14 C 198/2018

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Bučkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobkyně, žalovaného a žalované zastoupená advokátem, anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalobkyně, žalovaného a žalované 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného oba zastoupeni advokátem, anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa 3. územní celek sídlem adresa žalované 4. celé jméno žalovaného , rozené příjmení , dříve příjmení narozené datum v  obec zemřelé datum ve země zastoupení opatrovníkem – advokátkou, anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa vedlejší účastník: celé jméno vedlejšího účastníka , datum narození bytem adresa , PSČ obec a číslo o určení vlastnického práva k nemovité věci

I. Zamítá se žaloba s návrhem na určení, že žalobkyně je vlastníkem celku pozemkové parcely [číslo] v katastrálním území [obec], obci [obec], zapsané u [stát. instituce], [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo].

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným [číslo] náklady řízení ve výši 57 281,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným [číslo] vedlejším účastníkem na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady zastoupení žalovaných [číslo] to ve výši, která bude určena samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Žalobou, doručenou soudu dne 18. 5. 2018, žalobkyně uplatnila návrh na určení, že je vlastníkem celku pozemkové parcely [číslo] v katastrálním území [obec], obci [obec], zapsané u [stát. instituce], [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo]. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemkové parcely [číslo] stavební parcely [číslo] jejíž součástí je stavba [adresa], v obci [obec] a katastrálním území [obec]. Pozemek – zahradu, bezprostředně přiléhající k uvedenému rodinnému domu žalobkyně, tvoří parcely [číslo] [číslo] které tvoří jeden funkční celek bez jakékoliv rozhrady či vyznačené hranice. Po celou dobu vlastnictví k výše uvedenému rodinnému domu je žalobkyně dobrověrným držitelem předmětné pozemkové parcely [číslo] přičemž žalovaní jsou jejími knihovními vlastníky. [příjmení] parcelu [číslo] označenou jako zahrada a stavební parcelu [číslo] jejíž součástí je také stavba rodinného domu, žalobkyně nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 21. 4. 1988 od svých rodičů, manželů [příjmení]. V této darovací smlouvě byl předmět daru specifikován jako rodinný dům se všemi právy a povinnostmi, zejména z vedlejší stavbou (skleník), venkovními úpravami, porosty, oplocením a pozemky. Skleník byl vystavěn rodiči žalobkyně ještě před uzavřením darovací smlouvy a je fyzicky umístěn právě na předmětném pozemku parc. [číslo]. Od okamžiku nabytí vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem je žalobkyně užívá jako vlastní, zahradu užívá v celé její plošné výměře ohraničené jedním společným oplocením, což dokládá i prohlášením svých sousedů. Žalobkyně žila v rodinném domě odmalička, uvedenou zahradu nepoznala v jiném než v současném stavu jejího jednotného oplocení a plošné výměry. Za celý svůj život neměla žalobkyně důvod se domnívat, že zahrada nebo její část by neměla být ve vlastnictví jejích rodičů a následně v jejím vlastnictví. Jednotné oplocení celé zahrady trvá beze změny po celou dobu. Žalobkyně nemovité věci nabyla do vlastnictví od svých rodičů již oplocené a po celou dobu jejich užívání, což činí již 30 let, nebyla ze strany třetích osob, včetně knihovních vlastníků, konfrontována s informacemi způsobilými narušit její dobrou víru v oprávněnost držby sporného pozemku. Žalobkyně také jako dobrověrný vlastník po celou dobu své držby hradila za jí držené nezastavěné pozemkové parcely daň z nemovitostí, vyměřenou ze společné výměry pozemku 1 393 m², a to po celou dobu existence daňové povinnosti, tedy od roku 1993. Tato výměra sice neodpovídá skutečné výměře obou parcel, blíží se však hodnotě součtu obou plošných výměr, což je 1 384 m². Počátkem roku 2018 se na žalobkyni obrátil druhý žalovaný s žádostí o vydání a zpřístupnění sporného pozemku. Dopisem ze dne 20. 3. 2018 dala žalobkyně první žalované a druhému žalovanému na vědomí, že jeho žádosti vyhověno nebude z důvodu vydržení pozemku žalobkyní. Bez určení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku je její právo ohrožené a její postavení nejisté, na její straně je proto dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví předmětného pozemku. Minimálně od roku 1988 žalobkyně předmětný pozemek nepřetržitě užívá a činí tak s přesvědčením a v dobré víře, že je vlastníkem celé oplocené zahrady, tj. včetně předmětné pozemkové parcely [číslo] v katastrálním území [obec]. Lze tedy mít za to, že jako poctivý držitel se v období mezi lety 1988 [číslo] stala jejím vlastníkem na základě vydržení.

