnost postupovat při rozhodování (v rozporu s § 3 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů), kdy nezjistily stav věci tak, aby o něm nebyly ne pochybnosti. Jejich rozhodnutí také nenaplňují § 68 odst. 3 správního řádu, tedy řádné odůvodnění. Zavinění je tedy zřejmé minimálně ve formě nevědomé nedbalosti. Pokud pak se žalovaní bránili tím, že v době vydání jejich rozhodnutí neexistovala judikatura, odkazuje žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. As 20/ 2003, kde byla vymezena kritéria rozhodná pro existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobce popírá, že vydal metodický pokyn, který by nabádal správní úřady, aby považovaly v restituci vrácené pozemky za veřejně přístupné účelové komunikace, pokud na nich reálně existuje cesta.

5. Po uvedeném jednání druhý žalovaný akcentoval, že jednal v souladu s platnými právními předpisy, dokonce pod metodickým vedením žalobce, odkázal na rozhodnutí ministerstva dopravy ze dne 19. 1. 2004, [číslo jednací]. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno Nejvyšším správním soudem i [název soudu], byla konstatována nezákonnost v podobě nedostatečného odůvodnění a nevypořádání se se všemi námitky pana [příjmení]. Je absurdní, aby žalobce požadoval po druhém žalovaném regresní náhradu, když on sám jako nadřízený orgán nebyl schopen se v dané době s danou problematikou vypořádat.

6. Soud provedl listinné důkazy, mezi jiným obě rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o uložení pořádkové pokuty. Z rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. Odpad [číslo] bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] se tímto rozhodnutím ukládá pořádková pokuta ve výši 100 000 Kč. Ten nesplnil písemnou výzvu ze dne 11. 10. 2007, kterou mu dala osoba pověřená výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnou účelovou komunikací v [katastrální uzemí] (následně vyjmenovaná parcelní čísla pozemků). Protože účastník řízení nesplnil uloženou povinnost, bylo mu uloženo uhradit pořádkovou pokutu 100 000 Kč a náklady řízení 1 000 Kč. V odůvodnění se podává, že při výkonu státního dozoru nad pozemní komunikací [územní celek] bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] nepovoleně uzavřel pozemní komunikaci a osadil zde pevné překážky. Na pozemku č. parc. [číslo] bylo umístěno oplocení ve výšce asi 1,6 m, na pozemku [číslo] byla umístěna hromada stavebního odpadu. Tyto překážky měly být odstraněny, lhůta byla stanovena do sedmi dnů od doručení výzvy, tuto [jméno] [příjmení] převzal 30. 10. 2007. Dne 8. 11. 2007 proběhla kontrola splnění výzvy, bylo zjištěno, že překážky odstraněny nebyly. [příjmení] [jméno] [příjmení] bylo zahájeno správní řízení o uložení pořádkové pokuty. [jméno] [příjmení] se bránil tím, že na jeho pozemcích nikdy nevznikla komunikace, nicméně obecní úřad má za to, že existence pozemní komunikace je zcela nesporná, pozemek sloužil desítky let jako příjezdová cesta k jednotlivým chatám v chatové oblasti, i v katastru nemovitostí je způsob využití veden jako komunikace. Správní orgán konstatoval, že nezpochybňuje vlastnické právo [jméno] [příjmení], je však třeba nahlížet na pozemek jako na veřejně přístupnou komunikaci, a proto není na místě umisťovat zde překážky. Proti tomuto rozhodnutí podal [jméno] [příjmení] odvolání, to bylo doručeno správnímu orgánu 14. 1. 2008. V obsáhlém odvolání namítl, že správní orgány se nezabývají jeho námitkami o tom, že pozemek není místní komunikací či komunikací účelovou. Nikdy na zřízení cesty nebylo vydáno stavební povolení, nedošlo k vynětí pozemku z lesního půdního fondu. V době, kdy pozemky byly ve vlastnictví státu či jiných státních organizací, došlo k rozorání polní cesty, která cestou byla a byla využívána pro přístup k rodinnému domu. Skutečnost, že se jedná o lesní pozemek, je dokumentována tím, že na začátku je umístěna dopravní značka zakazující vjezd do lesa s dodatkovou tabulkou:„ Na zvláštní povolení vjezd povolen“. Již od roku 1994, kdy pozemky byly vráceny původním vlastníkům – rodině [příjmení], tito nesouhlasili s průjezdem aut. Pozemek není veřejně přístupnou účelovou komunikací, vlastník nikdy neměl v úmyslu, aby cesta sloužila k obecnému užívání. Jak původní vlastník, tak vlastník současný, brání tomu, aby po komunikaci jezdila auta, to plyne i z původního postoje [anonymizováno] [země], a samozřejmě [jméno] [příjmení]. Pozemky byly vydávány jako lesní půda, nikoliv jako přístupová cesta, komunikace. O odvolání rozhodl Krajský úřad [příjmení] kraje 8. 4. 2008, pod č. j. [spisová značka]. Rozhodnutí [stát. instituce] změnil pouze tak, že byla snížená pořádková pokuta za 100 000 Kč na 60 000 Kč. V odůvodnění je popsána geneze případu, je popsán i podstatný obsah podaného odvolání. Odvolací orgán konstatoval, že odvolání je přípustné i včasné. Vytkl však odvolateli, že drtivou většinu námitek neuplatnil v průběhu řízení před správním orgánem v první instanci, ačkoliv k tomu měl možnost. Nicméně správní řád stanoví, že k novým skutečnostem odvolací orgán nepřihlédne. Přesto se odvolací orgán k některým námitkami vyjádřenými v odvolání zabýval. Za stěžejní označil posouzení, zda pozemek č. parc. [číslo] je či není účelovou komunikací, odvolací orgán však dospěl ke stejnému posouzení jako [stát. instituce], tedy pozemek č. parc. [číslo] veřejně přístupnou účelovou komunikací je. Tímto způsobem je evidován v katastru nemovitostí, což má zásadní význam. Pozemek č. parc. [číslo] označil za komunikaci, která napojuje nemovitosti v dané lokalitě na ostatní pozemní komunikace (odkaz na § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). V minulosti byly tyto komunikace veřejně přístupné, předchozí vlastník nikdy obecnému užívání nekladl odpor. Účelová komunikace má sloužit k uspokojení nutné komunikační potřeby, což se v tomto místě děje. Účelové komunikace vznikly konkludentním souhlasem bývalého vlastníka. Odvolatel, poté, co se stal vlastníkem uvedených pozemků, pokud se hodlá vymezit oproti tomuto veřejnému užívání, může požádat příslušný silniční správní úřad, aby ve věci rozhodl. V žádném případě však není oprávněn na komunikaci umisťovat pevné překážky. Upozornil také na to, že je to právě odvolatel, který předmětný pozemek jednoznačně využívá k dopravní obslužnosti své nemovitosti. Odkázal také na nařízení Místního národního výboru v [obec] z 15. 6. 1984, kterým byla upravena údržba uvedených komunikací, je tedy zřejmé, že existence pozemní komunikace byla projednávána. Rozhodnutí bylo doručeno [jméno] [příjmení] 21. 4. 2008, právní moci nabylo 21. 4. 2008.

