14 C 330/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalobkyně a žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 4. 8. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 52 356,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala původně zaplacení částky 36 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 8. 2020 do zaplacení, přičemž žalobu odůvodnila následovně. Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku [parcelní číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova [adresa], část [územní celek], nacházející se na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], v [katastrální uzemí] a obci [obec], každému z nich přitom náleží ideální 1/2 ve vztahu k celku výše uvedených nemovitostí. Ke dni 11. 7. 2015 nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků, nicméně v důsledku marně uplynuvší lhůty pro vypořádání společného jmění došlo k zákonné fikci vypořádání zaniklého společného jmění bývalých manželů, pročež uvedené nemovitosti jsou stále evidovány v katastru nemovitostí v režimu společného jmění manželů. Žalobou uplatněná částka je součtem žalovaným účtovaných částek 5 000 Kč měsíčně v období od srpna 2017 do prosince 2019, tj. za celkem 29 měsíců, přičemž žalovaný uváděl částku 5 000 Kč v pravidelných měsíčních vyúčtováních ohledně společných nemovitostí jako položku„ režijní náklady“, ač žalobkyně nikdy nedala souhlas k inkasu takové částky. Teprve od okamžiku, kdy žalobkyně začala danou věc razantněji řešit, se uvedená položka přestala ve vyúčtováních žalovaného objevovat. Žalobkyně uvedla, že částku 5 000 Kč žalovaný specifikoval jako náklady vynaložené na obecný servis a péči o ubytovnu (nemovitost), avšak na chodu ubytovny se podílí oba účastníci. Žalobkyně obstarává drobné úpravy, nakupuje věci potřebné pro chod ubytovny, jako například ložní prádlo, drogerii a úklidové prostředky, nábytek, matrace a další položky. Žalobkyně proto nárokuje po žalovaném polovinu účtované částky, což za období 29 měsíců činí 36 250 Kč. K úhradě této částky byl žalovaný vyzván prostřednictvím zástupce žalobkyně, a to dopisem ze dne 23. 7. 2020, a byla mu poskytnuta lhůta k zaplacení nejpozději do 3. 8. 2020. Žalovaný však dluh nezaplatil ani zčásti.

2. Podáním ze dne 31. 5. 2021 žalobkyně rozšířila žalobu o částku 23 750 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 4. 8. 2020 do zaplacení. Změnu žaloby odůvodnila tím, že v žalobě provedla početní chybu, neboť hodlala nárokovat částku 2 500 Kč za 29 měsíců, což je celkem 72 500 Kč, nikoliv pouze 36 250 Kč. Z tohoto důvodu rozšířila žalobu o částku rozdílu 1 250 Kč měsíčně za nepromlčené období od června 2018 do prosince 2019, tj. za celkem 19 měsíců po 1 250 Kč. Při jednání dne 3. 6. 2021 byla změna žaloby připuštěna.

3. Žalovaný v rámci své obrany navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Uvedl, že na částce odpovídající režijním nákladům spojeným s provozem ubytovny se účastníci v minulosti dohodli, žalovaný se o ubytovnu stará a částku 5 000 Kč uvádí ve vyúčtování po celou dobu od okamžiku, kdy spolu účastníci přestali žít jako manželé. [příjmení] přitom není nepřiměřená a je v ní zahrnut mimo obecný servis a péče o ubytovnu také jednání s ubytovanými, administrativa apod. Uvedená položka byla žalovaným účtována dlouhodobě, nejen za žalované období. Žalobkyně s touto částkou vždy souhlasila, resp. nikdy ji nerozporovala.

4. Soud ve věci provedl listinné důkazy a zjistil z nich následující skutečnosti. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že účastníci řízení byli ke dni 17. 7. 2020 vedeni jako vlastníci v režimu společného jmění manželů ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v obci [obec] a [katastrální uzemí] o výměře 533 m², jehož součástí je budova [adresa] – rodinný dům. Nabývacím titulem je kupní smlouva ze dne 4. 4. 2007 s právními účinky vkladu ke dni 17. 4. 2007.

5. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2011, č. j. 19 C 391/2011-17, který nabyl právní moci 14. 2. 2012, bylo společné jmění manželů, účastníků tohoto řízení, kteří uzavřeli manželství 24. 10. 1998 v [anonymizována dvě slova], zúženo až na věci, tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 6. 2015, č. j. 18 C 31/2015-56, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2015, bylo manželství účastníků řízení, uzavřené dne 24. 10. 1998 před Obecním úřadem v Povážské Bystrici, rozvedeno.

6. Mezi účastníky byla nesporná skutečnost, že předmětná nemovitá věc byla nabyta za trvání manželství a tvořila tak součást společného jmění manželů ve smyslu ust. § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Společné jmění manželů bylo shora uvedeným rozsudkem zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, a to ke dni 14. 2. 2012, kdy tento rozsudek nabyl právní moci. Od tohoto data začala manželům běžet zákonná tříletá lhůta pro vypořádání společného jmění dle ust. § 150 odst. 4 obč. zák. Tato lhůta marně uplynula dnem 14. 2. 2015. Mezi účastníky bylo nesporné, že v této tříleté lhůtě nebylo učiněno vypořádání společného jmění. Podle § 150 odst. 4 obč. zák. ve spojení s ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) proto v žalovaném období platila ohledně předmětné nemovitosti fikce vypořádání tak, že nemovitá věc se nacházela v režimu podílového spoluvlastnictví účastníků, z nichž každému náležel podíl o velikosti jedné ideální poloviny ve vztahu k celku. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků bylo předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 146/2017, řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 9. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 14 Co 61/2021-392 ke dni 30. 8. 2021.

7. Z jednotlivých písemných vyúčtování hospodaření se společnou věcí, a to za měsíce květen 2017 až srpen 2018 a dále za měsíce říjen 2018 až prosinec 2019, která vyhotovil žalovaný, a žalobkyně je předložila k důkazu, soud zjistil, že v každém měsíčním vyúčtování jsou v rámci výdajových položek účtovány„ režijní náklady“ v částce 5 000 Kč. Písemné vyúčtování za měsíc září 2018 žalobkyně nepředložila, přičemž jeho absenci vysvětlila tím, že žalovaný jí vyúčtování za tento měsíc nikdy nepředložil. Byť písemné vyúčtování za tento měsíc soudu nebylo doloženo, mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalovaný si paušální částku 5 000 Kč účtoval pravidelně, pročež nebylo sporu ani o tom, že tuto částku vykázal ve vyúčtování i za září 2018. Dopisem zástupce žalobkyně ze dne 23. 7. 2020, který byl podle dodejky doručen žalovanému 30. 7. 2020, Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 90 000 Kč představující polovinu částky režijních nákladů za tři roky zpětně (tj. za celkem 36 měsíců po 2 500 Kč měsíčně), a to dopisem zástupce žalobkyně ze dne 23. 7. 2020, jenž byl dle dodejky doručen žalovanému dne 30. 7. 2020. V tomto dopise žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 3. 8. 2020. Zástupkyně žalovaného následně reagovala na tuto výzvu sdělením ze dne 3. 8. 2020, že položka 5 000 Kč byla žalovaným účtována pravidelně, žalobkyně s jejím účtováním souhlasila, resp. ji nikdy nerozporovala, pročež žalovaný nárok žalobkyně na zaplacení této částky odmítá.

