14 C 181/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 41 779,92 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 13. 2. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba o zaplacení částky 38 637,66 Kč s úrokem ve výši 24,24 % ročně z částky 19 658,23 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 22 121,69 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 179,92 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 600 Kč od 29. 1 2022 do 12. 2. 2022 se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném celkem zaplacení částky 41 779,92 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 6 835,65 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 9 622,09 Kč a dále úrokem ve výši 24,24 % ročně z částky 19 658,23 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, úrokem 29% ročně z částky 22 121,69 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 41 779,92 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím (nárok 1), že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 24. 2. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru pod [číslo] jejíž nedílnou součástí byly také smluvní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za poskytnutí zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit souhrnný poplatek 18 830 Kč, který se skládal z kapitalizovaného úroku v sazbě 24,24% ročně v částce 11 557 Kč, dále poplatku za zpracování zápůjčky 1 500 Kč, a poplatku za administrativní činnosti a komfortní splácení ve výši 3 838 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného se žalovaný zavázal uhradit v 15 měsíčních splátkách po 2 922 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena k 24. 5. 2021. Žalovaný uhradil celkem částku 8 800 Kč. Aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem. Ke dni postoupení pohledávky činila dlužná částka 46 948,92 Kč, jejíž součástí je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně vůči žalovanému v tomto řízení neuplatňovala. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 19 658,23 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 295,90 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení v částce 3 216,30 Kč a dále úroku 24, 24 % ročně z částky 19 658,23 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 19 658,23 Kč v sazbě 10 % ročně od 29. 1. 2022 do zaplacení. Ani přes výzvu žalovaný tuto dlužnou částku nezaplatil. Nárok 2 žaloby žalobkyně odůvodnila tím, že dne 7. 8. 2019 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky společnosti [právnická osoba] Před poskytnutím zápůjčky právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet požadovanou zápůjčku, čímž splnil povinnosti vyplývající pro něj ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to v hotovosti, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal ve smlouvě zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně též poplatek 33 129 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčení peněžních prostředků 9 803 Kč (úroková sazba 29 % ročně), poplatek za zpracování, doručení a administrativní činnost ve výši 17 780 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení v částce 3 224 Kč. Celkově se tak žalovaný zavázal uhradit zápůjčku a poplatek v 18 měsíčních splátkách po 4 063 Kč, přičemž poslední splátka měla být zaplacena ke dni 7. 2. 2021. Žalovaný uhradil celkem částku 36 600 Kč. I v tomto případě žalobkyně dovozuje aktivní legitimaci ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022, o čemž byl žalovaný vyrozuměn písemně. Žalobkyně tak požadovala na základě tohoto nároku zaplacení částky 22 121,69 Kč, kapitalizovaných úroků 6 326,19 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 619,35 Kč, úroku 29 % ročně z částky 22 121,69 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 22 121,69 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 7. 8. 2020 smlouvu označenou jako smlouvu o zápůjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 30 807 Kč a pojistným 2 322 Kč (celkem 73 129 Kč) v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 4 063 Kč, poslední splátka měla činit 4 058 Kč. Uvedený poplatek byl tvořen úrokem ve výši 9 803 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 17 780 Kč a poplatkem za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 3 224 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky. Výše výpůjční úrokové sazby činila 29 % ročně, RPSN 121,48 % (smlouva o zápůjčce a zákaznická karta z uvedeného dne, tabulka umoření). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil poslední splátku dne 19. 5. 2020, celkem uhradil částku 36 600 Kč, zbývající část již nedoplatil. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni splnil. Dále soud zjistil, že dne 24. 2. 2020 žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společnosti [právnická osoba] spolu s poplatkem ve výši 16 895 Kč v pravidelných 15 měsíčních splátkách po 2 922 Kč. Poplatek zahrnoval sjednaný úrok 11 557 Kč, dále poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a poplatek za doplňkovou službu komfortního splácení 3 838 Kč. Nedílnou součást úvěrové smlouvy tvořily smluvní podmínky. Výše výpůjční úrokové sazby činila 62,1 % ročně, RPSN 96,26 % (smlouva o úvěru a zákaznická karta z uvedeného dne, tabulka umoření). Žalovaný zaplatil celkem 8 800 Kč, zbývající dluh neuhradil. Pohledávky za žalovaným byly společností [právnická osoba] postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 30. 1. 2022 byla tato skutečnost oznámena žalovanému (dopis právního předchůdce žalobkyně z tohoto data). K úhradě dlužných částek byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 6. 6. 2022 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne).