7. Dopisem [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] ze dne 6. 1. 2010 bylo reagováno na přípis [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] opět podrobně popsal genezi celého případu, včetně toho, že stěžovatel osadil na pozemní komunikace pevné překážky, což je nepřijatelné. Upozornil také na to, že věcí se [anonymizováno] zabýval také ombudsman, a dokonce svá zjištění publikoval ve sborníku Veřejné cesty. Pokud se rozhodnutími správních orgánů zabýval příslušný soud, rozhodnutí zrušil s tím, že silniční správní úřady musí prokázat existenci pozemní komunikace. Tímto se následně správní orgány řídily, byl rozšířen okruh podkladů, bylo provedeno i další dokazování, takže z pohledu [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] jsou nedostatky odstraněny.

8. Krajský soud v Plzni projednával žalobu [jméno] [příjmení] proti [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno], řízení bylo vedeno proti rozhodnutí ze dne 8. 4. 2008 (jedno z rozhodnutí, které je projednáváno v tomto řízení). Rozsudkem ze dne 30. 6. 2010 bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni konstatoval důvodnost podané žaloby a zabýval se otázkou, zda bylo možné uložit pokutu za neodstranění překážek. Za zásadní považuje zodpovězení otázky, zda se na předmětných pozemcích nachází či nacházela veřejně přístupná účelová komunikace. Krajský soud v Plzni uvedl, že toto žalobce dlouhodobě sporuje, vymezuje se proti tvrzení, že pozemek byl užíván jako komunikace, tím méně pak jako veřejně přístupná účelová komunikace. Přesto [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno], konstatoval, že pozemek [parcelní číslo] je veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť napojuje nemovitosti v dané lokalitě na ostatní pozemní komunikace. Odkázal také na rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec] z 15. 6. 1984 Krajský soud v Plzni pak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu 27. 10. 2004, který se zabýval definicí veřejně přístupné účelové komunikace, tak aby soukromá práva vlastníka mohla být veřejnoprávním institutem omezena.. Odkazuje i na stanovisko Ústavního soudu České republiky v souvislosti s restitučním řízením, že nelze bez dalšího akceptovat závěr, že povinnosti ve vztahu k veřejně přístupné účelové komunikaci týkající se vlastníků uvedených pozemků přecházejí jednoznačně i na nového vlastníka po restituci, v tomto případě by došlo k porušení vlastnického práva, pokud by souhlas byl bez dalšího předpokládán. V daném případě však jednoznačně souhlas nových vlastníků dán nebyl, naopak ti se vymezovali proti užívání cesty. Krajský soud v Plzni odkázal na nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. Při posouzení toho, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, musí být prokázáno, že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce souhlasil s omezením vlastnického práva, musí být také splněna podmínka komunikační nezbytnosti, tedy to, že neexistuje jiná alternativa přístupu. Krajský soud ve svém rozhodnutí, konstatoval,, že tato kritéria správní orgány nehodnotily, pouze odkázaly na historický vývoj a na skutečnost, že pozemek byl jako komunikace užíván. Podle názoru krajského soudu tedy nedostály své povinnosti, když skutečnost existence veřejně přístupné účelové komunikace řádně neprokázaly, pouze konstatovaly obecné skutečnosti. Rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné podle § 76 odst. 1 písm. o) s. ř. s. a bylo zrušeno.

