14 C 431/2018

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou, Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa , PSČ obec zastoupená advokátem, anonymizováno jméno příjmení , LL. anonymizováno . sídlem adresa o zaplacení částky 52 427 Kč s příslušenstvím (žaloba podle části páté o. s. ř.) <b>I. Žaloba s návrhem, aby nález finančního arbitra č.j. [spisová značka] [číslo] vydaný dne [datum rozhodnutí] ve výroku I. a rozhodnutí o námitkách č.j. [spisová značka] [číslo] vydané finančním arbitrem dne [datum] byly nahrazeny uložením povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 52 427 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 2. 2017 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 42 912 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podle části páté občanského soudního řádu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud nahradil rozhodnutí finančního arbitra uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 427 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím od 23. 2. 2017 do zaplacení. Žalovaná částka představovala z pohledu žalobkyně škodu, která jí vznikla v souvislosti se zaplacením vstupního poplatku při uzavření smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů [číslo] se [právnická osoba] [příjmení] [příjmení], [anonymizována tři slova], [IČO], se sídlem [adresa] (dále také jen jako„ Smlouva“) dne [datum]. Uzavření této smlouvy doporučil žalobkyni tehdejší vázaný zástupce žalované, pan [jméno] [příjmení], který jednal jménem žalované. Žalobkyně v žalobě poukazovala na skutečnost, že vázaný zástupce doporučil žalobkyni sjednání této smlouvy za účelem investice do podílových fondů [anonymizována čtyři slova], ačkoliv vázaný zástupce věděl, že žalobkyně má možnost investovat do stejných podílových fondů na základě již dříve uzavřené pojistné smlouvy o investičním životním pojištění [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne [datum] (dále v textu jen jako„ Pojistná smlouva“). Investování do těchto shodných podílových fondů na základě Pojistné smlouvy bylo možné bez vynaložení dalších poplatků, zatímco s uzavřením Smlouvy byla spojena úhrada tzv. vstupního poplatku ve výši 52 427 Kč. Žalobkyni vznikla úhradou tohoto vstupního poplatku škoda, jelikož pro zamýšleny cíl, tj. využití volných finančních prostředků k investování, mohla žalobkyně využít stávající Pojistnou smlouvu. Tuto skutečnost vázaný zástupce žalované věděl, ale žalobkyni ji však (veden zájmem získat z nově uzavřené smlouvy další provizi) zatajil. Tímto se vázaný zástupce žalované dopustil porušení povinnosti odborné péče, která pro něj vyplývala z ustanovení § 32a odst. 7 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Podle § 32a odst. 5 téhož zákona za činnost vázaného zástupce odpovídá žalovaná.

2. Finanční arbitr vydal nález dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo], kterým (ve výroku I.) návrh žalobkyně na náhradu škody zamítl. Dne 4. 6. 2018 žalobkyně podala k finančnímu arbitrovi námitky proti nálezu. Rozhodnutím o námitkách ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo] finanční arbitr námitky žalobkyně zamítl a nález potvrdil. Žalobkyni bylo rozhodnutí o námitkách doručeno dne 15. 8. 2018. Žalobkyně napadla nález žalobou, neboť finanční arbitr neúplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a nález spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

3. Žalobkyně namítá, že finanční arbitr nezjišťoval skutkový stav věci. Z vlastní činnosti finančního arbitra a mnoha jiných probíhajících sporů je finančnímu arbitrovi detailně známo, jakým způsobem jednal vázaný zástupce vůči svým klientům, jímž způsobil škody v řádech milionů korun. Finanční arbitr pouze konstatoval uzavření Pojistné smlouvy s celkovým lhůtním pojistným 3 000 Kč měsíčně a volbou umístění pojistného do fondu FRE s tím, že došlo k převodu plateb z pojistné smlouvy na smlouvu o podmínkách pro koupi odkup podílových listů. Nezabýval se však porovnáním práv ze Smlouvy a z Pojistné smlouvy, ačkoliv tato otázka je pro posouzení nároku na náhradu škody zásadní. Služby, které měla žalobkyně sjednané v obou smlouvách, jsou totiž dle žalobkyně de facto totožné, pročež uzavření smlouvy pozdější bylo pro žalobkyni zcela nadbytečné. Finanční arbitr konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že na pojistné smlouvě měla uhrazenou nějakou formou vstupního poplatku, přičemž u těchto smluv se obecně vstupní poplatek nehradí, ale existují zde tzv. počáteční náklady, jejichž výši žalobkyně nijak nedoložila, a finanční arbitr tak nemohl objektivně zhodnotit, zda uzavření smlouvy bylo v nominálním ohledu ekonomicky výhodné. Žalobkyně nepopírá, že při uzavření pojistné smlouvy žádný vstupní poplatek nehradila, pro konstatování vzniku škody je však tato skutečnost irelevantní. Žalobkyně nemusela hradit vstupní poplatek a nedošlo by ke snížení jejího majetku, pokud by vázaný zástupce řádně plnil své povinnosti a žalobkyni informoval o tom, že k investování do předmětných fondů postačuje stávající pojistná smlouva. Placení vstupního poplatku či počátečních nákladů v případě pojistné smlouvy tak na vznik škody nemělo žádný vliv. Finančnímu arbitrovi je z vlastní činnosti známo, že [právnická osoba] o struktuře a výši nákladů a poplatků své klienty účelově neinformovala a důsledkem tohoto řadu let trvajícího protiprávního jednání pojišťovny je neplatnost těchto tzv. počátečních nákladů, což finanční arbitr již dříve konstatoval ve své rozhodovací praxi. Úhradu počátečních nákladů [právnická osoba] provádí tak, že o tyto náklady snižuje kapitálovou hodnotu pojištění po celou pojistnou dobu a v případě následného snížení pojistného během trvání pojištění se výše dosud nesplacených počátečních nákladů nesnižuje. Srovnání nákladů obou smluv je nicméně zcela irelevantní.

