14 C 183/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 34 459,94 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 15. 12. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 459,94 Kč s příslušenstvím a to z titulu dvou uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru, které byly sjednány mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. První smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] byla uzavřena dne 24. 11. 2019 (nárok 2 žaloby) a právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému na jejím základě peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 18 550 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 294 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 25,26 % ročně, částku za zpracování zápůjčky a další péči o zákazníka ve výši 8 934 Kč a pojištění splátek ve výši 2 322 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 2 142 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 5. 2021. Žalovaný však uhradil pouze částku 10 050 Kč (od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávky na žalobkyni). Dne 26. 2. 2020 pak právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (nárok 1 žaloby), na jejímž základě žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný rovněž stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 32 584 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 22 430 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 24,24 % ročně, částku ze zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 784 Kč a pojištění splátek ve výši 3 870 Kč. Tuto celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 30 měsíčních splátkách po 1 753 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 8. 2022. Žalovaný však zaplatil na uvedený dluh pouze částku 1 800 Kč. Obě pohledávky za žalovaným byly na žalobkyni postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Žalobkyně po žalovaném v případě dluhu ze smlouvy ze dne 24. 11. 2019 požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 825,04 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 918,87 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 585,43 Kč, úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 14 825,04 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 14 825,04 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. V případě dluhu ze smlouvy ze dne 26. 2. 2020 žalobkyně požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 19 634,90 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 454,29 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 424,24 Kč, úroku ve výši 24,24 % ročně z částky 19 634,90 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 634,90 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu listiny byly řádným způsobem doručeny. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. soud rozhodl bez jednání.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 24. 11. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázal vrátit v 18 měsíčních splátkách po 2 142 Kč (výše poslední splátky byla sjednána částkou 2 136 Kč) spolu s úrokem ve výši 7 294 Kč, odměnou za zpracování úvěru ve výši 8 934 Kč a doplňkovým pojištěním 2 322 Kč. Úroková sazba činila 42 % ročně a byla sjednána jako pevná a neměnná po celou dobu splácení, RPSN činila 12 957 %. Dne 26. 2. 2020 pak uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 30 měsíčních splátkách po 1 753 Kč (poslední splátka měla činit 1 747 Kč) spolu s úrokem ve výši 22 430 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částkou za komfortní splácení ve výši 4 784 Kč a doplňkovým pojištěním 3 870 Kč. Úroková sazba činila 69 % ročně a byla sjednána jako pevná po celou dobu splácení, RPSN činila 10 291 %. Obě pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Podle statistických údajů [obec] národní banky dostupných na www.cnb.cz v listopadu 2019 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci nad jeden rok do pěti let činily průměrně 9,68 % ročně a v únoru 2020 byly průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností s fixací od jednoho roku do pěti let obvykle v sazbě 9,62 % ročně.

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 OZ při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky.

5. Podle § 2395 OZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 576 OZ týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

7. Podle § 2991 odst. 1 OZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložených úvěrových smluv. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu obou smluv. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost úvěrových smluv a dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy uzavřené dne 24. 11. 2019 a 26. 2. 2020 jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. [příjmení] ve výši 16 228 Kč (u smlouvy ze dne 24. 11. 2019), resp. částka 28 714 Kč (u smlouvy ze dne 26. 2. 2020) označená ve smlouvě jako poplatek a dále členěná na položky: úrok (7 294 Kč, resp. 22 403 Kč), částka za zpracování, spotřebitelského úvěru (8 934 Kč, resp. 1 500 Kč), částka za rozšířenou doplňkovou službu komfortního splácení ve výši 4 784 Kč (u smlouvy ze dne 26. 2. 2020), který měl žalovaný společně s jistinou zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než úrok, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazků nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněnými úroky. Vzhledem k tomuto závěru soud u obou výše specifikovaných smluv posuzuje celý nárok z titulu tzv.„ poplatku za poskytnutí úvěru“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok představuje úrok ve výši nikoli 25,26 % ročně, resp. 24,24 % ročně, jak žalobkyně uváděla v žalobě, ale úrok 54 % ročně u smlouvy ze dne 24. 11. 2019 a úrok 57,4 % ročně u smlouvy z 26. 2. 2020. Navíc tvrzení žalobkyně o výši úroků u jednotlivých smluv ani nekorespondují s doloženými listinami, neboť v předmětných smlouvách je uveden výslovně úrok ve výši 42 % ročně (smlouva z 24. 11. 2019), resp. 69 % ročně (u smlouva z 26. 2. 2020). Takovou výši úroků soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze proto dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno v dané věci považovat ještě úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. Trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami by v daném případě činil úrok ve výši cca 29 % ročně. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrové prostředky v celkové výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtách sjednaných v jednotlivých smlouvách, to jest nejpozději do 24. 5. 2021, resp. 26. 8. 2022. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy soud hodnotí uzavřené úvěrové smlouvy jako absolutně neplatné, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčených jistin, a to po zohlednění celkových plateb ze strany žalovaného (1 800 Kč a 10 050 Kč).

10. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 28 150 Kč (jelikož část dluhu ve výši 1 800 Kč a 10 050 Kč již žalovaný žalobkyni dle jejího tvrzení zaplatil) a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě žalovaný nesplnil, dostal se tím do prodlení, čímž žalobkyni vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byly uzavřené smlouvy neplatné, bylo z nich zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy nejpozději má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení v uvedené výši včetně příslušenství určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z důvodů výše uvedených soud žalobu výrokem II.

11. Pro úplnost soud uvádí, že ačkoliv žalobkyně v žalobě požadovala nižší úrokovou sazbu (a to 25,26 % ročně v případě smlouvy ze dne 24. 11. 2019 a 24,24 % ročně v případě smlouvy z 26. 2. 2020) s odkazem na výši úroku ujednanou ve smlouvách (na str. 2 smluv), soud provedením listinných důkazů dospěl k závěru, že žádná taková výše úroku nemá oporu v uzavřené smlouvě, když na str. 2 těchto smluv je vždy uvedena konkrétní sjednaná úroková sazba v jiné výši (42 % ročně, resp. 69 % ročně). Zároveň soud doplňuje, že vzhledem k přijatému závěru o absolutní neplatnosti úvěrových smluv uzavřených mezi stranami sporu se soud již podrobněji nezabýval otázkou řádného vyhodnocení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele, neboť s ohledem na učiněné závěry bylo již toto zkoumání nadbytečné.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť žalobkyně byla v převážné části neúspěšná, pročež by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo žalovanému. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovanému v souvislosti se soudním řízením vznikly nějaké náklady, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.