2. Žalovaní [číslo] navrhli zamítnutí žaloby. Ve věci se vyjádřili tak, že žalobkyně na základě právního jednání nikdy nenabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku a její vlastnické právo k pozemku nebylo do pozemkových evidencí či katastru nemovitostí nikdy zapsáno, přičemž jako vlastníci jsou naopak v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Žalovaní neuznávají vlastnické právo žalobkyně ke spornému pozemku a žalobu považují za zcela nedůvodnou. Žalobkyně nesplnila podmínky vydržení vlastnického práva, neboť není dobrověrným držitelem pozemku. Držitel nemůže být v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc nebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu, kterému se držitel mohl při normální opatrnosti vyhnout. Pokud se ve smyslu v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2941/2000 držitel chopí držby plochy více než dvojnásobné, pochybnosti objektivně musí mít. Judikatura toleruje podle okolností případu překročení držby oproti výměře koupeného pozemku do 50 %, výjimečně i více, ovšem téměř dvojnásobné překročení výměry nelze tolerovat. Oproti jasně vyměřenému předmětu daru žalobkyně překročila údržbu o 87,25 % výměry darovaných pozemků. Žalobkyně byla v den uzavření darovací smlouvy dospělá 35 letá žena pracující jako úřednice národního podniku [anonymizováno] [obec], což míru tolerance k omylu ve výměře užívaných a skutečně darovaných pozemků mělo činit nepoměrně menší. Tvar pozemku je pravidelný a odhadnut přibližnou rozlohu není nijak ztíženo. V darovací smlouvě žalobkyně deklarovala, že stav pozemků je jí dobře znám, tedy deklarovala své srozumění se skutečným, faktickým a právním stavem předmětu daru. Stěží může obstát její tvrzení o tom, že byla přesvědčena, že spolu s 800 m² darovaných pozemků nabývá navíc 698 m² sporného pozemku. Spolu s darovací smlouvou se vyhotovoval též znalecký posudek pro účely hrazení darovací daně a notářských poplatků, tento posudek vyhotovil [titul] [jméno] [příjmení] dne 31. 1. 1988. Podle posudku jeho podkladem byl připojený geometrický plán, z něhož jasně vyplývá a je zde jasně graficky znázorněno, že sporný pozemek je vlastnicky oddělen od pozemku [parcelní číslo]. Navíc v textu posudku je jasně zopakováno, že pozemek [parcelní číslo] má výměru [anonymizováno] m² a pozemek [parcelní číslo] má výměru [anonymizováno] m². Řízení o registraci darovací smlouvy bylo přerušeno z důvodu, že dům [adresa] a parcela [číslo] nebyly do roku 1987 vůbec zapsány v evidenci nemovitostí, a proto darování do doby zápisu do evidence nemohlo