4. Dále žalobkyně namítá nesprávná skutková zjištění a nesprávné posouzení věci. Finanční arbitr v nálezu uvedl, že investiční životní pojištění je primárně pojistným produktem, jehož účelem je nesení pojistného rizika pro případ smrti pojištěného nebo převzetí rizika spojeného s potřebou vyššího finančního obnosu v případě dožití se určitého věku, a to i přes navázání tvorby kapitálové rezervy na výkonnost investičních fondů, přičemž finanční atributy investičního životního pojištění jsou značně odlišné od finančních produktů kolektivního investování, a to v míře, která vylučuje jejich vzájemné porovnání v rozsahu jejich výhodnosti za účelem zhodnocení peněžních prostředků. Tento závěr je teoreticky správný, v daném případě však neobstojí. Vázaný zástupce v rozporu se svými povinnostmi opakovaně doporučoval svým klientům produkt investičního životního pojištění jako nejvhodnější způsob zhodnocování finančních prostředků, aniž by klienti projevili jakýkoliv pojistný zájem, přičemž tyto praktiky vázaného zástupce jsou finančnímu arbitrovi dobře známé. V případě žalobkyně byla pojistná smlouva doporučena a uzavřena za jiným účelem než k uspokojení jejího pojistného zájmu. Finanční arbitr v nálezu konstatoval, že žalobkyně uzavřena pojistnou smlouvu s celkovým lhůtním pojistným ve výši 3 000 Kč měsíčně a volbou umístění pojistného do fondu FRE, přičemž pojistná částka pro případ smrti byla sjednána ve výši 10 000 Kč. Z porovnání těchto parametrů je zjevné, že kauzou pojistné smlouvy nemůže být poskytnutí pojistné ochrany a pojistný zájem ze strany žalobkyně. Jediným znakem, který konkrétní pojistnou smlouvu charakterizuje, je převzetí investičního rizika ze strany žalobkyně. Investiční životní pojištění kombinuje pojištění a investování, přičemž v okamžiku, kdy je pojistná složka takového produktu potlačena natolik, že již není možné o pojištění v materiálním smyslu hovořit, jde v podstatě o smlouvu sjednávající investiční služby.

5. Žalobkyně taktéž namítala, že finanční arbitr se dostatečně nevypořádal se zjištěními ohledně správních řízení vedených Českou národní bankou s vázaným zástupcem, panem [jméno] [příjmení]. Poukázala na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č. j. [číslo jednací], dle kterého [obec] národní banka vedla s [jméno] [příjmení] opakovaná správní řízení, přičemž první správní řízení bylo pravomocně ukončené v dubnu 2010 rozhodnutím [obec] národní banky č. j. 2010/2998/570, v němž se konstatuje, že vázaný zástupce v období minimálně od 30. 12. 2003 do 20. 11. 2008 porušil své povinnosti stanovené v ustanovení § 21 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. V rámci druhého správního řízení zahájeného Českou národní bankou s vázaným zástupcem v březnu 2012 a pravomocně skončeného rozhodnutím ze září 2013, [číslo jednací] byla vázanému zástupci uložena sankce ve výši 6 000 000 Kč (největší pokuta uložená fyzické osobě) a bylo konstatováno, že navzdory uloženému opatření k nápravě vázaný zástupce nezměnil výkon činnosti pojišťovacího zprostředkovatele a ani neplnil uloženou informační povinnost ve vztahu k [obec] národní bance. V žalované věci vystupoval jako vázaný zástupce právě [jméno] [příjmení] a jeho jednání vůči žalobkyni vykazovalo shodné znaky jako jednání, které bylo výše uvedenými správními řízeními sankcionováno. Smlouva byla uzavřena dne 27. 6. 2013, tedy v době, kdy probíhalo druhé správní řízení vedené proti [jméno] [příjmení]. Jedná se o charakteristické jednání [jméno] [příjmení], který systematicky a masivně porušoval své právní povinnosti pojišťovacího zprostředkovatele a vázaného zástupce, v důsledku čehož uváděl své klienty, včetně žalobkyně, v omyl a těm v příčinné souvislosti s tímto jeho jednáním vznikla škoda. Městský soud v Praze v uvedeném rozsudku konstatoval, že z uvedených zjištění lze presumovat, že ani ve vztahu k jinému klientovi nevyvíjel vázaný zástupce činnost s odbornou péčí a s cílem chránit jeho zájmy jako spotřebitele. Finanční arbitr však těmto skutečnostem nepřikládá význam a uvedenou argumentaci pokládá za nesprávnou s tím, že spor je nutné posuzovat individuálně na základě skutkových zjištění konkrétního jednání vázaného zástupce, přičemž v daném případě dospěl k závěru, že vázaný zástupce při zprostředkování smlouvy nepochybil.

