14 C 23/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci žalobce: Ing. Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Anonymizováno zastoupen advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupena advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o zaplacení částky 14 204,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14 204,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky jdoucím od 19. 8. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 893 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Žalobou doručenou tomuto soudu dne 6. 12. 2023 se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 14 204,25 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že proti žalobci coby povinnému bylo vedeno žalovanou jakožto oprávněnou exekuční řízení na vymožení částky 73 500 Kč z titulu dlužného výživného pověřeným soudním exekutorem tituly před jménem jméno FO (Exekutorský úřad adresa-západ) pod sp.zn. spisová značka. Žalobce podal návrh na zastavení této exekuce, přičemž usnesením Okresního soudu adresa-jih ze dne 17. 2. 2023 č.j. spisová značka bylo rozhodnuto tak, že žalobci bylo z převážné části vyhověno (z 85 %) a exekuce byla zastavena do částky 62 500 Kč, přičemž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 70 % s odkazem na samostatné usnesení, v němž bude konkrétní částka odpovídající nákladům řízení vyčíslena. Soud přitom dospěl k závěru, že exekuce byla žalovanou vedena proti žalobci oprávněně pouze do částky 11 000 Kč a ve zbývající části se jednalo o exekuci neoprávněnou. Usnesením Okresního soudu adresa-jih ze dne 13. 7. 2023 č.j. spisová značka byly tyto náklady řízení určeny částkou 9 786 Kč. Žalobce se posléze obrátil na soudního exekutora s žádostí o zaslání informace o výši vymoženého plnění v exekučním řízení a informace, jak bylo s těmito prostředky naloženo. Exekutor žalobci sdělil, že bylo vůči němu vymoženo celkem 77 346 Kč, přičemž z této částky bylo v průběhu exekuce 25 204 Kč vyplaceno přímo žalované. Žalovaná tak byla povinna vrátit žalobci částku odpovídající rozdílu mezi exekutorem vyplacenou částkou 25 204 Kč a částkou 11 000 Kč, jež byla v exekuci proti žalobci vymáhána oprávněně, tj. částku 14 204,25 Kč. Žalovaná byla taktéž povinna zaplatit žalobci částku 9 786 Kč dle výše citovaného usnesení Okresního soudu adresa-jih jako náhradu nákladů řízení. adresa 786 Kč již žalovaná žalobci zaplatila, neoprávněně vyplacený přeplatek na exekučním plnění ve výši 25 204,25 Kč však žalobci nevrátila a to ani poté, co byla k úhradě vyzvána předžalobní výzvou. Žalovaná podala v zákonné lhůtě odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu. S žalobou nesouhlasila a nárok žalobce neuznala ani částečně. Namítala, že úhrada 14 205,25 Kč, kterou v rámci exekuce vedené proti žalobci obdržela, není neoprávněná a to z následujících důvodů. Manželství rodiče žalované bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu adresa-jih ze dne 1. 10. 2007 č.j. spisová značka (právní moc ke dni 15. 10. 2007), přičemž před rozvodem manželství bylo rozhodnuto rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 4. 2007 č.j. právnická osoba/2007-44 o výživném tehdy nezletilé žalované tak, že byla schválena dohoda rodičů o výchově (žalovaná byla svěřena do výchovy matce) a žalobce se zavázal platit jí měsíční výživné ve výši 3 000 Kč. Po rozvodu rodiče žalované vedli spor o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Žalobce byl v tu dobu dle tvrzení žalované neustále v prodlení s úhradami soudem stanoveného výživného. Rodiče žalované dne 14. 2. 