proběhnout. Tato skutečnost musela být všem účastníkům notářského zápisu včetně žalobkyně dobře známa. V návaznosti na to rodiče žalobkyně podali ke [anonymizována dvě slova] [okres] námitku proti nesouladu mezi faktickým a právním stavem a zápisem, kdy [anonymizována dvě slova] [okres] vydalo [datum] rozhodnutí, ve kterém se jasně uvádí, že nepochybně bylo prokázáno vlastnictví manželů [příjmení] ke stavbě rodinného domu a toliko části parcely [číslo] a [číslo] o celkové souhrnné výměře 800 m², neboť ve prospěch manželů [příjmení] byla vyvlastněna pouze část původního pozemku [číslo] o výměře [anonymizováno] m², která je vyznačena na geometrickém plánu z 25. 9. 1954 jako díl„ a“. V rozhodnutí se dále uvádí, že zbytek parcely bude označen jako parc. [číslo] zapíše se na list vlastnictví samostatně, neboť vlastnictví pro manžele [příjmení] nebylo prokázáno a nelze je uznat. Žalobkyně jako účastník notářského zápisu musela dobře znát důvod přerušení řízení o registraci smlouvy, neboť ze zákona byla účastníkem tohoto řízení jako obdarovaná a zároveň povinná z věcného břemene. Podle tehdy platného zákona musel být navíc prvopis smlouvy doručen též žalobkyni do vlastních rukou. Pokud se přesto žalobkyně dopustila ve svém subjektivním přesvědčení o vlastnictví sporného pozemku omylu, rozhodně to nebyl omyl omluvitelný. V průběhu následujících let pak měla žalobkyně další indicie o tom, že není vlastníkem sporného pozemku, neboť nebyla účastníkem stavebního řízení v souvislosti s výstavbou haly na sousedním pozemku manželů [příjmení], dále v roce 2006 žalobkyně přebírala předávací protokol plynové přípojky, kdy s přípojkové karty jasně vyplývá, že linie vlastnictví vede těsně podél rodinného domu a vedlejší pozemek má samostatné parcelní [číslo]. Dále 6. 12. 2012 žalobkyně uzavřela s [právnická osoba] zástavní smlouvu, na základě níž zřídila k pozemku p. [číslo] budově [adresa] zástavní právo, kdy v zástavní smlouvě se konstatuje, že zástavní věřitel provedl odborné ohledání, a žalobkyni v zástavní smlouvy smlouvě prohlásila, že údaje zapsané v katastru nemovitostí ke dni 29. 11. 2012 představují úplné a pravdivé informace o všech vlastnických právech k předmětu zástavy. Další argumentace žalovaných [číslo] spočívala v tom, že nabyli vlastnické právo k podílům na sporném pozemku za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., přičemž ve smyslu § 984 odst. 1 tohoto zákona nabyli věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu, žalovaní [číslo] jsou tedy dobrověrnými nabyvateli a jejich vlastnické právo nemůže být popřeno.

