14 C 143/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 21 719,77 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 719,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 13. 2. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 371,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném celkem zaplacení částky 21 719,77 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení v celkové výši 1 841,39 Kč, kapitalizovaným úrokem v celkové výši 2 099,30 Kč a dále úrokem ve výši 20,82 % ročně z částky 11 253,37 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, úrokem 25,14 % ročně z částky 10 466,40 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 21 719,77 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Žalobou žalobkyně uplatnila celkem dva nároky. Nárok 1 žaloby odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou dne 21. 5. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru pod [číslo] jejíž nedílnou součástí byly také smluvní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně. Na základě smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za poskytnutí zápůjčky se žalovaná zavázala uhradit souhrnný poplatek 13 666 Kč, který se skládal z kapitalizovaného úroku za poskytnuté peněžní prostředky ve výši 9 416 Kč při sjednané úrokové sazbě 20,82 % ročně dle příslušné smlouvy, dále poplatku za zpracování zápůjčky 1 500 Kč, a poplatku za administrativní činnosti a komfortní splácení ve výši 2 750 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaná zavázala uhradit v 78 týdenních splátkách po 330 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena k datu 18. 11. 2021. Žalovaná uhradila celkem částku 1 648,38 Kč. Aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno doporučeným dopisem. Ke dni postoupení pohledávky činila dlužná částka 28 243,36 Kč, jejíž součástí je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně vůči žalované v tomto řízení neuplatňovala. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 11 253,37 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 462,08 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení v částce 778,83 Kč a dále úroku 20, 82 % ročně z částky 11 253,37 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 11 253,37 Kč v sazbě 8,25 % ročně od 29. 1. 2022 do zaplacení. Ani přes výzvu žalovaná tuto dlužnou částku nezaplatila. Nárok 2 žaloby žalobkyně odůvodnila tím, že dne 20. 12. 2019 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky společnosti [právnická osoba] Před poskytnutím zápůjčky právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalované splácet požadovanou zápůjčku, čímž splnil povinnosti vyplývající pro něj ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti, což žalovaná opět potvrdila podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala ve smlouvě zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně též poplatek 11 916 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčení peněžních prostředků 5 645 Kč (úroková sazba 25,14 % ročně) a poplatek za zpracování 6 271 Kč. Celkově se tak žalovaná zavázala uhradit zápůjčku a poplatek v 78 týdenních splátkách po 346 Kč, přičemž poslední splátka měla být zaplacena ke dni 18. 6. 2021. Žalovaná uhradila celkem částku 1 351,62 Kč. I v tomto případě žalobkyně dovozuje aktivní legitimaci ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022, o čemž byla žalovaná vyrozuměna písemně. Žalobkyně tak požadovala na základě tohoto nároku zaplacení částky 10 466,40 Kč, kapitalizovaných úroků 1 637,22 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 062,56 Kč, úroku 25,14 % ročně z částky 10 466,40 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 10 466,40 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 21. 5. 2020 smlouvu označenou jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 13 666 Kč v pravidelných 78 týdenních splátkách po 330 Kč, poslední splátka měla činit 256 Kč. Uvedený poplatek byl tvořen úrokem ve výši 9 416 Kč, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení 2 750 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky. Výše výpůjční úrokové sazby dle smlouvy činila 86 % ročně, RPSN 163,15 % (smlouva o úvěru a zákaznická karta z uvedeného dne, tabulka umoření). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatil poslední splátku dne 11. 6. 2020, po dni 4. 11. 2020 žalovaná zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně již jen částku 1 648,38 Kč. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni splnila. Dále soud zjistil, že dne 20. 12. 2019 žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společnosti [právnická osoba] spolu s poplatkem ve výši 11 916 Kč v pravidelných 78 týdenních splátkách po 346 Kč, poslední splátka měla činit 274 Kč. Poplatek zahrnoval sjednaný úrok 5 645 Kč a dále poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a péči o zákazníka ve výši 6 271 Kč. Nedílnou součást úvěrové smlouvy tvořily smluvní podmínky. Výše výpůjční úrokové sazby dle smlouvy činila 44,8 % ročně, RPSN 136,77 % (smlouva o úvěru a zákaznická karta z uvedeného dne, tabulka umoření). Žalovaná zaplatil celkem 1 351,62 Kč, zbývající dluh neuhradil. Pohledávky za žalovanou byly společností [právnická osoba] postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 30. 1. 2022 byla tato skutečnost oznámena žalované (dopis právního předchůdce žalobkyně z tohoto data). K úhradě dlužných částek byla žalovaný vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 15. 11. 2022 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne).

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřely ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. dvě smlouvy o úvěru.. Žalobkyně se stala věřitelkou obou pohledávek v souladu s § 1879 o. z. na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud vyhodnotil obě uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu § 580 o. z. jako neplatné právní jednání, jež se příčí dobrým mravům. K neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu z úřední povinnosti. Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat soudní ochrany. V obou případech měla žalovaná mimo poskytnuté peněžní prostředky vrátit za 78 týdnů též úrok, který byl sice specifikován v obou případech jako součást poplatku za poskytnutí úvěru (v prvém případě u nároku 1 činil 9 416 Kč, u nároku 2 činil 5 645 Kč), avšak soud zhodnotil jako úrok za poskytnutí peněžních prostředků nejen tuto část poplatku přímo označenou jako úrok, ale hodnotil jako úrok celý poplatek v souhrnné výši (u nároku 1 tedy ve výši 13 666 Kč, u nároku 2 to bylo 11 916 Kč). Na tento poplatek nelze pohlížet jinak než jako na odměnu za poskytnutí peněz, tj. úrok, přičemž tyto poplatky netvoří toliko dílčí část, ale podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok. Pro poskytovatele úvěru tyto částky ve skutečnosti představují odměnu, tj. fakticky úrok. Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek (čl. 6 a 6.3 těchto smluv). Všechny tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a době splácení.