9. K otázce regresního nároku, který je v řízení projednáván, byl jako důkaz proveden rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2021, č.j. 40 C 129/2011 - 234 České republice – ministerstvu dopravy bylo uloženo zaplatit [jméno] [příjmení] 120 000 Kč s úrokem z prodlení. Jednalo se o náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout žalobci v souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánů státní správy, který byl definován právě rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 30. 6. 2010 a týkal se rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 13. 12. 2007 a odboru dopravy a silničního hospodářství [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] z 8. 4. 2008. Nemajetková újma byla vymáhána za to, že řízení správní a na ně navazující soudní trvalo necelých 8 let, stěžovateli byla uložena pokuta, byla proti jeho majetku vedena i exekuce (jako důkaz byl proveden též exekuční příkaz soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 12. 9. 2008, byť o vedení exekuce mezi účastníky nebylo sporu), což zasáhlo do jeho cti a důstojnosti, do jeho rodinného života, s nezákonnými událostmi je stále konfrontován. Obvodní soud pro prahu 1 uzavřel po provedeném dokazování, že právě v části uvedené nemajetkové újmy je žaloba důvodná, když jak rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 13. 12. 2017, tak rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] ze dne 8. 4. 2008 byla pro nezákonnost zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010. Soud uzavřel také to, že řízení a jeho důsledky měly značný dopad do osobnostní sféry žalobce ([jméno] [anonymizováno]), bylo zneváženo jeho dobré jméno v obci, kde po určitou dobu působil jako starosta. Tento rozsudek byl k odvolání žalované podroben přezkumu odvolacím soudem, ten rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č.j. 55 Co 130/2021 – 269 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

10. Z platebních poukazů ze dne 23. 6. 2021 a z výpisu z účtu č. [bankovní účet] ze dne 25. 6. 2021 bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] bylo zaplaceno na základě shora uvedených rozsudků 212 312 Kč na jistině s příslušenstvím a 78 500 Kč na náhradě nákladů řízení. Dopisem ze dne 17. 2. 2021 uplatnila žalobkyně vůči prvému žalovanému nárok na zaplacení částky 60 000 Kč jako regresní náhradu, stejně tak byl k zaplacení vyzván druhý žalovaný dopisem ze dne 11. 1. 2022.