6. Žalovaná se v rámci obrany vyjádřila k žalobě tak, že v ní formulované závěry žalobkyně odmítá a zcela se ztotožňuje s rozhodnutími vydanými v řízení před finančním arbitrem, a to jak nálezem finančního arbitra, tak rozhodnutím o námitkách žalobkyně. Žaloba jako nedůvodnou proto navrhla zamítnout. Žalovaná uvedla, že pohled žalobkyně na danou věc je příliš zjednodušující, pokud jde o podstatu obou smluvních produktů, existuje však oběma smlouvami typový rozdíl. Zatímco pojistná smlouva slouží ke krytí pojistných rizik, investiční produkt (smlouva) slouží toliko ke zhodnocení majetku.

7. Soud si v rámci přípravy jednání vyžádal ve smyslu § 250c o.s.ř. potřebné podklady od finančního arbitra (spis) a též jeho vyjádření k věci. Finanční arbitr k žalobě uvedl, že nemá důvod pochybovat o věcné správnosti rozhodnutí o námitkách, resp. nálezu. V jednotlivých bodech se vymezil vůči námitkám žalobkyně a vyjádřil opakovaný nesouhlas s argumentací žalobkyně v žalobě, přičemž odkázal na svá rozhodnutí, a to jak nález, tak i rozhodnutí o námitkách, v nichž se podrobně s jednotlivými názory žalobkyně vypořádal. Rozdíly obou produktů nejsou nepodstatné a formální, jak uvádí žalobkyně. U pojistného produktu platí přísnější regulatorní režim, kdy tvorba rezerv v rámci investičního životního pojištění je vázána na okamžik smrti či dožití, tedy v podstatě jsou zde velmi omezené možnosti nesankčního ukončení dlouhodobého produktu orientovaného primárně na finanční zabezpečení v případě pojistné události. Předčasný výběr finančních prostředků je nevýhodný, neboť investiční životní pojištění sankcionuje předčasnou dispozici s rezervou kapitálu, a dále se u tohoto produktu poskytuje významné daňové zvýhodnění. Naopak účelem investiční smlouvou je rizikové zhodnocení majetku v rámci plné dispozice investora dle jeho okamžitého rozhodnutí, a to bez pobídky ze strany státu. Není pravda, že u investičního životního pojištění je v případě smrti pojištěného vyplacena obmyšlenému pouze sjednaná částka pro případ smrti (v tomto případě 10 000 Kč), obmyšlenému je v takovém případě vyplacena i kapitálová hodnota pojištění. Zásadní odlišností možností obou smluv spatřuje finanční arbitr v navázání výplaty peněžních prostředků na pojistnou událost v případě pojistné smlouvy, a přestože u tohoto produktu existuje možnost mimořádného výběru z kapitálové hodnoty, nelze tuto možnost považovat za totožnou s neomezeným odkupem podílových listů na základě smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů. V případě volby mimořádného výběru z investičního životního pojištění není možné uplatnit daňové zvýhodnění, případně je nutné zpětně splnit daňovou povinnost. Účelem investičního životního pojištění je také finančně zabezpečit obmyšleného pro případ nadále smrti pojištěného. Účelem kolektivního investování je naopak zhodnocovat volné peněžní prostředky ve vlastní prospěch, v případě smrti účastníka by tak výplata peněžních prostředků z obou smluv probíhala rozdílně. Nelze tedy objektivně vyhodnotit účel obou smluv jako totožný.

8. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, je finanční arbitr příslušný k rozhodování sporů spadajících jinak do pravomoci českých soudů, vyjmenovaných dále pod písm. a) až j), přičemž svou povahou jde o spory plynoucí ze soukromoprávních vztahů. Nález finančního arbitra, resp. rozhodnutí o námitkách tak lze napadnout žalobou podle ust. § 244 a násl. o. s. ř. (část pátá o. s. ř.). Podle ust. § 247 odst. 1 o. s. ř. musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. V daném případě bylo rozhodnutí o námitkách doručeno žalobkyni 15. 8. 2018 a žaloba byla podána u soudu 15. 10. 2018, lhůta pro podání žaloby tak byla zachována. Žaloba je přípustná též podle ust. § 247 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně v řízení před finančním arbitrem využila řádné opravné prostředky tím, že proti nálezu finančního arbitra podala námitky a o námitkách bylo rozhodnuto.

9. K námitce žalované ohledně žalobního petitu soud uvádí shodně (jako v již předchozím zrušeném rozsudku), že žalobní návrh je v podobě, jak byl soudu předložen, projednatelný. Byť samotný petit žaloby neobsahuje výslovný návrh, aby rozsudkem soudu byl nález finančního arbitra změněn, je uvedená výtka toliko formální, neboť zároveň je nutné uvést, že žaloba jinak splňuje veškeré náležitosti ve smyslu § 246 odst. 2 o. s. ř. Z formálního hlediska je podstatná především žalobní argumentace pod body I., II. a X., která z pohledu uvedeného ustanovení je plně dostačující.

10. Podle ust. § 250e odst. 2 o. s. ř. vzal soud za svá skutková zjištění finančního arbitra, která jsou v zásadě popsána již shora ve vylíčení skutkových tvrzení. Jádrem sporu nebyla ani tolik skutková otázka jako spíše otázka právního posouzení, zda zaplacení vstupního poplatku u smlouvy představuje škodu ve vazbě na otázku, zda pojistná smlouva i smlouva jsou co do svého účelu a významu pro žalobkyni totožné, a uzavření smlouvy za existence pojistné smlouvy tak bylo pro žalobkyni nadbytečné a zaplacený vstupní poplatek tak představuje zbytečný náklad.

11. Soud v dané věci rozhodl rozsudkem č.j. 14 C 431/2018-72 dne 14. 1. 2020, jímž žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2020 vydaným pod č.j. 56 Co 103/2020-93 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud v uvedeném usnesení vytknul soudu zejména skutečnost, že okresní soud opominul žalobkyní navrhovaný důkaz, a to záznam o schůzce před uzavřením obou smluv, vznesený při jednání soudu dne 19. 3. 2019 a dále vyslovil závazný názor, jímž se soud prvého stupně řídil v dalším řízení (odstavec 7. a 8. citovaného usnesení Krajského soudu).

12. V dalším řízení proto soud – vázán názorem soudu odvolacího – doplnil dokazování o listinné důkazy navržené žalobkyní (čl. 101 až 103 spisu) a zadal k návrhu žalované vypracování znaleckého posudku, jelikož v průběhu řízení se ukázala jako klíčová otázka podrobného posouzení nikoliv jen obecných rysů obou smluvních typů (tj. smlouvy investičního životního pojištění a smlouvy o kolektivním investování), ale bylo nutné provést analýzu obou těchto smluv a jejich porovnání, jde-li o konkrétní možnosti investování, které pro žalobkyni z té které smlouvy vyplývaly. Tuto otázku nebylo možné zodpovědět toliko na základě provedených záznamů o schůzce vázaného zástupce s klientkou (žalobkyní) před uzavřením předmětných smluv. Soud proto ustanovil ve věci znalce z oboru ekonomiky, odvětví investice, peněžnictví a pojišťovnictví, [anonymizováno] [celé jméno znalce] za účelem vypracování znaleckého posudku.