2012 dosáhli dohody o narovnání, v níž se žalobce mimo jiné zavázal platit žalované částku 3 500 Kč na její výživu. Dále dne 16. 2. 2012 žalobce sepsal čestné prohlášení, ve kterém se zavázal žalované finančně přispět na studium vysoké školy, a to částkou 10 000 Kč vždy po úspěšném ukončení semestru, resp. pokud by žalovaná nestudovala, zavázal se darovat jí jednorázově částku 100 000 Kč. Žalobce však povinnosti vyplývající pro něj z dohody o narovnání a z čestného prohlášení neplnil řádně a včas, pročež se žalovaná obrátila se svými nároky na soud. Žalobce uhradil v průběhu řízení vedeného před Okresním soudem v Táboře několika platbami část výživného a tyto platby žalovaná započetla na dlužné výživné, ve zbytku se po žalobci domáhala zaplacení částky 47 500 Kč odpovídající výživnému za období od září 2017 do října 2018. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2018 č.j. spisová značka byla žaloba žalované zamítnuta s tím, že povinnost žalobce hradit žalované výživné zanikla dnem 15. 9. 2016, kdy žalovaná ukončila studium prvního oboru vysokoškolského studia. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (Krajského soudu v právnická osoba – pobočka v Táboře) však vyplývá, že dohoda uzavřená mezi rodiči žalované nemohla být právním důvodem pro žalobou uplatněný nárok a to pro absenci schválení této dohody soudem dle § 86 odst. 1 ve spojení s § 50 odst. 2 a § 26 odst. 3 zákona o rodině. Odvolací soud přitom shledal, že sama povinnost hradit výživné 3 000 Kč měsíčně nezanikla, jelikož nedošlo k zániku vyživovací povinnosti. Žalovaná se tak po právu obrátila na soudního exekutora v souladu s pravomocným a vykonatelným exekučním titulem (rozsudek Okresního soudu adresa-jih ze dne 30. 4. 2007) a to pro nařízení exekuce pro vymáhání dlužného výživného za období od září 2017 do května 2019 v celkové výši 61 500 Kč a dále pro běžné výživné 3 000 Kč měsíčně od června 2019 na dobu neurčitou. Žalovaná dále poukazovala na závěry rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2020 č.j. spisová značka a Krajského soudu v právnická osoba – pobočka v Táboře ve věci návrhu žalované na zvýšení výživného a návrhu žalobce na zrušení výživného, na základě kterých žalovaná následně podala soudnímu exekutorovi návrh na částečné zastavení exekuce vedené proti žalobci od měsíce října 2019 do budoucna a návrh na pokračování v exekuci pro dlužné výživné 3 000 Kč měsíčně pouze za období od 1. 9. 2017 do 15. 9. 2019. Exekuční řízení bylo co do částky 62 500 Kč vůči žalobci zastaveno, když Okresní soud adresa-jih uzavřel, že dohoda o narovnání sjednaná za účinnosti zákona o rodině nebyla schválena soudem, pročež jí nemohl být nahrazen rozsudek ze dne 30. 4. 2007 o vyživovací povinnosti žalobce k žalované, avšak z jednání obou účastníků řízení od ledna 2012 do konce roku 2018 bylo zřejmé, že se oba cítí být vázáni touto dohodou o narovnání, neboť žalobce dle této dohody postupoval a žalované hradil (byť mnohdy nepravidelně) měsíčně vyšší částku než soudem stanovené výživné, tj. částku 3 500 Kč, popř. její násobky, pakliže některý měsíc žalobce výživné nezaplatil. Dle žalované si žalobce takto nepředplácel výživné do budoucna, nýbrž dobrovolně plnil dle zmíněné dohody o narovnání částku, kterou ve výši přesahující soudem určené měsíční výživné nelze než považovat za darování vůči žalované. Žalovaná poukázala na to, že hlavním interpretačním kritériem právního jednání účastníků je úmysl jednajícího. V daném případě bylo zjevně úmyslem jednajících účastníků poskytnout žalované měsíčně částku 3 500 Kč namísto původní částky 3 000 Kč, proto při součtu provedených úhrad za období od roku 2012 do roku 2018 a plnění vymoženého soudním exekutorem naopak žalovaná eviduje pohledávku za žalobcem z titulu dlužného výživného ve výši 28 295,75 Kč. Žalobce se proti tvrzením žalované bránil v replice ze dne 28. 