11. K tvrzení a obraně druhého žalovaného, že svá rozhodnutí vydával na základě metodického vedení nadřízeného, tedy konkrétně žalobce, bylo k důkazu provedeno rozhodnutí [stát. instituce] [země] ze dne 19. 1 2004, [číslo jednací] [stát. instituce] v tomto případě rozhodovalo o odvolání obce Druztová proti rozhodnutí Odboru dopravy a silničního hospodářství [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] ze dne 10. 9. 2003 [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] uložil svým rozhodnutím obci [obec] odstranit nepovolené překážky na pozemní komunikaci, když takto neučinil vlastník. [územní celek] v tomto případě měla postavení silničního správního úřadu. Když zjistila, že na pozemcích p. [číslo] v [katastrální uzemí] jsou umístěny pevné překážky, vyzvala vlastníka komunikace, aby je odstranil. Když se tak ale nestalo, sama nekonala. [stát. instituce] potvrdilo rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] hospodářství [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] s tím, že [územní celek] svým odvoláním byla neúspěšná, toto bylo zamítnuto. Z odůvodnění je evidentní, že na pozemky bylo nahlíženo jako na účelové pozemní komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Rozhodnutí [stát. instituce] [číslo jednací] (rozhodující o odvolání [jméno] [příjmení] proti uložení povinnosti odstranit ze shodných pozemků pevné překážky) bylo napadeno žalobou [jméno] [příjmení] u [název soudu] [název soudu] dne 31. 3. 2006, pod č. j. [číslo jednací] žalobu [anonymizováno], když argumentoval ustanovením § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Nerozlišoval otázku místní či účelové komunikace, konstatoval, že překážky na jakékoliv pozemní komunikaci lze umístit pouze na základě povolení. [název soudu] dospěl k závěru, že na pozemcích [jméno] [příjmení] se nachází veřejná účelová komunikace, ačkoliv o tomto nebylo vydáno správní rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] rozsudek [název soudu] zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba řádně prověřit charakter předmětných komunikací, když městský soud se v úplnosti nezabýval námitkami žalobce. Odkázal na § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a na výklad tohoto ustanovení, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud společně s Ústavním soudem, například v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. V rozsudku Nejvyššího správního soudu je také podrobně popsána dostupná judikatura, včetně odkazu na prvorepubliková rozhodnutí a Sbírku Vážný. Uložil soudu prvého stupně zabývat se tím, zda jsou splněny podmínky pro to, aby pozemky byly označeny za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, kdy se budou zabývat všemi námitkami stěžovatele. Na základě tohoto rozhodnutí [stát. instituce] dne 25. 9. 2009 vydalo nové rozhodnutí pod [číslo jednací], kterým původní rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] ze dne 10. 9. 2003 zrušilo s odkazem na to, že je vázáno rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Silniční správní úřad měl znovu posoudit, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, či zda jde o veřejnou účelovou komunikaci umístěnou v uzavřeném prostoru či objektu s odkazem na zákon o pozemních komunikacích. Soud k těmto důkazům jen pro úplnost uvádí, že nelze nechat bez povšimnutí, že samotné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno až poté, co ve věci rozhodl Obecní úřad Druztová.

12. Soud provedl důkazy také ze spisu [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka], kdy probíhalo obdobné řízení jako je řízení 13, [číslo]. V řízení [spisová značka] se [země] [anonymizováno] [stát. instituce] domáhalo po [anonymizováno] [obec] [anonymizována tři slova] zaplacení částky celkem 54 684 Kč s příslušenstvím (po každém z účastníků jednou polovinou). I zde se jednalo o žalobu o zaplacení regresního nároku, kdy se žalovaní měli svým postupem dopustit nezákonného rozhodnutí. Shodně jako v tomto případě bylo žalovaným vytýkáno, že při své činnosti vydávaly nesprávně pokyny k odstranění zábran na pozemcích [jméno] [příjmení] ani řádně zdůvodnily charakter předmětných pozemků, tedy zda se jedná či nejedná o veřejné účelové komunikace. Jejich rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. Okresní soud Plzeň-město rozhodl ve věci rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], oběma žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci každý částku 27 342 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla zamítnuta pouze v části příslušenství. Okresní soud Plzeň-město konstatoval, že žalobce uhradil na základě rozsudku [název soudu], č. j. [spisová značka] ze dne 1. 4. 2014 ve spojení s rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne 22. 9. 2014 [jméno] [příjmení] škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, konkrétně rozhodnutím [stát. instituce] [číslo jednací] ze dne 20. 9. 2007 a rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [spisová značka] [číslo] ze dne 28. 11. 2007. Odůvodněními rozhodnutí [název soudu] i [název soudu] 5 je soud projednávající regresní náhradu vázán, nemůže posuzovat správnost či nesprávnost postupu správních orgánů, ta již byla vyřešena. Rozhodnutí obou žalovaných byla zrušena i Krajským soudem v Plzni pro nezákonnost z důvodů nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Soud prvého stupně v tomto případě shledal i zavinění žalovaných a rozhodl o povinnosti uváděné částky uhradit. K odvolání prvého žalovaného (druhý žalovaný odvolání nepodal) Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 56 Co 141/2019-168 změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu ve vztahu k prvému žalovanému zamítl. Odvolací soud uvedl, že nárok na regresní úhradu podle § 16, 18 zákona č. 82/1998 Sb., je založen pouze pro případ, že škoda byla způsobena porušením právní povinnosti. Tím je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomněla jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané právním předpisem či jinou právní skutečností. K naplnění podmínky zavinění postačuje nedbalost nevědomá. Podle ní tedy osoba povinná k regresní náhradě nechtěla, aby ke vzniku této povinnosti došlo, a ani nevěděla, a že její jednání či opomenutí k ní může vést, nicméně vzhledem k okolnostem a ke svému postavení při výkonu pravomoci státu či územního celku o tom vědět měla či mohla. Odvolací soud se zabýval jednak zněním zákona o pozemních komunikacích, podle kterého bylo nepochybně prvý žalovaný povinen ve věcech jednat a rozhodovat. Toto činil, přičemž nebylo možné přehlédnout, že tak činil za pomoci vedení dokonce i ze strany samotného žalobce. Činil tak na základě doporučení s tím, že o širokou problematiku se zajímal dokonce ombudsman. Na toho se obrátil jednak přímo [jméno] [příjmení], jednak také chataři, jichž se spory výhradně dotýkaly. Ombudsman v říjnu 2003 učinil závěry, podle kterých všechny cesty (resp. pozemky), které v případu figurují, jsou nepochybně pozemními komunikacemi podle zákona o pozemních komunikacích, na ty je ze zákona zaručen veřejný přístup. Ombudsman dokonce učinil závěr, že pokud ve věci nebylo [stát. instituce] jednáno, bylo to dáno do určité míry i podjatosti tehdejšího starosty, který byl ve věci sám zainteresován, starostou byl stěžovatel [jméno] [příjmení] [stát. instituce] bylo uloženo, aby přijal opatření k nápravě. Sám žalobce, jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 19. 1. 2014, nahlížel na pozemky jako na pozemní komunikaci, a vytýkal příslušnému správnímu silničního úřadu nečinnost. Odvolací soud také konstatoval, že ve výsledku o některých sporných pozemcích [jméno] [příjmení] bylo rozhodnuto tak, že se na nich skutečně nacházejí veřejně přístupné účelové komunikace. Krajský soud konstatoval,, že bez dalšího v žádném případě nelze učinit závěr o tom, že na straně obce Druztová došlo k zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Nelze uzavřít, že prvý žalovaný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec mohl vědět, že ke vzniku případné odpovědnosti za škodu může dojít. Jeho rozhodnutí nebylo předběžně vykonatelným, vykonatelnost mohla nastat až poté, kdy o odvolání proti rozhodnutí prvého žalovaného rozhodl druhý žalovaný. Prvému žalovanému podle odvolacího soudu nelze vytýkat, že postupoval v souladu s pokyny a metodickým vedením, které mu bylo poskytnuto jednak samotným žalobcem a také ombudsmanem. Odvolací soud tedy neshledal na straně prvého žalovaného zavinění, a proto žalobu ve vztahu k němu zamítl.