13. Znalec se v posudku podrobně vyjádřil ke všem otázkám, které mu byly soudem zadány v rámci znaleckého úkolu. Provedl podrobnou analýzu obou smluv, a to formou porovnání podmínek a způsobu pro investování do podílových fondů a uvedl, že každá smlouva (tj. Pojistná smlouva i Smlouva) nabízí jiný produkt a nelze je považovat za substituty. Pro podporu tohoto svého závěru provedl znalec modelový výpočet výsledků investování prostřednictvím Smlouvy a reálného stavu investic dle smlouvy pojistné. Tímto výpočtem znalec ověřil, že prostřednictvím Pojistné smlouvy ke dni 12. 7. 2013 činila investice žalobkyně do podílových listů formou podílových jednotek vnitřního fondu (a to na základě uhrazených plateb v celkové výši 141 000 Kč) celkem částku 10 048 Kč (tabulka 3 posudku). Pokud by žalobkyně ve stejném období namísto investování prostřednictvím Pojistné smlouvy investovala tytéž platby skrze Smlouvu, hodnota její investice by odpovídala částce 90 859 Kč (tabulka 4 posudku). I pokud by byl do výpočtu zahrnut vstupní poplatek ve výši žalované částky, stále by později uzavřená Smlouva vycházela z hlediska hodnoty investice významně lépe, než investice získaná prostřednictvím investiční pojistné smlouvy. Znalec uvedl, že z formálního hlediska je sice pravda, že prostřednictvím obou smluv žalobkyně mohla investovat do stejných produktů, nicméně velmi významné rozdíly byly ve způsobu realizace transakcí s podílovými listy. Zatímco v rámci Smlouvy nabýval podílník (žalobkyně) podílové listy přímo, popř. prostřednictvím individuálního investičního programu založeného na rozložení investované peněžní částky v podílových listech fondů v poměru určeném podílníkem, v rámci Pojistné smlouvy se část měsíční platby použila vždy na úhradu pojistného a část měsíční úhrady plynula na investice (v případě žalobkyně to byla tzv. kapitálová hodnota tvořená podílovými jednotkami vnitřního fondu). Znalci sice nebyla známa přesná výše té části měsíčních plateb, která plynula právě na pojistné, neboť výši této části plateb stanovuje pojišťovna na základě pojistně-technických zásad pojistitele, jež jsou chráněny obchodním tajemstvím, nicméně i kdyby celá výše žalobkyní placeného pojistného plynula na investice do vnitřního fondu a žádná část by nebyla stržena na úhradu pojistného, i tak by platby žalobkyně byly nadále zatíženy každoročním poplatkem za správu portfolia ve výši 1,35 % ročně. Pakliže Pojistná smlouva předpokládala dlouhodobé investování - na dobu 25 let – potom náklady související s placením poplatku za správu portfolia činí 25 krát 1,35%, což celkově představuje 33,75 % z celkového objemu transakce. U kapitálové Smlouvy žalobkyně uhradila toliko vstupní poplatek, který z celkové objemu investice 1 800 000 Kč představuje v procentech hodnotu toliko 2,91 %. Nákladovost obou smluv je proto nesrovnatelná (33,75 % vůči 2,91 %). Z tohoto porovnání je podle znalce zřejmé, že investiční pojistná smlouva je z hlediska investování nesmyslný produkt, jenž má v pojistníkovi vyvolat pocit, že společně s pojištěním také spoří, avšak je jasné, že se jedná o zcela jiný produkt, než jakým je investování prostřednictvím smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů. Dle znalce je tak úvaha o tom, že je investování podle Pojistné smlouvy shodné jako investování prostřednictvím Smlouvy, ekonomicky zcela chybná. Z analýzy Pojistné smlouvy znalec poukázal též skutečnost, že touto smlouvou byla pro případ smrti či závažného onemocnění sjednána pojistná částka 500 000 Kč (srov. přepis podmínek Pojistné smlouvy investičního pojištění na čl. 269 spisu), což je v rozporu s žalobkyní tvrzenou pojistnou částkou 10 000 Kč pro případ takové pojistné události. Podle doplňkových pojistných podmínek bylo možné požádat pojistitele o změnu výše pojistné částky pro případ smrti nebo závažného onemocnění, avšak v rámci podkladů, z nichž bylo vycházeno při zpracování znaleckého posudku, nenašel znalec žádný doklad o tom, že by k takové změně – tj. snížení pojistné částky pro případ smrti - ze strany žalobkyně došlo. Z pohledu znalce tato skutečnost pak eliminuje argument žalobkyně o tom, že pojistná složka byla v Pojistné smlouvě potlačena natolik, že se již nejednalo o pojištění v materiálním slova smyslu, nýbrž o smlouvu o investičních službách. Rozborem finančních pohybů na Pojistné smlouvě znalec zjistil také to, že k datu 12. 7. 2013 byly finanční prostředky žalobkyně umístěny do [anonymizována dvě slova] (50 %) a [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] (50 %), pročež muselo dojít k úpravě alokace pojistného na této smlouvě, neboť při uzavření Pojistné smlouvy bylo 100 % prostředků alokováno do [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že žalobkyně věděla o možnosti, že lze investovat i do jiných fondů prostřednictvím Pojistné smlouvy vzhledem k tomu, že minimálně jednou učinila změnu alokačního poměru do [anonymizována dvě slova]. 14. [příjmení] znalecký posudek a provedené listiny založené na čl. 101 až 103 spisu vycházel soud při rozhodování z dokazování, které provedl již před vydáním prvního rozsudku, jenž byl následně Krajským soudem zrušen.