9. Soud při řešení této věci přihlédl k závěrům formulovaným Krajským soudem v Plzni (např. v rozsudku sp.zn. 64 Co 247/2018 ze dne 9. 10. 2018), který se zabýval obdobnou problematikou a vycházel přitom z již ustálených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. I v této věci lze aplikovat judikaturu týkající se smluv, které byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech [číslo] Sb., který na posuzované smlouvy též dopadá. Případná neplatnost ujednání o úrocích, resp. o jejich výši, ve smlouvě o úvěru sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle § 2395 o. z. je vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je pak odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje mj. poskytování spotřebitelských úvěrů. Žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V dané věci se žalovaná zavázala k placení úroku v roční výši 75,9 % (za 78 týdnů v částce 13 666 Kč u smlouvy ze dne 21. 5. 2020) a úroku ve výši 52,9 % (za 78 týdnů v částce 11 916 Kč). Takovou výši úroku však soud prvního stupně hodnotí jako nepřiměřeně vysokou v souladu s názorem formulovaným Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 7,44 % (květen 2020) resp. 8,38 % ročně (prosinec 2019). Takto stanovenou obvyklou úrokovou sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k zaplacení takto (extrémně) vysokého úvěru s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Obě smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v [obec] sp.zn. 25 Co 255/2019, sp. zn. 25 Co 277/2019, sp.zn. 25 Co 325/2019). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

11. Pro úplnost soud uvádí, že ačkoliv žalobkyně v žalobě požadovala nižší úrokovou sazbu (a to 25,14 % ročně v případě smlouvy ze dne 20. 12. 2019 a 20,82 % ročně v případě smlouvy z 21. 5. 2020) s odkazem na výši úroku ujednanou ve smlouvách (na str. 2 smluv), soud provedením listinných důkazů dospěl k závěru, že žádná taková výše úroku nemá oporu v uzavřené smlouvě, když na str. 2 těchto smluv je vždy uvedena konkrétní sjednaná úroková sazba v jiné výši (44,8 % ročně, resp. 86 % ročně). Zároveň soud doplňuje, že vzhledem k přijatému závěru o absolutní neplatnosti úvěrových smluv uzavřených mezi stranami sporu se soud již podrobněji nezabýval otázkou řádného vyhodnocení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele, neboť s ohledem na učiněné závěry bylo již toto zkoumání nadbytečné.

12. Vzhledem k výše uvedenému soud shledal, že žalobkyně má nárok pouze na vrácení peněžních prostředků, které byly žalované poskytnuty, neboť tato částka představuje bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, jelikož žalované bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Soud proto žalobkyni přiznal toliko právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. včetně úroku z prodlení, neboť žalovaná, která byla vyzvána k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnila, čímž se dostala do prodlení. Výrokem I. tohoto rozsudku bylo proto uloženo žalované zaplatit žalobkyni částku 18 719,77 Kč (po zohlednění částečné platby ze strany žalované ve výši 1 351,62 Kč a 1 648,38 Kč) spolu s úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve výši požadované žalobkyní, neboť se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Jelikož žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistiny, nesprávného data počátku prodlení i nesprávné výše úrokové sazby, soud zamítl i celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal pouze nárok na dané příslušenství ode dne 13. 2. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě stanovené v první prokazatelné výzvě k úhradě dluhu – oznámení o postoupení pohledávky, obsahující výzvu k úhradě dluhu, jež byla odesílána 30. 1. 2022 (to znamená 30. 1. 2022 plus 10 dnů lhůty stanovené k úhradě plus 3 dny pro předpokládané doručení písemnosti) a to ve výši požadované žalobkyní, tj. nižší než činila zákonná sazba úroku z prodlení v daném období. Žalované byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z důvodů výše uvedených soud žalobu výrokem II.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož žalobkyni náleží náklady řízení podle poměru úspěchu k neúspěchu ve sporu. O odměně advokáta bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 2 o.s.ř. věty prvé za středníkem, neboť zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., která upravovala paušální odměnu advokátů, nálezem Ústavního soudu ke dni 7. 5. 2013, lze považovat za zvláštní okolnost, která užití vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu při stanovení odměny advokáta odůvodňuje. Náklady řízení by v případě plného úspěchu byly tvořeny odměnou advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, výzva k plnění) v souladu s § 14b odst. 1 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů advokáta za tři zmíněné úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, DPH ve výši 21% z obou zmíněných částek a zaplaceným soudním poplatkem 869 Kč. Jelikož ke dni rozhodnutí byla žalobkyně úspěšná pouze v rozsahu 58 % a neúspěšná v rozsahu 42 %, po odečtení těchto dvou hodnot má tak žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 16 %, tedy v částce 371,36 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náklady zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.