13. K otázce intervence ombudsmana v uvedené věci byly provedeny listin, které dokonce následovaly po vydání rozhodnutí obou žalovaných, z nichž je dovozována jejich odpovědnost regresní náhradě. 14. 3. 2013 byl proveden [stát. instituce] výslech svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], zaměstnance Kanceláře veřejného ochránce práv. Ten vylíčil, že měl za úkol prošetřit přístup do chatové osady [obec], prověřoval cesty, které do chatové osady vedly. Cesta začínající u hřiště navazovala na místní komunikaci, byla označena dopravní značkou„ Zákaz vjezdu motorových vozidel“ s tím, že vjezd je povolen pouze dopravní obsluze. Cesta byla vyštěrkovaná poměrně nově, osazená lavičkami na krajích. Podivil se nad s tím, že by obec tak nákladně opravila tuto cestu pouze proto, aby se snad jen pan [příjmení] dostal do své nemovitosti. Další cesty tvořily jakési 2 logické okruhy, které byly využívány tak, aby byla zajištěna obslužnost do chatové osady a zpět. Uvedl také, že pan [příjmení] vystupoval v podstatě ve třech rolích, jako fyzická osoba - stěžovatel, jako osoba stojící v čele obecního úřadu a zároveň jako osoba, která zastupuje obecní úřad, který si stěžoval. Nebylo možné v jednotlivostech odlišit, za koho vlastně pan [příjmení] jedná. Vyjadřoval ovšem velice silný zájem na tom, aby cesty po jeho pozemcích nebyly považovány za veřejně přístupné komunikace. V roce 2005 veřejný ochránce práv po intenzivní komunikaci s úřady dospěl k závěru, že se ve vztahu k dotčeným pozemkům se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Šetření ombudsmana ve věci bylo dokumentováno zprávou šetření ze dne 4. 8. 2004, kdy ombudsman konstatuje, že šetření se rozhodl zahájit již 29. 11. 2003 na základě stížnosti dvou osob. Jeho pracovníci provedli 3. 12. 2004 místní šetření, pak následovala komunikace s krajským úřadem i s ministerstvem dopravy. Ve zprávě je popsána historie vlastnických práv k pozemkům, kdy matka pana [příjmení] byla nucena věnovat pozemky státu za zanedbatelnou finanční náhradu. V místě původního sadu vznikla zahrádkářská kolonie, ta se postupně stala chatovou osadou. [ulice] pozemky byly po revoluci vráceny rodině [příjmení]. Pozemkový úřad ale vrátili i pozemky vedené v katastru jako ostatní plocha, fakticky se však na těchto pozemcích již nacházely obslužné komunikace k chatové osadě. Začaly se objevovat stížnosti na příliš velký provoz na komunikacích, které vedly kolem klidové zóny (dětské hřiště, fotbalové hřiště, hostinec se zahrádkou). Cesty byly opraveny, aby se snížila prašnost, cesta byla také opatřena značkou„ zákaz vjezdu“ s dodatkovou tabulkou„ dopravní obsluze vjezd povolen, což ovšem zahrnovalo i průjezd chatařů. Pak byly na cesty osazeny pevné překážky, které vjezdu bránily, o kterých následně rozhodoval [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno], který věc převzal z důvodu konfliktu zájmů, kdy pan [příjmení] byl zároveň starostou [územní celek], tedy silničního správního orgánu, který měl ve věci jednat. Ombudsman konstatoval,, že všechny cesty tvoří uzavřený funkční celek, obecní cesta spojuje obec a chatovou osadu s domem pana [příjmení], ostatní cesty tvoří dohromady 2 okruhy v rámci celé chatové osady. V části C zprávy ombudsmana se konstatuje, že všechny cesty jsou nepochybně pozemními komunikacemi podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, na ty je ze zákona zaručen veřejný přístup (zde ombudsman dokonce uvádí, že v žádném případě se nejedná o účelovou komunikaci v uzavřených prostorech nebo objektech). Upozorňuje na to, že pokud rozhodoval krajský úřad, neuváděl výslovně, o jakou kategorii pozemních komunikací se jedná, lze se domnívat, že hovořil o místní komunikaci, ministerstvo dopravy však dovozuje spíše komunikaci účelovou let. V závěru dospěl ombudsman k tomu, že obecní úřad Druztová pochybil, nejednal-li, když přístup na veřejně přístupnou účelovou komunikaci byl zamezen. Nicméně nečinnost obecního úřadu správně vyhodnotil [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] a věc převzal sám jako prvoinstanční. Ministerstvu dopravy vytkl, že potvrdil rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] o charakteru místních komunikací, ačkoliv dospěl k závěru odlišnému (veřejně přístupná účelová komunikace, komunikace místní).