15. Z nálezu finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo], vyplývá, že výrokem II. tohoto nálezu byl zamítnut návrh žalobkyně na náhradu škody proti žalované ve výši 52 427 Kč. Z odůvodnění nálezu pak vyplývá, že finanční arbitr zjistil (bod 9.3), že žalobkyně podepsala dne 27. 6. 2013 návrh smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů, podle které vstupní poplatek činí částku 52 427 Kč, která byla uhrazena dne 19. 7. 2013, kdy měsíční částka investice 5 000 Kč měla být rozložena mezi podílové fondy [anonymizována čtyři slova]. Dne 15. 2. 2010 žalobkyně podepsala smlouvu investičního životního pojištění„ [anonymizována dvě slova]“ se společností [právnická osoba] s lhůtním pojistným 3 000 Kč a volbou umístění do fondu [anonymizováno].

16. Finanční arbitr dospěl k závěru (bod 9.4), že je nesporné, že žalobkyně převedla platby z pojistné smlouvy na smlouvu o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů, sporné však bylo, zda tento převod byl pro žalobkyni„ ekonomicky výhodný“. Žalobkyně podle finančního arbitra neprokázala své tvrzení, že měla na pojistné smlouvě uhrazený vstupní poplatek, který se u investičního životního pojištění obecně nehradí, ovšem hradí se tzv. počáteční náklady, a žalobkyně nedoložila výši těchto nákladů a není tak možné objektivně zhodnotit, zda uzavření smlouvy bylo v nominálním ohledu ekonomicky výhodné. O vhodnosti produktu nerozhoduje jen výše nákladů. Investiční životní pojištění je primárně pojistným produktem, jehož účelem je, i přes navázání tvorby kapitálové rezervy na výkonnost investičních fondů a nesení investičního rizika pojistníkem, převzetí pojistného rizika pro případ smrti pojištěného nebo převzetí rizika spojeného s potřebou vyššího finančního obnosu v případě dožití se určitého věku; finanční atributy investičního životního pojištění jsou proto značně odlišné od finančních produktů kolektivního investování, a to v míře, která vylučuje jejich vzájemné porovnání v rozsahu jejich výhodnosti za účelem zhodnocování peněžních prostředků (např. daňové zvýhodnění a likvidita produktu). Z důvodu zásadní odlišnosti obou produktů není možné dojít k závěru, že by tyto byly vzájemné zastupitelné za účelem zhodnocování peněžních prostředků; investiční životní pojištění je produkt silně navázaný na okolnosti pojistníkova osobního života (jakož i dalších osob) a účelově souvisí s vytváření kapitálových rezerv pro pokrytí důsledků nepředvídatelnosti nahodilých životních událostí, a jeho funkce je objektivně pojistná. Finanční produkty kolektivního investování potom slouží čistě k účelu zhodnocování peněžních prostředků bez zohlednění jakýchkoliv specifických finančních potřeb podílníka, jejich účel je hodnotově neutrální. Žalobkyně uzavřela smlouvu za účelem zhodnocování peněžních prostředků v institucionálním rámci kolektivního investování, srovnatelnou smlouvu však ve svém portfoliu finančních smluv neměla, a nečelila tak nějaké formě neefektivní duplicity. Žalobkyně tak smlouvou kvalitativně rozšířila záběr hospodaření se svým majetkem prostřednictvím nového produktu. Ze srovnání smluv tak nelze vyvodit závěr, že dřívější uzavření pojistné smlouvy je pro posouzení odpovědnosti žalované za škodu odpovídající marně uhrazenému vstupnímu poplatku relevantní. Zaplacením vstupního poplatku u smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů tak žalobkyni nevznikla škoda a není tak naplněna podmínka odpovědnosti žalované za škodu (bod 9.5).