3. Žalovaný [číslo] navrhl zamítnutí žaloby a připojil se k procesnímu stanovisku žalovaných [číslo].

4. Žalovaní [číslo] navrhli zamítnutí žaloby a namítali, že žalobkyně nebyla v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku a nesplnila zákonné podmínky vydržení. Sporný pozemek má téměř stejnou výměru jako pozemek, který žalobkyně nabyla darováním. Uvedenou skutečnost žalobkyně mohla zjistit, na její straně nemohlo jít o omyl. Navíc výstavba oplocení sporného pozemku proběhla bez souhlasu jeho vlastníka a bez oprávnění, šlo tedy o neoprávněnou stavbu. Řízení o registraci darovací smlouvy bylo přerušeno k prošetření vlastnického práva manželů [příjmení] se závěrem, že vlastníky sporného pozemku nejsou. O této skutečnosti musela být žalobkyně při jednání před státní notářkou informována, v notářském zápise je také výslovně uvedena výměra pozemků a přílohou byl také geometrický plán s vyznačením převáděných pozemků.

5. Vedlejší účastník na straně žalovaných navrhl zamítnutí žaloby a namítal, že žaloba je nedůvodná a žalobkyni žádné právo ke spornému pozemku nesvědčí. Žalobkyně nikdy nebyla oprávněným držitelem pozemku. V době uzavření darovací smlouvy bylo žalobkyni 35 let a lze očekávat její aktivní zájem o nabyté nemovitosti a rovněž znalost skutečného stavu věci. Žalobkyně nemovitosti užívala spolu s rodiči před uzavřením smlouvy, a rovněž po jejím uzavření. V darovací smlouvě bez je bez jakýchkoliv pochybností specifikováno, že se převádí vlastnictví výhradně k pozemkům p. [číslo] navíc s uvedením přesných výměr. Sporný pozemek ve výčtu uveden není. Výměra sporného pozemku není zanedbatelná ani přehlédnutelná. Rodiče žalobkyně se byli vědomi toho, že sporný pozemek je ve vlastnictví jiných osob. V květnu 1954 žádal [jméno] [příjmení], otec žalobkyně, o vyvlastnění pozemku č. kat. [číslo] o výměře [číslo] m². Městský národní výbor v [obec] v červnu 1954 zahájil vyvlastňovací řízení, avšak vyvlastnit pouze část uvedeného pozemku, která odpovídá nynějšímu pozemku p. [číslo] sporný pozemek nebyl vyvlastněn a zůstal ve vlastnictví dosavadních spoluvlastníků. Pan [příjmení] [příjmení] dopisy a při jednání žádal spoluvlastníky o dobrovolný odprodej sporného pozemku, korespondence probíhala do šedesátých let minulého století. S ohledem na tehdejší režim byla jakákoliv dohoda fakticky nemožná. Manželé [příjmení] však bez vědomí a souhlasu spoluvlastníků sporný pozemek oplotili a začali jej užívat, a dokonce na něm postavili skleník. Lze předpokládat, že nejen rodiče žalobkyně, ale žalobkyně samotná byla ze strany svých rodičů informována o tom, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví. [ulice] účastník se svou manželkou navštívili nemovitosti 26. 5. 2014 za účelem nabídky odprodeje spoluvlastnického podílu žalobkyni, žalobkyně nebyla přítomna, ze setkání s matkou žalobkyně však vyplynulo, že žalobkyně zná celou problematiku, o odkup však zájem mít nebude, neboť na to nemá peníze. Celá rodina [příjmení], včetně žalobkyně, si tak byla dobře vědoma toho, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví. [ulice] účastník jako dědic původních vlastníků považuje podanou žalobu jako krajně nevhodný pokus rodiny [příjmení], v návaznosti na předchozí vyvlastnění, o další neoprávněné a nespravedlivé nabytí majetku rodiny vedlejšího účastníka.

6. Podle ust. § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odst. 3, do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98 (R 50/2000 civ.), do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.

8. Podle ust. § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

9. Soud ve věci provedl listinné důkazy a zjistil z nich následující skutečnosti. Sporný pozemek [parcelní číslo] – zahrada o výměře [anonymizována dvě slova] v obci a katastrálním území [obec] podle výpisu z katastru nemovitostí vlastnicky náleží žalovaným, přičemž žalované [číslo] náleží podíl ve výši 1/2, žalovanému [číslo] náleží podíl [číslo], žalovanému [číslo] náleží podíl 1/4 a žalovaným [číslo] jako dědicům [jméno] [příjmení], později [jméno] [příjmení], náleží podíl ve výši 1/6. Žalovaná [číslo] svůj podíl nabyla postupně uzavíranými kupními smlouvami s [jméno] [příjmení] ze dne 12. 12. 2016, s [jméno] [příjmení] ze dne 21. 4. 2017, s [celé jméno vedlejšího účastníka] ze dne 3. 5. 2017 a s [celé jméno vedlejšího účastníka] ze dne 30. 11. 2017, posledně uvedenou smlouvou nabyl svůj podíl na sporném pozemku rovněž žalovaný [číslo]. Knihovní spoluvlastnice [jméno] [příjmení], dříve [příjmení], byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2019, č. j. 14 Nc 15001/2019-32, který nabyl právní moci 23. 4. 2019, prohlášena za mrtvou ke dni [datum]. Pozůstalostní řízení po zemřelé [jméno] [příjmení] je ve vztahu k předmětnému spoluvlastnickému podílu vedeno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 29 D 1267/2019, řízení dosud není skončeno.