14. K důkazu byl proveden i dopis [jméno] [příjmení] hejtmance [příjmení] kraje ze dne 4. 12. 2009, soud však poznamenává, že z tohoto důkazu nebyly zjištěny žádné rozhodné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Další důkazy navrhovány ani prováděny nebyly.

15. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytlo-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobili. Podle § 16 odst. 4 tohoto zákona stát může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti či úřední osoby na způsobení vzniklé škody. Podle § 18 odst. 1 citovaného zákona právo na regresní náhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobená zaviněným porušením právní povinnosti. Podle § 18 odst. 2 tohoto zákona zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Podle § 18 odst. 3 zákona byla-li škoda způsobena zaviněným porušení právní povinnosti více osobami, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobené škodě. Soud může v odůvodněných případech rozhodnout, že odpovídají společně a nerozdílně. Podle § 18 odst. 6 ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody.

16. Soud nejprve konstatuje, že má jednoznačně za prokázané, že prvý i druhý žalovaný vydali nezákonná rozhodnutí. Jedná se ve vztahu k obci [obec] o rozhodnutí ze dne 13. 12. 2007, č.j. [spisová značka], kterým byla [jméno] [příjmení] uložena pokuta 100 000 Kč, ve vztahu ke [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizována dvě slova] pak jedná o rozhodnutí ze dne 8. 4. 2008, č. j. [spisová značka], kterým [jméno] [příjmení] byla pokuta pouze snížená na 60 000 Kč [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] bylo v tomto případě odvolacím orgánem proti rozhodnutí obecního úřadu rozhodujícího v prvním stupni. Skutečnost, že se jedná o rozhodnutí nezákonná, byla prokázána rozsudkem [název soudu] ze dne 30. 6. 2010, č.j. [číslo jednací]. Soud zrušil obě shora uvedená rozhodnutí a vrátil je příslušným orgánům k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud konstatoval, že správní orgány měly svá rozhodnutí v souladu se správním řádem řádně odůvodnit a beze zbytku vysvětlit, z jakých důvodů uzavřely, že na pozemcích stěžovatele [jméno] [příjmení] se nachází veřejně přístupná účelová komunikace tak, aby bylo možné mu uložit za umístění překážek na tyto pozemky pokutu. Správní orgány však podle názoru [název soudu] řádně nereagovaly na veškeré námitky, které stěžovatel snesl, nezabývaly se jimi, a proto je jejich rozhodnutí třeba označit za nepřezkoumatelné, a tedy nezákonné, a obě rozhodnutí bylo zrušeno. Soud tedy konstatuje, že byla splněna jedna podmínka pro uplatnění regresní náhrady - vydání nezákonných rozhodnutí.