3. 2024, v které namítl, že z textu soudem neschválené dohody o zvýšení výživného nelze nijak dovozovat úmysl stran o darování již jen z toho důvodu, že výživné je opakující se měsíční platbou, zatímco darování je zpravidla jednorázové ve formě částky v konkrétní výši. Žalobce po určitou dobu hradil žalované měsíční výživné 3 500 Kč v domnění, že dohoda je platná, leč neměl v úmyslu poskytovat žalované jakýkoli dar. To vyvrací i sama skutečnost, že tuto částku žalobce neposkytl o své vůli, nýbrž byla nuceně vymožena až soudním exekutorem. Dále žalobce poukázal na to, že podmínkou platnosti smluvního ujednání je dostatečná určitost předmětu plnění, což pokud by se hypoteticky jednalo o dar, nebylo splněno, když v dohodě o zvýšení výživného není uvedena celková výše daru, ale pouze výše měsíční splátky a datum první měsíční platby, což je ostatně konstrukce typická pro platby výživného. Mezi stranami bylo nesporné, že to, že žalovaná zaplatila žalobci částku 9 786 Kč odpovídající nákladům exekučního řízení. taktéž nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce byl povinen přispívat na výživu žalované na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu adresa-jih ze dne 30. 4. 2007 č.j. právnická osoba/2007-44 částku 3 000 Kč měsíčně, stejně tak jako skutečnost, že rodiče tehdy nezletilé žalované se dohodli na zvýšení výživného na částku 3 500 Kč měsíčně dohodou datovanou ke dni 14. 2. 2012, která nebyla schválena soudem. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Z dohody o narovnání ze dne 14. 2. 2012 (č.l. 25-27) uzavřené mezi matkou žalované, p. jméno FO, a (tehdy nezletilou) žalovanou na straně jedné a žalobcem na straně druhé bylo zjištěno, že strany se v článku IV. odst. 3 dohodly na zvýšení měsíčního výživného na částku 3 500 Kč s platností od splátky 15. 3. 2012. Žalobce se dále sepsal listinu označenou jako Čestné prohlášení (č.l. 41) dne 16. 2. 2012, v níž se zavázal přispívat své dceři (žalované) částku 10 000 Kč měsíčně na studium vysoké školy a to vždy po úspěšném ukončení semestru s dodatkem, že pokud dcera nebude studovat, daruje jí 100 000 Kč podle podmínek, které později určí, nejpozději však do 21. 4. 2017. Z usnesení Okresního soudu adresa-jih ze dne 17. 2. 2023 č.j. spisová značka (č.l. 6-8), jímž byla částečně zastavena exekuce vůči žalobci a to do částky 62 500 Kč, soud zjistil, že exekuční soud vyšel ze závěru, že vyživovací povinnost povinného (žalobce) vůči oprávněné (žalované) byla zrušena na základě rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2020 č.j. spisová značka ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. 5 2020 č.j. spisová značka ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v právnická osoba – pobočka v Táboře ze dne 14. 1. 2021 č.j. spisová značka,a to pro období od 15. 9. 2016 do 31. 8. 2017 a pro období od 16. 9. 2019 do budoucna. Exekuční soud dospěl k závěru, že dohoda o narovnání uzavřená mezi matkou žalované a žalobcem dne 14. 2. 2012, v níž se strany dohody mimo jiné dohodly na tom, že měsíční výživné bude zvýšeno s platností od splátky 15. 3. 2012 na částku 3 500 Kč, je neplatná z důvodu absence schválení této dohody o výživném soudem, když podle tehdejší právní úpravy (zákon o rodině č. 94/1963 Sb.) to byl pouze soud, který mohl upravovat rozsah vyživovací povinnosti rodičů, a to i formou schválení dohody rodičů o výživném. Dohoda rodičů žalované ze dne 14. 