8. Žalobkyně dále předložila soudu emailovou komunikaci, která mezi stranami proběhla ohledně sporné otázky. Emailem ze dne 3. 11. 2016 žalobkyně sdělovala žalovanému, že si prošla vyúčtování a táže se ho, za co jsou režijní náklady 5 000 Kč a zda se na něčem takovém dohodli. V e-mailu ze dne 26. 3. 2017 žalobkyně informovala žalovaného, že zásadně nesouhlasí s tím, aby si účtoval 5 000 Kč za tu„ svoji rádoby správu“, a že vlastně ani neví, za co si tuto částku účtuje, což mu řekla už při prvním vyúčtování, kde ji uvedl. K tomuto e-mailu žalovaný namítal, že zmíněná stať v e-mailové zprávě původně nebyla obsažena, přičemž žalovaný k tomuto tvrzení dokládal e-maily, jež mu byly doručeny. Na to žalobkyně předložila ve svém mobilním telefonu k nahlédnutí e-mailovou schránku, ve které probíhala uvedená komunikace, a bylo zjištěno, že e-maily, které žalovaný předkládal, byly toliko odpovědí na předchozí zprávy, přičemž obsah uvedené předchozí zprávy se zcela shoduje s verzí, kterou žalobkyně předložila soudu v tištěné podobě. Žádný„ jiný“ obsah zprávy soud nezjistil, žalovaný uvedenou zprávu evidentně pouze zamlčel. V e-mailu ze dne 2. 4. 2017 žalobkyně sdělila žalovanému, že opětovně rozhodně nesouhlasí s tím, aby si účtoval 5 000 Kč měsíčně za správu. V e-mailu ze dne 8. 5. 2017 žalobkyně opětovně upozorňovala žalovaného, že nesouhlasí s tím, aby si svévolně účtoval za správu 5 000 Kč měsíčně, některé měsíce dokonce 10 000 Kč.

9. Žalovaný v řízení setrval na svém tvrzení, že na účtování částky režijních nákladů se strany dohodly. Jako důkaz k tomu nabídl svou účastnickou výpověď, v rámci které uvedl, že k této dohodě o částce 5 000 Kč měsíčně dospěli tak, že žalobkyně mu oznámila, že za úklid si bude účtovat 4 000 Kč, na což žalovaný reagoval tím, že správu nemovitosti také nebude dělat zadarmo. Tímto způsobem se na tom dohodli. K ústní dohodě mezi nimi došlo někdy v letech 2015 nebo 2016 Částku za úklid si žalobkyně začala účtovat od dubna 2017. Pakliže měl žalovaný vysvětlit, jakým způsobem dospěli právě k částce 5 000 Kč, uvedl, že částka představuje náklady na benzín, na internet, dále se platí též SIPO. Zdůraznil, že je to především čas žalovaného, který stráví chodem nemovitosti, náklady spojenými s cestováním na ubytovnu, sjednáváním ubytování, sháněním klientů a také řeší odvoz prádla do prádelny.

10. Soud provedl k návrhu žalobkyně i její účastnický výslech, z něhož vyplynulo, že žalovaný si ubytovnu osoboval pro sebe, trval na tom, že s ní hospodaří a vybírá za to peníze. První písemné vyúčtování od něho obdržela za květen 2016. Žalovaný ji vyzval k osobní schůzce, na které žalovaného konfrontovala s tím, že neví, co má znamenat položka uvedené ve vyúčtování jako správcování. Žalovaný reagoval tak, že pan [příjmení] správcování přece nebude dělat zadarmo. Jedná se však o ubytovaného a žalobkyně nesouhlasila s tím, aby ubytovaný měl přístup do zázemí ubytovny. Po nějaké době žalovaný poslal žalobkyni další vyúčtování za předchozí měsíce zpětně, přičemž v těchto vyúčtováních měl překopírovanou uvedenou položku 5 000 Kč. S jejím účtováním žalobkyně nikdy nesouhlasila, k dohodě mezi nimi nedošlo. I přes její nesouhlas si žalovaný uvedenou položku účtoval dál. V té době se žalobkyně chtěla s žalovaným dohodnout, zda za správu ubytovny bude náležet nějaká odměna, kdo z nich bude na ubytovnu jezdit a zda se budou střídat, nicméně bezvýsledně. V rámci výpovědi dále žalobkyně obsáhle objasňovala, jaké všechny činnosti provádí pro zajišťování chodu ubytovny, a to k prokázání svého tvrzení, že to nebyl pouze žalovaný, kdo se staral o chod ubytovny, ale řadu činností souvisejících s chodem ubytovny zajišťovala žalobkyně osobně.