17. V rozhodnutí finančního arbitra o námitkách žalobkyně ze dne 14. 8. 2018 finanční arbitr uvedl, že hledisko pořizovacích a jiných nákladů smluv o finančních službách samo o sobě nepostačuje pro zjištění, že při distribuci těchto smluv porušil investiční zprostředkovatel svoji právní povinnost. Vedle nákladů se smlouvy investičního životního pojištění a kolektivního investování obecně liší v řadě dalších aspektů, mimo jiné v jejich finančním účelu a z toho vyplývající odlišné veřejnoprávní a soukromoprávní regulaci, v otázce zdanění (a daňového zvýhodnění), likvidity, dědických nároků a řadě důsledků spojených s neplněním smlouvy. Investiční životní pojištění je primárně pojistným produktem, jehož účelem je, i přes navázání tvorby kapitálové rezervy na výkonnost investičních fondů a nesení investičního rizika pojistníkem, převzetí pojistného rizika pro případ smrti pojištěného nebo převzetí rizika spojeného s potřebou vyššího finančního obnosu v případě dožití se určitého věku. Tuto funkci produkty kolektivního investování neplní. Příjmy plynoucí ze zániku smlouvy na soukromé životní pojištění ve formě odkupného jsou u investičního životního pojištění zdaněny srážkovou daní, zatímco výnosy u smluv kolektivního investování podléhají daňovému testu, tedy po třech letech jsou od daně osvobozeny (případně pokud test splněn není, ale částka nepřesáhne 100 000 Kč). V tomto ohledu je smlouva o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů obecně finančně výhodnější. S tím dále souvisí otázka likvidity, když peněžní prostředky lze odkupem podílových listů v rámci smluv kolektivního investování získat v podstatě kdykoliv bez omezení a rychleji než prostřednictvím mimořádného výběru z pojistné smlouvy či snad odkupného (za předpokladu, že je vůbec zvolena možnost mimořádného výběru – v případě že je zvolena možnost daňového zvýhodnění, nelze mimořádný výběr provést bez případné dodatečné daňové povinnosti). V tomto ohledu je smlouva o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů výhodnější. Pokud jde o dědické nároky, smlouva investičního životního pojištění umožňuje na rozdíl od smlouvy kolektivního investování stanovení osoby obmyšleného, tedy v případě smrti pojištěného získá peněžní prostředky v první řadě obmyšlený, což může být libovolná osoba zvolená pojistníkem. Co se týče daňového zvýhodnění, je možné u smluv investičního životního pojištění daňové zvýhodnění uplatnit (za předpokladu, že je tato možnost ve smlouvě zvolena a platba dosahuje potřebné výše), zatímco u smluv kolektivního investování to možné není. V případě smluv kolektivního investování je obvyklé také snadnější nakládání s investičním účtem spravujícím kapitálovou hodnotu (zpravidla jednoduše prostřednictvím online přístupu), v rámci smluv investičního životního pojištění je zjištění stavu kapitálové hodnoty obtížnější. Z uvedeného demonstrativního výčtu odlišností smluv investičního životního pojištění a smluv kolektivního investování je patrné, že je nelze mezi sebou zaměňovat, každá z nich má jiné výhody a nevýhody. Není tedy možné přisvědčit názoru žalobkyně, že služby sjednané v předmětných smlouvách jsou„ v podstatě totožné“ a že z porovnání možností z obou smluv„ zcela jednoznačně vyplývá, že smlouva byla uzavřena nadbytečně“. Smlouva o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů nebyla uzavřena nadbytečně, vstupním poplatkem žalobkyně zaplatila cenu za poskytnutou investiční službu, kterou nelze zaměnit za službu, kterou měla sjednanou v rámci pojistné smlouvy, a to i přesto, že součástí obou smluv byla nominálně stejná investice do týchž podílových fondů. Škoda proto žalobkyni nevznikla.

18. Soud znovu shodně jako v předchozím svém vydaném rozsudku akcentuje skutečnost, že v minulosti se zabýval již deseti obdobnými žalobami o náhradu škody způsobené porušením povinnosti vázaného zástupce žalované, kdy ve všech těchto případech bylo žalobnímu návrhu na nahrazení nálezu finančního arbitra rozhodnutím soudu, jímž se poškozenému klientovi přiznává plná náhrada způsobené újmy (příkladmo řízení ve věci sp.zn. 14 C 518/2018, 14 C 521/2018, 14 C 444/2018, 14 C 432/2018, 14 C 409/2018, 14 C 343/2018 aj.) vyhověno. Tyto již dříve rozhodované věci se však od projednávané žaloby odlišovaly v tom směru, že se jednalo o případy, kdy žalobci jakožto klienti vázaného zástupce žalované již měli ve svém portfoliu sjednanou smlouvu o investování, následně jim bylo doporučeno vázaným zástupcem uzavření smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů, ačkoli poškození klienti už měli z minulosti uzavřený zcela shodný typ smlouvy s jinou institucí, na základě které mohli investovat do podílových fondů bez vynaložení dalších nákladů na uzavření nové smlouvy téhož typu. V této věci se však jedná o jiný případ, neboť žalobkyně ve svém finančním portfoliu dosud smlouvu o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů neměla a nadbytečnost této smlouvy žalobkyně odvozovala od jiného typu smlouvy – pojistné smlouvy o investičním životním pojištění, která dle její interpretace je substitutem Smlouvy, neboť zaplacené pojistné bylo možné umístit do stejných podílových fondů jako v případě smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů.