10. Žalobkyně je podle údajů katastru nemovitostí vlastníkem pozemku [parcelní číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře [anonymizováno] m² v obci a katastrálním území [obec], jehož součástí je stavba [adresa], část [územní celek] – rodinný dům na adrese [adresa žalobkyně, žalovaného a žalované], a dále pozemku [parcelní číslo] – zahrada o výměře 686 m². Vlastnické právo k těmto nemovitostem žalobkyně nabyla smlouvou darovací a smlouvu o zřízení věcného břemene, která byla sepsána notářským zápisem státního notářství [okres], státní notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], dne 21. 4. 1988, pod č. j. NZ 287/88 Touto smlouvou manželé [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (rodiče žalobkyně) jakožto bezpodílový spoluvlastníci darovali žalobkyni rodinný domek [adresa] v [obec], ulice [ulice a číslo], se stp. [číslo] o výměře [anonymizováno] m² a zahradou č. parc. [číslo] o výměře [anonymizováno] m², nemovitosti zapsané u [anonymizována dvě slova] v [obec] na [list vlastnictví] pro obec a katastrální území [obec].

11. Soud ve věci provedl ohledání nemovitých věcí v rámci místního šetření, kdy zjistil, že sporný pozemek [parcelní číslo] spolu s pozemkem žalobkyně [parcelní číslo] tvoří dohromady jeden funkční celek zahrady kolem rodinného domu, mezi pozemky není žádná rozhrada ani vyznačení průběhu katastrální hranice, oba pozemky jsou společně jako jeden celek oplocené, včetně uličního oplocení, které má po celé délce jednotnou podezdívku. Při vyhledání průběhu katastrální hranice v terénu je zřejmé, že sporný pozemek tvoří přibližně polovinu plochy zahrady, jedná se o její významnou a nepřehlédnutelnou část. Na sporném pozemku [parcelní číslo] se nachází stavba skleníku, který dle předložených listin vystavěli rodiče žalobkyně.

12. Žalobkyně předložila soudu písemné prohlášení svých sousedů o tom, že zahradu u svého domu žalobkyně užívala po celou dobu zhruba 30 let, před ní ji užívali její předchůdci, o všechny pozemky tvořící zahradu se po celou dobu žalobkyně stará a udržuje je, má je též oplocené. Žalobkyně v řízení rovněž navrhovala provedení výslechu sousedů, kteří prohlášení podepsali, případně jen části z nich, soud však tyto důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost, neboť o jednotném užívání celé plochy zahrady, jejíž součástí je také sporný pozemek, nebylo ve věci sporu, a toto zjištění už dostatečně vyplývalo z dosud provedených důkazů. Žalobkyně dále předložila soudu přiznání k dani z nemovitostí ze dne 20. 4. 1993, z něhož vyplývá, že žalobkyně přiznala daň z výměry zahrady [číslo] m².

13. Rodiče žalobkyně nabyli nemovité věci, které byly předmětem darování, částečně vyvlastněním a částečně výstavbou. Dopisem z 16. 2. 1954 se [jméno] [příjmení], otec žalobkyně, obracel na tehdejší vlastníky pozemku č. kat. [číslo] (původní celek parcely, z něhož byly odděleny pozdější parcely [číslo] – ověřeno ze srovnávacího sestavení parcel) se žádostí o dobrovolný odprodej pozemku, neboť mu bylo uděleno právo stavby rodinného domku. Na tento dopis odpověděl [anonymizováno] [celé jméno vedlejšího účastníka] dopisem z 23. 2. 1954, v němž uvedl, že by byl ochoten svůj díl odprodat, ostatní spoluvlastníci jsou však v cizině. Dopisem z 12. 4. 1954 se [anonymizována dvě slova] [číslo] [anonymizováno] stavebnictví písemně obrátila na otce vedlejšího účastníka na straně žalovaných s výzvou, zda je ochoten odprodat podíl na uvedeném pozemku [jméno] [příjmení], zaměstnanci střediska v [obec], jemuž vedení základny přidělilo rodinný domek pro individuální výstavbu. Zároveň byl adresát upozorněn, že pokud by jeho vyjádření bylo negativní, byli by nuceni požádat o zahájení vyvlastňovacího řízení. Vyvlastňovací řízení pak zahájil [anonymizováno] národní výbor v [obec] oznámením ze dne 21. 5. 1954.