11. Ve věci byl soudem prvého stupně vyhlášen rozsudek č.j. 14 C 330/2020-64 dne 3. 6. 2021, jímž bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. K odvolání žalovaného byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. 61 Co 182/2021-100 ze dne 6. 12. 2021 zrušen (kromě výroku II. rozsudku, jenž se týkal povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek za rozšíření žaloby) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal zejména na nutnost doplnit dokazování k řádnému zjištění skutkového stavu a vytknul soudu prvního stupně především to, že k návrhu žalovaného neprovedl důkaz obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město sp.zn. 99 P 120/2013, ač z tohoto důkazu vyplývají skutečnosti, které zpochybňují zásadním způsobem skutková zjištění učiněná soudem prvostupňovým.

12. Soud k pokynu odvolacího soudu v dalším řízení zejména doplnil dokazování o sdělení podstatného obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp.zn. 99 P 120/2013, a to jednotlivých listin, které žalovaný z tohoto spisu označil k důkazu. Z návrhu žalobkyně (vystupující v daném sporu v pozici matky) na zahájení řízení datovaného k 10. 10. 2014 vyplývá, že žalobkyně ke svým příjmovým poměrům uvedla, že její příjem činí 13 600 Kč měsíčně, kdy tuto částku jí vyplácí otec nezletilých dětí (tj. žalovaný) jako jednu třetinu čistého zisku za pronájem ubytovny, kterou oba společně vlastní a pronajímají. Při ústním jednání soudu ve věci 99 P 120/2013 konaném dne 27. 1. 2015 žalobkyně v rámci účastnické výpovědi sdělila, že v květnu roku 2013 uzavřeli s žalovaným ústní dohodu o rozdělení čistého zisku v poměru 1/3 ku 2/3 ve prospěch žalovaného, ač ona sama neměla představu o tom, kolik ubytovna skutečně vynáší. O částce, kterou jí žalovaný vyplácel, tvrdil, že se jedná o jednu třetinu čistého zisku. Uvedla, že by jí sice náležela jedna polovina, avšak vzhledem k tomu, že se o to (žalovaný) stará, tak dostává jednu třetinu. V písemné reakci ze dne 3. 5. 2016 k odvolání otce (proti rozsudku vydanému dne 25. 1. 2016 ve věci 99 P 120/2013) se žalobkyně vyjadřovala k svým příjmům, výdajům a potřebám dětí, přičemž uvedla, že účastníci sporu uzavřeli v roce 2012 ústní dohodu o tom, že jí žalovaný bude vyplácet jednu třetinu z čistého zisku získaného pronájmem nemovitosti na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], že žalovaný si ponechá 2/3 čistých výnosů a není třeba současně vyčíslovat, jaké jsou náklady na provoz nemovitosti, neboť se jedná o podíly z čistého zisku.

13. Dále soud k důkazu provedl k návrhu žalovaného protokol z ústního jednání konaného u Okresního soudu Plzeň-město dne 9. 3. 2018 ve věci 14 C 146/2017 (řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke společné nemovitosti účastníků), a to pouze část obsahující výpovědi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří byli ubytovaní v předmětné ubytovně a vypovídali zejména k tomu, jakým způsobem se žalobkyně a žalovaný podíleli na chodu ubytovny. Z obsahu výpovědí těchto svědků (č.l. 140-144 spisu) však soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro věc, neboť všichni tito svědci se vyjadřovali k tomu, jaké činnosti zajišťoval žalovaný a jaké záležitosti obstarávala žalobkyně, jakým způsobem se řešily případné problémy na ubytovně, jaký je osobní vztah svědků k majitelům ubytovny, kdo zajišťoval v případě potřeby opravy vybavení nemovitosti a další skutečnosti, které se však týkaly provozních záležitostí spojených s chodem ubytovny, nikoli dohody o vyplácení zisku z jejího provozu.