17. Co se týče tvrzení, že žalobce byl nucen vyplatit na základě těchto nezákonných rozhodnutí stěžovateli finanční náhradu, i toto tvrzení bylo bezezbytku prokázáno. Plyne to z rozsudku [název soudu], č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací], který byl vynesen 2. 6. 2021. V tomto případě se soudy zabývaly žalobou [jméno] [příjmení] o náhradu újmy, která mu vznikla právě v důsledku nezákonných rozhodnutí [stát. instituce] a [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno]. Nemajetková újma dle odůvodnění těchto rozsudků spočívala v zásahu do osobnostní sféry stěžovatele, kdy na jeho majetek byla dlouhodobě vedena exekuce, byl vystaven dlouhodobé dehonestaci, což samozřejmě v tak malé obci, jako je [obec], výrazným zásahem je, i s přihlédnutím k tomu, že [jméno] [příjmení] byl dříve dokonce starostou obce. Žalobce také prokázal, že částky, které byly oběma rozsudky k zaplacení [jméno] [příjmení] učeny, byly vyplaceny. To plyne z platební poukázky ze dne 23. 6. 2021, [číslo jednací] na částku 212 312 Kč (120 000 Kč s úrokem z prodlení), platební poukázky ze dne 23. 6. 2021, [číslo jednací] na částku 78 500 Kč (náklady řízení), následně pak z výpisu z bankovního účtu žalobce ze dne 25. 6. 2021, který potvrzuje tyto odchozí úhrady. Bylo také prokázáno, že žalovaní byli k zaplacení regresní náhrady vyzváni (dopis ze dne 17. 12. 2021 a 11. 1. 2022).

18. Co však soud za prokázané nemá je zavinění obou žalovaných, když soud toto neshledal ani ve formě nevědomé nedbalosti. Odpovědnost státu či územních celků za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je založena na objektivním principu bez možnosti liberace. Ovšem nárok na regresní náhradu vzniká při splnění všech dalších podmínek pouze za situace, kdy je škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. V žádném případě nelze bez dalšího vycházet z rozsudku [název soudu], který byl potvrzen [název soudu], protože těchto forma zavinění rozhodná nebyla s ohledem na princip objektivní odpovědnosti. V regresním řízení je však na žalobci, aby prokázal, že žalovaní, tedy v tomto případě správní orgány, škodu zavinili, byť ve formě nevědomé nedbalosti.