2. 2012 přitom nebyla soudem schválena ani dodatečně. Z tohoto důvodu Okresní soud adresa-jih ve výše citovaném usnesení ze dne 17. 2. 2023 uzavřel, že z důvodu dodatečného neschválení dohody o narovnání je taková dohoda o výživném nejen neplatná, ale taktéž nemohla žalovaná (oprávněná) provádět zápočty plateb povinného (žalobce) na výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně. Okresní soud adresa-jih v rozhodnutí o částečném zastavení exekuce (odstavec 9 odůvodnění) provedl součet všech měsíců, za které trvala vyživovací povinnost žalobce vůči žalované – celkem hodnota měsíců za období od ledna 2012 do 16. 9. 2019 po zohlednění zpětného zrušení vyživovací povinnosti za období od 15. 9. 2016 do 31. 8. 2017 (12 měsíců), a dospěl tak k částce 243 000 Kč (81 krát 3 000 Kč). Jelikož žalobce za toto období zaplatil na výživném celkem 232 000 Kč, uzavřel Okresní soud adresa-jih, že na výživném vznikl žalobci nedoplatek 11 000 Kč, pro který byla exekuce vůči němu vedena oprávněně. Ve zbylé části 62 500 Kč potom byla exekuce vedena neoprávněně. Žalobce se obrátil na soudního exekutora se žádostí o sdělení výše vymoženého plnění (č.l. 10), na kterou exekutor reagoval dopisem ze dne 13. 4. 2023 (č.l. 9), z něhož je mimo další zřejmé, že v exekuci bylo celkem vymoženo 78 346 Kč, z čehož 25 204,25 Kč bylo vyplaceno oprávněné (žalované). Z usnesení Okresního soudu adresa-jih č.j. spisová značka ze dne 13. 7. 2023 vyplývá, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady exekučního řízení ve výši 9 786 Kč (č.l. 12). Tato skutečnost ostatně ani nebyla mezi stranami sporná. Žalobce vyzval předžalobní výzvou ze dne 19. 9. 2023 odeslanou dne 20. 9. 2023 žalovanou k vrácení přeplatku ve výši žalované částky, a to nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy (č.l. 13-14). Žalovaná však tuto částku odmítla uhradit, jak je zřejmé z jejího písemného vyjádření adresovaného právní zástupkyni žalobce ze dne 4. 10. 2023 s odůvodněním, že částku 500 Kč nad rámec výživného stanoveného soudním rozhodnutím je nutno považovat za dar (č.l. 11). Z e-mailové komunikace vedené mezi oběma zástupci stran (č.l. 15-16) je zřejmé, že strany mezi sebou jednaly o vyřešení vzniklé situace, nicméně nenašly prostor pro smírné řešení věci. Dále soud konstatoval k důkazu závěry rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2020 č.j. spisová značka (č.l. 22-24), jímž byla zrušena vyživovací povinnost žalobce k žalované stanovená rozsudkem Okresního soudu adresa-jih ze dne 30. 4. 2007 č.j. spisová značka ve výši 3 000 Kč měsíčně, a to pro období od 15. 9. 2016 do 31. 8. 2017 (výrok II.) a pro období od 16. 9. 2019 (výrok IV.) a žalobci byla uložena povinnost platit žalované výživné 3 000 Kč měsíčně v období od 1. 9. 2017 do 15. 9. 2019 (výrok III.). Prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu v Táboře bylo následně ve výroku II. potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v právnická osoba – pobočka v Táboře ze dne 14. 1. 2021 (č.l. 34-38) č.j. spisová značka, resp. odvolání žalované do výroku III. bylo odmítnuto. Z rozsudku Okresního soudu v Táboře vydaného ve věci sp.zn. spisová značka dne 5. 11. 2018 soud zjistil, že žaloba, kterou se v nynějším řízení žalovaná domáhala dlužného výživného ve výši 47 500 Kč za období od září 2017 do října 2018 ve výši 3 500 Kč včetně příslušenství a dále též částky 60 000 Kč představující slíbený dar za celkem hodnota dokončených semestrů studia na vysoké škole byla zamítnuta. Následně rozsudkem odvolacím ve věci sp.zn. spisová značka ze dne 8. 