14. Soud zamítl návrh na provedení opakované účastnické výpovědi žalovaného, kterou žalovaný navrhl za účelem bližšího vyjádření se k okamžiku uzavření tvrzené dohody a jejímu obsahu. Takový důkaz soud shledal jako nadbytečný, neboť žalovaný měl možnost uvést veškeré pro věc významné skutečnosti již v rámci své předchozí účastnické výpovědi. V této souvislosti soud podotýká, že účastnická výpověď ve sporném řízení slouží v zásadě jako důkaz podpůrný a jejím účelem neměla by sloužit k doplnění tvrzení či k tomu, aby teprve z jejího obsahu vyplynuly další tvrzení či důkazní návrhy, nýbrž má soud přesvědčit o pravdivosti skutkových tvrzení, která chce účastník prokazovat. Tuto možnost žalovaný již v řízení měl, když byl soudem vyslechnut, přičemž se vyjadřoval právě k okolnostem uzavření tvrzené ústní dohody s žalobkyní včetně časového vymezení, kdy se tak mělo stát. Opakování účastnické výpovědi tak postrádá smysl za situace, kdy žalovaný neuvedl k věci žádné další skutečnosti, a to ani po poučení soudem o nutnosti tvrdit a prokazovat, že dohoda mezi účastníky ohledně vykazování režijních nákladů platila i v období vymezeném žalobou. Žalovaný naopak setrval na svých tvrzeních a pouze zopakoval to, co již během řízení uváděl.

15. Podle § 1126 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“), každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů.