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 OZ neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. OZ dvě smlouvy o úvěru. Strany sice smlouvu specifikovanou v žalobě (nárok 2) označily jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. OZ, soud však s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem podřadil smluvní vztah právního předchůdce žalobkyně a žalovaného pod smlouvu o úvěru dle shora citovaného ust. § 2395 a násl. OZ. K tomuto závěru soud podotýká, že zápůjčka (zejména peněžitá), má sice obdobnou hospodářskou funkci jako úvěr, nicméně smlouva o úvěru se však od smlouvy o zápůjčce liší v několika podstatných ohledech. Smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou, smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, předmětem smlouvy o zápůjčce mohou být jakékoliv zastupitelné věci, předmětem smlouvy o úvěru mohou být jen peněžité prostředky, smlouva o zápůjčce může být jak úplatná, tak bezúplatná, smlouva o úvěru je vždy úplatná, tj. úročená. V posuzovaném případě tedy jde tedy o typový případ smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala věřitelkou obou pohledávek v souladu s § 1879 OZ na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud vyhodnotil obě uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu § 580 OZ jako neplatné právní jednání, jež se příčí dobrým mravům. K neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu z úřední povinnosti. Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat soudní ochrany. V obou případech měl žalovaný mimo poskytnuté peněžní prostředky vrátit za 18 měsíců, resp. 15 měsíců též úrok, jenž byl sice specifikován v obou případech jako součást poplatku za poskytnutí úvěru (v prvém případě u nároku 1 činil 11 557 Kč, u nároku 2 činil 9 803 Kč), avšak soud zhodnotil jako úrok za poskytnutí peněžních prostředků nejen tuto část poplatku přímo označenou jako úrok, ale hodnotil jako úrok celý poplatek v souhrnné výši (u nároku 1 ve výši 16 895 Kč, u nároku 2 to bylo 30 807 Kč). Na tento poplatek nelze pohlížet jinak než jako na odměnu za půjčení peněz, tj. úrok, přičemž tyto poplatky netvoří toliko dílčí část, ale podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok. Pro poskytovatele úvěru tyto částky ve skutečnosti představují odměnu, tj. fakticky úrok. Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Soud při řešení této věci přihlédl k závěrům formulovaným Krajským soudem v Plzni (např. v rozsudku sp.zn. 64 Co 247/2018 ze dne 9. 10. 2018), který se zabýval obdobnou problematikou a vycházel přitom z již ustálených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. I v této věci lze aplikovat judikaturu týkající se smluv, které byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech [číslo] Sb., který na posuzované smlouvy též dopadá. Případná neplatnost ujednání o úrocích, resp. o jejich výši, ve smlouvě o úvěru sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle § 2395 o. z. je vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je pak odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle § 1802 OZ. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje mj. poskytování spotřebitelských úvěrů. Žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V dané věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 54 % (za 15 měsíců v částce 16 895 Kč u smlouvy ze dne 24. 2. 2020) a úroku ve výši 51,34 % (za 18 měsíců v částce 30 807 Kč). Takovou výši úroku však soud prvního stupně hodnotí jako nepřiměřeně vysokou s přihlédnutím k názoru formulovanému Nejvyšším soudem ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 dle kterého s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 9,76 % (srpen 2019) resp. 9,62 % ročně (únor 2020). Takto stanovenou obvyklou úrokovou sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k zaplacení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Obě smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v [obec] sp.zn. 25 Co 255/2019, sp. zn. 25 Co 277/2019, sp.zn. 25 Co 325/2019). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

11. Vzhledem k výše uvedenému soud shledal, že žalobkyně má nárok pouze na vrácení peněžních prostředků, které byly žalovanému poskytnuty, neboť tato částka představuje bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, jelikož žalovanému bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 OZ. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z., spočívající v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 19 600 Kč (součet poskytnutých jistin mínus součet toho, co žalovaný dosud uhradil), neboť žalovaný, který byl vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyni tak vzniklo též právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve výši určené dle § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb., neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Jelikož žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistiny, nesprávného data počátku prodlení i nesprávné výše úrokové sazby, soud zamítl i celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství ode dne 13. 2. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě stanovené v první prokazatelné výzvě k úhradě dluhu žalovaného – oznámení o postoupení pohledávky, obsahující výzvu k úhradě dluhu, jež byla odesílána 30. 1. 2022 (to znamená 30. 1. 2022 plus 10 dnů lhůty stanovené k úhradě plus 3 dny pro předpokládané doručení písemnosti). Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z důvodů výše uvedených soud žalobu výrokem II.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ohledně převážné části předmětu řízení neúspěšná, pročež by to byl žalovaný, komu by náležela náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalovaného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.