3. 2019 byl rozsudek v části týkající se zamítnutí žaloby do částky 47 500 Kč s příslušenstvím potvrzen, naopak v části výroku I., která se týkala zamítnutí žaloby o zaplacení přislíbeného daru 60 000 Kč bylo prvostupňové rozhodnutí odvolacím soudem změněno tak, že nynějšímu žalobci byla uložena povinnost částku 60 000 Kč žalované zaplatit. Soud dále k důkazu provedl tabulku předloženou stranou žalovanou (č.l. 42), která shrnuje historii platby ze strany žalobce. Z tohoto přehledu soud zjistil, že žalobce v období let 2012 až 2017 posílal žalované nepravidelné platby, nejčastěji ve výši 3 500 Kč, popř. v částkách vyšších, ať již v násobcích (7 000 Kč), případně v částkách vyšších. Za období roku 2012 takto žalované zaplatil 34 500 Kč, v roce 2013 částku 24 500 Kč, v roce 2014 částku 49 000 Kč, v roce 2015 částku 27 500 Kč, v roce 2016 částku 21 000 Kč a roku 2017 částku 45 000 Kč. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, (dále také jen jako „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jde-li o právní posouzení takto zjištěného skutkového stavu, dospěl soud k závěru, že je namístě žalobě vyhovět v plném rozsahu. Z provedeného dokazování má soud za zjištěné, že vůči žalobci coby povinnému bylo vedeno exekuční řízení, které bylo usnesením vydaným Okresním soudem adresa-jih dne 17. 2. 2023 částečně zastaveno, přičemž exekuční soud podrobně v odůvodnění vysvětlil, jakým způsobem k rozhodnutí o částečném zastavení dospěl, když provedl součet jednotlivých plateb za celkových 81 měsíců, za které byla vyživovací povinnost žalobce vůči žalované dána, a tuto částku soud vyčíslil na 243 000 Kč, z nichž žalobce zaplatil toliko částku 232 000 Kč. Tuto úvahou Okresní soud adresa-jih promítl do svého závěru, že ohledně částky odpovídající nedoplatku 11 000 Kč na takto zjištěném výživném, které žalované náleželo, byla vedena exekuce oprávněně, nicméně ohledně zbylé části 62 500 Kč se jednalo o exekuci neoprávněnou. V tomto řízení o zaplacení částky 14 204,25 Kč s příslušenstvím se soud neztotožnil s obranou žalované, dle které platby učiněné nad rámec výživného, tj. platby, které žalobce zaplatil na základě neplatné dohody o výživném ve výši 3 500 Kč, ve skutečnosti byly darováním. Ačkoliv formálně je dohoda ze dne 14. 2. 2012 o zvýšení výživného neplatná z důvodu absence schválení dohody soudem ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ve spojení s § 50 odst. 2 a § 26 odst. 3 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, bylo by popřením smyslu samotné dohody (ač neplatné z důvodů výše uvedených) mělo-li by ve skutečnosti jít o darování. Taková interpretace předmětné dohody by byla přiléhavá pouze v případě, pokud by strany dohody měly v úmyslu simulovat jiné právní jednání (darování), což však dle názoru soudu nevyplývá z žádné další skutečnosti, která byla v tomto řízení (ani v jiném řízení probíhajícím mezi týmiž účastníky) zjištěna. Soud hodnotil obsah dohody ze dne 14. 2. 2012 ve smyslu ust. § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále také jen jako „obč. zák.