19. Je třeba souhlasit s námitkou prvého žalovaného, že jemu by vůbec náhrada škody neměla být ukládána k úhradě už z toho důvodu, že to nebylo jeho rozhodnutí, na základě kterého byla exekuce proti [jméno] [příjmení] vedena (tedy nikoliv kvůli jeho rozhodnutí vznikla stěžovateli újma). Rozhodnutí nenabylo právní moci automaticky, nabylo právní moci až poté, co o něm rozhodl odvolací orgán, tedy druhý žalovaný. Tato námitka je důležitá, neboť skutečně rozhodnutí obecního úřadu nebylo tím, na základě kterého by byl stěžovatel [jméno] [příjmení] povinen cokoliv platit bez intervence dalšího správního orgánu. Existují však další důvody, pro které soud neuzavřel, že žalovaní zavinili vznik škody. a) Za zásadní považuje soud celý kontext případu a dobu, kdy byla rozhodnutí vydávána. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí Obce Druztová bylo vydáno v roce 2007 orgánem obce, která má necelý 1 000 obyvatel, funguje zde starosta a místostarosta, obec nedisponuje (ani v době rozhodnutí nedisponovala) žádným rozsáhlým aparátem (tím méně tak úzce odborně profilovaným), který by byl schopen dostát takovým nárokům, které v konečném důsledku na tyto osoby se snaží klást jak Krajský soud v Plzni při přezkumu v rámci správního soudnictví, tak aktuálně i žalobce. Jen velmi těžko si lze představit, že v roce 2007 byli zaměstnanci [stát. instituce] seznámeni s prvorepublikovou judikaturou zveřejněnou ve Sbírce Vážný, či že disponovali databázi judikatury správních soudů. Nelze nepoznamenat, že Krajský soud v Plzni při rozhodování o správní žalobě odkázal například na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. [ústavní nález], který, tedy v době vydání rozhodnutí obecního úřadu ještě ani neexistoval. Je pravdou, že jsou dány i odkazy na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nicméně soud uzavírá, že podle jeho názoru nelze automaticky předpokládat, aby právě tyto velice speciální rozhodnutí byly povinně známé pracovníkům obecního úřadu, resp. z pohledu soudu nelze bez dalšího tento úřad sankcionovat za to, že je neznal. Navíc za situace, kdy v době předchozí byl v podstatě druhým žalovaným a dokonce i samotným žalobcem v podstatě ujištěn, že jednat musí, a to tak, aby byl chráněn veřejný zájem. b) Co však soud považuje za velmi zásadní okolnost (a týká se to i zavinění druhého žalovaného), že v předchozí době [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] vystupoval dokonce jako úřad prvostupňový, tedy úřad, který byl následně dozorován jako odvolacím orgánem přímo žalobcem. Toto vyplynulo z tvrzení zástupkyně druhého žalovaného, která poukazovala na to, že v době, kdy byl stěžovatel [jméno] [příjmení] zároveň starostou [územní celek], a tato jako silniční správní úřad nekonala, právě z důvodů možného střetu zájmů byla pravomoc přenesena na [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] jako orgán prvostupňový, jehož rozhodnutí byla podrobena přezkumu žalobce, když ten sám označil dané komunikace v obci jako veřejně přístupné, účelové. Sám žalobce opakovaně rozhodoval tak, že pozemky jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi, o čemž svědčí, například ministerstva dopravy ze dne 19. 1. 2004, [číslo jednací] [anonymizováno] (viz bod 11 tohoto rozsudku). c) Jen velmi těžko lze také klást oběma žalovaným za vinu, že vydali shora uvedená rozhodnutí, za situace, když i [název soudu] 31. 3. 2006 rozhodl ve věci [spisová značka] tak, že není možné klást na dotčené komunikace překážky, rozhodoval-li opět o žalobě [jméno] [příjmení] proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR [číslo jednací] (v podrobnostech bod 11 tohoto rozsudku). d) Dalším zásadním aspektem pro závěr, že žalobce neprokázal zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti, je skutečnost, že problematika komunikací v obci [obec] ve vlastnictví [jméno] [příjmení] a jeho rodiny byla dlouhodobě projednávána na nejrůznějších úrovních, kdy mimo jiné se do věci vložil na základě stížností také ombudsman. Ten dokonce došel k jednoznačnému závěru, že jednak silniční správní úřad byl povinen konat, a měly tak konat všechny úřady v dané soustavě za vzájemné kooperace, uzavřel také (viz bod 13 tohoto rozsudku), že i po právním posouzení věci je jednoznačné, že překážky na uvedených komunikacích neměly být osazeny. Rozhodnutí ombudsmana předcházelo vydaným rozhodnutím, navíc bylo zjištěno, že i nadále (dokonce v roce 2010) se ombudsman v dané věci angažoval a ke stejnému závěru dospěl i v této době. Rozhodně nelze uzavřít, že by úřad ombudsmana bylo méně schopným či práva znalým než pracovníci [územní celek] či [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno].

20. Soud tedy dospěl k závěru, že není namístě vyhovět nároku na zaplacení regresní náhrady, neboť neshledal za splněnou podmínku zavinění, byť ve formě nevědomé nedbalosti. Závěrem se uvádí, že uložení náhrady škody by soud, kromě toho, že není v souladu s právním řádem, považoval jednoznačně za zcela nespravedlivé.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Ve věci byli plně úspěšní žalovaní, mají tedy právo na plnou náhradu nákladů řízení. Co se týká prvního žalovaného, ten byl v řízení zastoupen advokátem. Náleží mu tedy právo na zaplacení právní služby spočívající v provedení 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, vyjádření k žalobě, jednání soudu dne 20. 7. 2022 přesahující 2 hodiny, jednání soudu dne 29. 11. 2022 a 17. 1. 2023), 6 paušálních náhrad po 300 Kč a DPH 21% dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud oproti vyúčtování právního zástupce prvého žalovaného ale uvažuje o hodnotě úkonu v částce 3 500 Kč (nikoliv 5 900 Kč). Předmětem řízení pro prvního žalovaného nebylo 120 000 Kč, nýbrž pouze 60 000 Kč, kterých se žalobkyně vůči němu domáhala. Proto byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 27 588 Kč.

22. Co se týká druhého žalovaného, též byl ve věci úspěšný a má tedy právo na náhradu nákladů řízení. Při posledním jednání, při němž byl vyhlášen i rozsudek nebyl zástupce druhého žalovaného přítomen, soud tedy vyhlásil nákladový výrok obecně s tím, že přesná výše bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku. K následné výzvě soudu ale druhý žalovaný sdělil, že náklady řízení nepožaduje, proto je povinnost žalobkyně ve výroku III vyjádřena částkou 0 Kč.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem o.s.ř., žalobkyni bylo uloženo splnit veškeré povinnosti dle tohoto rozsudku v běžné třídenní lhůtě.