14. Dopisem z 19. 4. 1957 se otec žalobkyně obracel na [jméno] [příjmení], E. [celé jméno vedlejšího účastníka] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] s tím, že rozhodnutím [anonymizována čtyři slova] [obec] ze dne 28. 3. 1957 byl vyvlastněn díl jejich pozemku č. kat. [číslo] v [obec], na němž už stojí jeho rodinný dům. I přesto, že [anonymizována čtyři slova] [obec] má s nevyvlastněnou částí své úmysly, má otec žalobkyně zájem dohodnout se s vlastníky části zahrady o nájmu, zřízení předkupního práva a jednat o společném oplocení celé původní parcely. [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na dopis odpověděl tak, že je zásadně proti jakémukoliv oplocení, je ovšem ochoten s otcem žalobkyně projednat koupi zbývající části pozemku.

15. V únoru 1976 byl vyhotoven geometrický plán pro vyznačení domu na parc. [číslo] podle něhož byly vyměřeny dvě nové parcely [číslo] o výměře [číslo] m² a [číslo] o výměře [anonymizováno] m². Dne 7. 1. 1981 podal otec žalobkyně, [jméno] [příjmení], u [anonymizována tři slova] [obec a číslo] žádost o povolení stavby skleníku. Rozhodnutím [anonymizována tři slova] [obec a číslo] ze dne 14. 1. 1981 bylo vydáno stavební povolení na stavbu skleníku na pozemku č. kat. [číslo] v katastrálním území [obec].

16. K objasnění dalších okolností darování nemovitostí žalobkyni předložili žalovaní znalecký posudek o ceně objektu rodinného domu, který vyhotovil [titul] [jméno] [příjmení] dne 13. 1. 1988 jako podklad pro převod nemovitosti. Z obsahu posudku vyplývá, že jeho podkladem byl mimo jiné geometrický plán, přičemž v části ocenění pozemku se jednoznačně uvádí výměra obou pozemků, které byly předmětem převodu s tím, že výměra činí celkem 800 m². Geometrický plán, který byl podkladem pro posudek, obsahuje zcela jednoznačné prostorové zaměření sporného pozemku, když podle tohoto plánu se navrhuje z původního pozemku čísla katastrálního [číslo] oddělit díl„ a“ o výměře 800 m², tedy pozemky parc. [číslo]. Dne 16. 12. 1987 byla [anonymizována dvě slova] [okres] dodána vlastní listina označená jako odstranění nesouladu mezi faktickým právním stavem a zápisem v evidenci nemovitostí ohledně parcelního čísla [číslo] a [číslo], vyhotovená podnikovou právničkou [anonymizováno] [příjmení]. V tomto podání se konstatuje, že výsledkem šetření je nepochybné prokázání vlastnictví manželů [příjmení] k rodinnému domu a části parcely [číslo] a [číslo] o celkové výměře 800 m², neboť podle vykonatelného výměru [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 16. 6. 1954 byla ve prospěch manželů [příjmení] vyvlastněna pouze část parc. [číslo] o výměře 800 m². Ohledně zbývající části pozemku manželé [příjmení] uváděli, že vykoupili čtvrtinu pozemku a dále, že vykoupili i ostatní podíly, na zbývající podíly se ovšem žádné kupní smlouvy nenašly. Zbytek původní parcely je proto navrhováno označit jako [číslo] a zapsat na samostatný list vlastnictví, neboť vlastnictví pro manžele [příjmení] nebylo dostatečně doloženo a nelze je uznat. Dále se uvádí, že geometrický plán vlastníci objednali s tím, že musí být proveden nový znalecký posudek.

17. Ze zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 6. 12. 2012 vyplývá, že žalobkyně jako zástavce uzavřela s [právnická osoba] smlouvu, jíž zastavila své nemovitosti, pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] budovu a [adresa] na parcele [číslo] v obci a katastrální území [obec].