16. Podle § 1128 odst. 1 o. z., o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Jde-li o právní posouzení takto zjištěného skutkového stavu, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná a je namístě jí vyhovět. Soud po doplnění dokazování ve smyslu závazného právního názoru formulovaného ve shora citovaném kasačním rozhodnutí Krajského soudu v Plzni má za zjištěné, že sporná otázka ohledně účtování paušální částky 5 000 Kč měsíčně je otázkou týkající se správy společné věci, tj. nemovitosti specifikované v odstavci 4. tohoto rozsudku. Účastníci byli v žalovaném období (tj. od srpna 2017 do prosince 2019) podílovými spoluvlastníky této nemovitosti (ubytovny), přičemž každému z nich náležela ideální polovina celku. V případě rozhodování o této společné věci nemohl ani jeden z nich disponovat většinou hlasů, a to právě s ohledem na stejnou velikost jejich podílů na společné věci ve smyslu § 1126 odst. 2 o. z. Žalovaný v rámci pravidelného měsíčního vyúčtování vykazoval paušální částku 5 000 Kč odpovídající režijním nákladům a činil tak přes nesouhlas žalobkyně. Byť žalovaný v řízení tvrdil, že účtovaná částka 5 000 Kč měsíčně byla výsledkem jejich vzájemné dohody coby spoluvlastníků, toto tvrzení se mu nepodařilo prokázat. Žalovaný uvedl v rámci účastnické výpovědi, že se s žalobkyní na dané záležitosti dohodli ústně, a to přibližně v roce 2015 nebo 2016, současně v rámci téže výpovědi sdělil, že dohody o účtování paušální částky 5 000 Kč měsíčně bylo dosaženo v reakci na požadavek žalobkyně, aby jí byla vyplácena částka za úklid, což se mělo stát v dubnu roku 2017. V tomto směru se výpověď žalovaného jeví minimálně jako rozporná. Žádné další důkazy k prokázání svého tvrzení o existenci dohody s žalobkyní na účtování pravidelných režijních nákladů žalovaný nenabídl, a to ani poté, co byl soudem poučen o nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k nim důkazy zejména ve vztahu k žalobou uplatněnému období. Žalovaný v podstatě setrval na již uvedených tvrzeních a zopakoval pouze to, co již v rámci své obrany uváděl, k tomuto navrhl toliko zopakování své účastnické výpovědi. Za takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný nedisponoval souhlasem žalobkyně k účtování měsíční částky 5 000 Kč, o kterou byl snižován čistý zisk z provozu společné ubytovny a dospěl proto k závěru, že žalovaný tak činil svévolně přes nesouhlas žalobkyně coby spoluvlastníka. Tento nesouhlas má soud za prokázaný především z obsahu emailové komunikace z listopadu 2016 (email z 3. 11. 2016) a jara 2017 (zprávy z 26. 3. 2017, 2. 4. 2017 a 8. 5. 2017), z níž je patrné, že žalobkyně s účtováním režijních paušálů opakovaně nesouhlasila. Bylo případně na žalovaném, aby v řízení prokázal, že ústní dohoda, k níž mělo dojít v roce 2015 nebo 2016, byla mezi stranami aktuální i v časovém úseku uplatněném žalobou, popř. že se účastníci dohodli později jinak, nicméně emailová komunikace tuto skutečnost vyvrací. Soud tak vyšel z tvrzení žalobkyně, které koresponduje s obsahem uvedené emailové komunikace a má za to, že bez existence souhlasu obou tehdy spoluvlastníků společné nemovitosti nebylo možné, aby si žalovaný svévolně a bezdůvodně účtoval částku 5 000 Kč v rámci měsíčních vyúčtování. Žalovaná částka 60 000 Kč tak odpovídá bezdůvodnému obohacení dle § 2991 obč. zák., které je žalovaný povinen žalobkyni vydat, neboť žalovaný nedisponoval jejím souhlasem k pravidelnému účtování této částky a o polovinu z této částky za uvedené období se tak nedůvodně obohatil. Pro úplnost soud uvádí, že otázka případného dělení čistého zisku v poměru jedna třetiny ku dvěma třetinám ve prospěch žalovaného je otázkou následného dělení zisku po zohlednění všech výdajů spojených s chodem ubytovny, nicméně otázka, která byla předmětem tohoto řízení, tj. jaké výdaje budou vykazovány v rámci měsíčních vyúčtování a o jaké částky bude tedy ve výsledku snižován celkový zisk z provozu ubytovny, je otázkou, kterou soud vyhodnotil jako správu společné věci ve smyslu § 1126 obč. zák., tedy záležitostí, která se odvíjela od velikosti podílů spoluvlastníků na společné věci. V tomto případě, jak již bylo řečeno, byly podíly (tehdy) spoluvlastníků stejné, pročež by muselo být ohledně konkrétní otázky správy společné věci dosaženo dohody (shody), neboť ani jeden z účastníků neměl většinový podíl.

19. Žalobkyně měla ve věci plný procesní úspěch a náleží jí tak náhrada nákladů řízení v plné výši ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 638 Kč, dále odměny zástupce žalobkyně za celkem 3 úkony právní služby po 2 580 Kč (z tarifní hodnoty 36 250 Kč) dle § 7 (bod 4) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání soudu dne 13. 4. 2021, dále odměny zástupce žalobkyně za 8 úkonů právní služby po 3 500 Kč (z tarifní hodnoty 60 000 Kč) podle § 7 (bod 5) a § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu (a to za písemné podání ze dne 31. 5. 2021, účast u jednání soudu dne 3. 6. 2021 přesahující 2 hodiny, vyjádření k odvolání ze dne 23. 8. 2021, účast u jednání odvolacího soudu dne 6. 12. 2021, účast na soudním jednání dne 27. 2. 2023 a dne 19. 4. 2023 a vyjádření ze dne 18. 4. 2023) a odměny zástupce žalobkyně za 1 úkon právní služby dle § 7 (bod 5) a § 11 odst. 2 písm. h) téže vyhlášky ve výši 1 750 Kč za jednoduchou výzvu k plnění, dále pak náhrady hotových výdajů advokáta za uvedených 12 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH v sazbě 21% počítané z odměny advokáta a paušálních náhrad. Celkem tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení ve výši 52 356,90 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen tyto náklady zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.