19. V dané věci soud došel k závěru, že o věci bylo správním orgánem rozhodnuto správně, a proto žalobu podle ust. § 250i o. s. ř. zamítl. Podle § 250k o. s. ř. tak zůstává nález finančního arbitra a též rozhodnutí finančního arbitra o námitkách žalobkyně nedotčeny. Soud se v prvé řadě ztotožnil se závěry finančního arbitra tak, jak je prezentoval v nálezu, a posléze i v rozhodnutí o námitkách. Pro stručnost soud na odůvodnění uvedených rozhodnutí odkazuje. Finanční arbitr se v nálezu ze dne 21. 5. 2018 podrobně věnoval rozdílnosti obou finančních produktů, z níž dovodil závěr, že nelze na tyto dvě smlouvy nahlížet jako na produkty vzájemně srovnatelné či zastupitelné. Oba smluvní typy se lišily jak v hlavním účelu těchto smluv, tak i v dílčích otázkách týkajících se např. dědění, zdanění nebo podmínkách likvidity. Argument žalobkyně o shodnosti obou finančních produktů neobstál ani ve světle znaleckého posudku, jenž byl v dané věci vypracován. Zejména ze znaleckého posudku soud dospěl k závěru, že žalobkyni nemohla vzniknout úhradou vstupního poplatku škoda, jelikož v případě uzavření pozdější smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů žalobkyně získala jiný investiční produkt využitelný za zcela odlišných podmínek, než jaké nabízelo investování prostřednictvím Pojistné smlouvy. Znalecký posudek jasně a přehledně vysvětlil největší rozdíly obou žalobkyní uzavřených smluv a vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že smlouvy jsou vzájemně zastupitelné (tj. že se jedná o substituty). Zejména modelový výpočet prokázal rozdílnost podmínek investování u jednotlivých smluv, přičemž smlouva ze dne 27. 6. 2013 vychází z tohoto propočtu jako produkt výhodnější z pohledu investování. Zároveň znaleckým posudkem byla zodpovězena otázka nákladového zatížení obou produktů, kdy opět z tohoto srovnání vychází cca desetkrát výhodněji smlouva o investování oproti smlouvě pojistné. V kontextu těchto závěrů je pak nepodstatné, nakolik byla v reálu potlačena pojistná složka příslušné pojistné smlouvy, neboť z pohledu investování (a žalobkyně tak i sama tvrdila, že neměla pojistný zájem, nýbrž jejím cílem bylo investovat). Pakliže v pořadí druhá z uzavřených smluv (Smlouva) byla pro žalobkyni výhodnější z hlediska žalobkyní sledovaného cíle, tj. dlouhodobé investování peněžních prostředků, nelze hovořit o vzniku škody vynaložením vstupního poplatku k uzavření smlouvy, jež se pro splnění cíle žalobkyně jeví jako produkt výhodnější. Zaplacený vstupní poplatek tak nepředstavuje zbytečně vynaložený náklad a není tak škodou. Za situace, kdy absentuje vznik samotné škody, je nadbytečné zabývat se splněním podmínek odpovědnosti za škodu, a to především tím, zda vázaný zástupce při výkonu své činnosti porušil povinnosti vyplývající pro něj z právních předpisů. Přesto (nad rámec uvedeného) má soud za to, že v případě žalobkyně se jednalo o situaci, kdy vázaný zástupce ohledně doporučení konkrétního produktu žalobkyni (tj. Smlouvy) nepochybil, neboť investování skrze pojistnou smlouvu je z pohledu znalcem provedené analýzy této smlouvy ekonomicky nesmyslné. Soud se v tomto případě ztotožňuje s názorem finančního arbitra vyjádřeného o nutnosti individuálního posouzení skutkových zjištění konkrétního doporučení vázaného zástupce (odst. 5.3 rozhodnutí o námitkách).

20. K důvodům zamítnutí žaloby zbývá doplnit, že žalobkyně v podané žalobě navrhla, aby nález finančního arbitra byl nahrazen uložením povinnosti nahradit žalobkyni škodu, a to včetně úroku z prodlení, ačkoli v řízení před finančním arbitrem nebyl nárok na zaplacení úroku z prodlení uplatněn, neboť v návrhu byl pouze obecně uveden požadavek na zaplacení„ zákonného úroku z prodlení“ bez dalšího, tedy aniž by bylo zřejmé, za jaké období je tento nárok uplatněn. V důsledku neodstranění neurčitosti tohoto návrhu v průběhu řízení před finančním arbitrem je třeba na tento nárok hledět, jako by nebyl uplatněn. Podle ust. § 250b odst. 3 o. s. ř. návrh, o kterém rozhodl finanční arbitr, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn. Žalobní požadavek na zaplacení úroků z prodlení je proto procesně nepřípustný.

21. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. jí proto soud přiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Náklady řízení žalované sestávají ze zaplacené zálohy na náklady znaleckého posudku ve výši 10 000 Kč, odměny za zastoupení advokátem podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve výši 24 800 Kč (osm úkonů právní služby po 3 100 Kč, a to za převzetí zastoupení, tři vyjádření ve věci samé a čtyři účasti na jednání soudu), tomu odpovídající náhrady hotových výdajů advokáta dle ust. § 13 odst. 3 advokátního ve výši 2 400 Kč (osm úkonů po 300 Kč). Podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále navyšuje o náhradu 21 % daně z přidané hodnoty (5 712 Kč).