“) platného a účinného v době uzavření (neplatné) dohody o výživném, přičemž dospěl k závěru, že z jazykového vyjádření této dohody jednoznačně vyplývá, že účastníci měli v úmyslu sjednat výživné ve vyšší částce, než jaká byla určena soudním rozhodnutím z roku 2007, tj. ve výši 3 500 Kč měsíčně. Pakliže soud hodnotí obsah ujednání i podle vůle jednajících stran, za situace, kdy žalobce coby jedna ze stran této dohody od počátku řízení popírá, že by kdy měl v úmyslu žalované částku ve výši 500 Kč darovat, nýbrž tvrdí, že jeho skutečnou vůlí bylo poskytovat plnění na dohodu o výživném, o které se žalobce domníval, že je platná, nelze než uzavřít, že obrana žalované ve vztahu k darování v tomto směru neobstojí. Nelze než přisvědčit žalobci, že na jeho úmysl hradit výživné, nikoliv žalovanou obdarovat, lze usuzovat rovněž ze skutečnosti, že žalobce tuto částku neposkytl o své vůli, nýbrž byla nuceně vymožena teprve v soudní exekuci. Úmysl žalobce hradit vyšší výživné, než jaké bylo do té doby určeno soudním rozhodnutím, koresponduje se skutečností, která byla v tomto řízení rovněž prokázána, a to že žalobce hradil platby ve výši 3 500 Kč, popř. částky vyšší, a to v měsíčních platbách, případně nehradil-li platby za některé měsíce, vždy v následující platbě hradil zpravidla násobky částek 3 500 Kč. Lze tak konstatovat, že žalobce se předmětnou dohodou nezavázal k žádné úhrnné sumě, která by spíše logicky nasvědčovala darování, leč zavázal se k plnění formou měsíčních plateb. Celý kontext tak soud vnímá ve smyslu výkladu dle § 35 odst. 2 obč. zák. jako závazek žalobce hradit žalované vyšší měsíční výživné, nikoliv žalovanou pravidelně nad rámec soudem určeného výživného ještě obdarovávat formou částek v řádech stokorun. Žalovaná se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, pakliže v exekučním řízení, které bylo proti žalobci vedeno, byla vymožena a žalované vyplacena částka vyšší, než jaká odpovídala oprávněné a důvodné exekuci, je proto povinna takové bezdůvodné obohacení vydat dle § 2991 o. z. Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost výrokem I. tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 14 204,25 Kč odpovídající rozdílu mezi částkou, která byla soudním exekutorem žalované reálně vyplacena a částkou, která byla žalované vyplacena na základě exekuce oprávněně, a to včetně příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v daném sporu procesně úspěšný a náleží mu tak náhrada nákladů řízení v plné výši, a to jde-li o náklady řízení, které byly vynaloženy účelně. Náklady řízení jsou v dané věci tvořeny zaplaceným soudním poplatkem 1 000 Kč, odměnou zástupce žalobce za celkem 4,5 úkonu právní služby ve smyslu § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, ½ úkonu za předžalobní výzvu k plnění, písemné vyjádření ve věci ze dne 28. 3. 2024 a účast u jednání soudu dne 17. 4. 2024, tomu odpovídajících 5 režijních paušálů dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a DPH v sazbě 21 % počítané z odměny zástupce žalobce (pouze v případě úkonu za účast tituly před jménem jméno FO coby substitučního zástupce u jednání soudu uvedeného dne a tomu odpovídající paušální náhrady 300 Kč) a paušálních náhrad. Do nákladů řízení dále spadá taktéž náhrada za promeškaný čas ve smyslu § 14 advokátního tarifu za celkem 8 půlhodin po 100 Kč (čas vynaložený zástupcem žalobce na cestu ze sídla kanceláře k jednání soudu a zpět) a cestovné v podobě jízdného vlakem z právnická osoba do Anonymizováno a nazpět ve výši 523 Kč. Celkem tak náklady řízení, které byly v řízení vynaloženy účelně, představují částku 11 893 Kč, kterou soud uložil žalované k zaplacení výrokem II. rozsudku, a to ve lhůtě určené dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání a to do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Nesplní-li žalovaná (povinná) povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce (oprávněný) domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí u soudu nebo podat exekuční návrh u exekutora