18. Podle protokolu o převzetí dne 25. 5. 2006 žalobkyně převzala plynovou přípojku, když součástí přípojkové karty je také náčrtek umístění plynové přípojky, z náčrtku je zřejmé oddělení parcel [číslo] a [číslo] s tím, že přípojka je zbudována právě na sporném pozemku.

19. Dále soud provedl výslech svědkyně [jméno] [příjmení], matky žalobkyně. Při výslechu uvedla, že s manželem, který zemřel v roce 1989, získali pozemek asi v roce 1953, a to vyvlastněním. Až dnes ví, že pozemek má výměru [anonymizováno] m², tuto informaci ví asi tři nebo čtyři roky. Na otázku, zda informaci o tom, že podstatná část zahrady podle katastrálních údajů nepatří její rodině, se dozvěděla teprve před několika lety odpověděla, že tak úplně to není, ovšem nevěděla, o jakou část zahrady jde, věděla, že to není celá zahrada. Dokupovali čtvrtinový podíl od paní [příjmení], notářka však převod nechtěla udělat. Nevěděla, že pozemek nebyl vyměřený. Odkup podílu paní [příjmení] nedotáhli do konce, na geodézii se to nedostalo. Neví, kdo vlastnil další čtvrtiny pozemku. Když nemovitosti darovali dceři v roce 1988, nemluvili s dcerou o tom, že část pozemku nebyla odkoupena, nebyl důvod o tom mluvit. Je pravda, že před několika lety ji navštívil pan [celé jméno vedlejšího účastníka], jeho návštěva se týkala odprodeje jeho podílu na sporném pozemku, předala mu telefonní číslo na žalobkyni s tím že, kdo se jí ozve.

20. Dále soud provedl také účastnický výslech žalobkyně, která uvedla, že na nemovitostech žila od jakživa, zahrada byla po celou dobu stejná, pokud jde o velikost. Nevěděla o tom, že nějaká část by jim nepatřila, o to se nezajímala. Celou dobu se starali o celou zahradu. Rodiče pak darovali nemovitosti žalobkyni, žalobkyně podepisovala notářský zápis, nečetla jej, věřila svým rodičům. Jedno vyhotovení notářského zápisu jí zůstalo. Přiznání k dani z nemovitostí podávala v roce 1993, výměru vyplňovala podle nějakého papírku, měla výpis a plánky s výměrami pozemků. To, že výměra je napsána v notářském zápisu, to ví až nyní, zjistila to v době, kdy se začala o věci zajímat, tehdy se do sousedství nastěhoval pan [celé jméno žalovaného], začal se vyptávat po sousedech a žalobkyní se doneslo, že se něco děje s jejich zahradou, že pan [celé jméno žalovaného] to chce koupit. Přinesl výpis z katastrálního úřadu, kde bylo vidět, jak je to rozpracované, to proběhlo asi před čtyřmi roky. Že by podle katastru nemovitostí podstatná část zahrady nebyla její, do té doby nevěděla. Když dávala nemovitosti do zástavy, byl na místě nějaký odhadce, nebyla u toho ale přítomna.

21. Ve věci byly navrženy další důkazy, které se však týkaly spíše povšechných okrajových záležitostí, nikoliv skutečností, které by mohli dále osvětlit existenci dobré víry na straně žalobkyně, že je skutečným vlastníkem sporného pozemku. Další důkazy proto soud neprováděl.

22. Na základě výše uvedených zjištění soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Jak bylo shora konstatováno, podmínkou vydržení vlastnického práva žalobkyně je existence dobré víry v to, že žalobkyně je vlastníkem také sporného pozemku a že žádné okolnosti její dobrou víru nevylučují. Na dobrou víru držitele neukazuje jeho vlastní subjektivní vztah, nýbrž objektivní okolnosti, z nichž lze na existenci dobré víry usuzovat, a to včetně neexistence skutečností, které jsou schopné dobrou víru zpochybnit. Soud v daném případě ze zcela jednoznačných zjištění dospívá k závěru, že na straně žalobkyně jsou dány dva zásadní důvody, které vylučují její dobrou víru ve vlastnictví sporného pozemku. První skutečností je obsah samotné darovací smlouvy, kde je zcela jednoznačně uvedena výměra darovaných pozemků, kdy o výměře pozemků, jejichž vlastnictví žalobkyně nabyla, tak nelze nijak pochybovat. V souvislosti s darovací smlouvou byl vyhotoven také znalecký posudek a geometrický plán, z nichž zcela jednoznačně vyplývá výměra převáděných nemovitostí a také existence sporného pozemku a jeho výměra, a rovněž i skutečnost, že sporný pozemek předmětem převodu není. Další podstatnou skutečností je zjištění, jaký je vzájemný poměr výměry pozemků ve vlastnictví žalobkyně a sporného pozemku, neboť pokud se poměřuje pouze výměra zahrady, tedy nezastavěné plochy, výměra sporného pozemku dokonce přesahuje výměru pozemku ve vlastnictví žalobkyně – [parcelní číslo]. Jedná se tak o část zahrady, která představuje více než polovinu její celé její plochy. Za takovýchto poměrů nelze rozumně uvažovat o tom, že by na straně žalobkyně mohl být dán omluvitelný omyl, že spolu s nabytím darovaných nemovitostí mohla nabýt i sporný pozemek, neboť jeho výměra je natolik zásadní a nepřehlédnutelná, že to jakýkoliv omyl zcela vylučuje. Z výpovědi matky žalobkyně dále vyplývá, že tyto okolnosti byly v rodině v podstatě známy, a soud nepředpokládá, že by žalobkyně o těchto skutečnostech nebyla v rámci rodiny informována. Uvedené dva argumenty jsou dle názoru soudu natolik zásadní, že jakoukoliv dobrou víru žalobkyně zcela vylučují, přičemž přednášení dalších tvrzení, která by měla na dobrou víru žalobkyně ukazovat, v tomto světle již neobstojí a nemá význam. Tyto argumenty jsou dle názoru soudu plně dostačující k tomu, aby mohl soud učinit závěr o tom, že žaloba je nedůvodná, kdy není třeba zabývat se i ostatními úvahami, jako je například dobrověrné nabytí vlastnictví ke spornému pozemku ze strany žalovaných [číslo]. Soud proto žalobu zamítl.

23. Žalovaní [číslo] byli v řízení plně úspěšní, podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. jim proto soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni. Náklady řízení žalovaných [číslo] tvoří odměna za zastoupení advokátem dle ust. § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž podle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu za každou zastupovanou osobu se odměna snižuje o 20 % na částku 2 480 Kč, za oba zastupované tak odměna za jeden úkon právní služby činí 4 960 Kč. V zastoupení žalovaných [číslo] bylo ve věci provedeno celkem devět úkonů právní služby (převzetí zastoupení, návrh na vedlejší účastenství ze dne 12. 9. 2018, vyjádření ve věci ze dne 14. 8. 2020, účast na jednání soudu dne 17. 2. 2020, účast na jednání soudu dne 20. 2. 2020, účast na jednání soudu dne 22. 5. 2020, účast na jednání soudu dne 4. 6. 2020, kdy jednání přesáhlo dvě hodiny a počítá se za dva úkony právní služby, a účast na jednání soudu dne 18. 5. 2021, celkem odměna činí 44 640 Kč. K nákladům dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 2 700 Kč za devět úkonů právní služby po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta zvyšuje o 21% daň z přidané hodnoty (9 941,40 Kč) a náklady činí celkem 57 281,40 Kč.

24. Žalovaný [číslo] byl ve věci plně úspěšný, výslovně však náhradu nákladů řízení nepožadoval, podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. proto soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným [číslo] žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

25. Žalovaní [číslo] byli zastoupeni ustanoveným opatrovníkem, a náklady tohoto zastoupení nese stát. Protože byli ve věci úspěšní, podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř. uložil soud žalobkyni povinnost nahradit státu náklady zastoupení žalovaných [číslo]. Protože v době vyhlášení rozsudku nebyla výše nákladů známa, rozhodl soud pouze o základu nároku a o lhůtě k plnění s tím, že výše nákladů bude určena samostatným usnesením.