14 C 83/2016

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného za účasti vedlejšího účastníka Jméno účastníka , IČO IČO účastníka sídlem Adresa účastníka zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o náhradu škody na zdraví

I. Žaloba o zaplacení částky 1 433 144 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 738 398 Kč jdoucím od 16. 1. 2016 do zaplacení se zamítá.

II. Řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 160 354 Kč jdoucího od 16. 1. 2016 do zaplacení se zastavuje.

III. Žalobce a žalovaný nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů tohoto řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náhradu nákladů řízení ve výši 824 523,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka.

V. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu , adresa, -město státem placené náklady řízení v plné výši, která bude stanovena samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu , adresa, -město dne 8. 3. 2016 domáhal vydání soudního rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu původně částku 1 117 313 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 16. 1. 2016 do zaplacení a dále peněžitý důchod 28 238 Kč měsíčně počínaje lednem 2016 z titulu náhrady škody. Domáhal se náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 9. 9. 2014, za níž byl žalovaný odsouzen trestním příkazem Okresního soudu , adresa, -sever ze dne 24. 6. 2015 (pravomocným ke dni 29. 7. 2015), neboť byl uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Žalovaný dne 9. 9. 2014 řídil osobní automobil značky , jméno FO, , reg. zn. , SPZ, bez platné technické kontroly a vlivem nepřiměřené rychlosti nezvládl řízení vozidla, dostal smyk a vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím vozidlem řízeným žalobcem. Žalobce v důsledku dopravní nehody utrpěl , Anonymizováno, , , Anonymizováno, tato zranění si vyžádala jeho hospitalizaci ve , podezřelý výraz, , Anonymizováno, od 9. 9. 2014 do 11. 9. 2014. U žalobce došlo k prohloubení , podezřelý výraz, poruchy a k opětovnému zhoršení již částečně zlepšeného , podezřelý výraz, stavu, dále ke zvýraznění , Anonymizováno, potíží a opětovné dekompenzaci do stavu na počátku léčby z února 2014 s rozšířením původních symptomů, které vedly k trvání pracovní neschopnosti s omezením v obvyklém způsobu života, přičemž tento jeho stav vyústil až v přiznání invalidity II. stupně ke dni 23. 2. 2015. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy a odčinění duševních útrap, neboť zaviněným jednáním žalovaného u něj došlo k zásahu do jeho tělesné i duševní integrity. Došlo tím k narušení žalobcova práva na spokojený osobní život tím, že byl zmařen jeho důvodný předpoklad návratu do osobního a profesního života ,a naopak se jeho zdravotní stav zhoršil, dále došlo k narušení jeho práva na spokojený a nerušený rodinný život, kdy nemohl plnohodnotně vykonávat roli otce a manžela, dále bylo narušeno jeho právo na nerušený společenský život, k narušení práva na profesní růst a rozvoj, k narušení práva na život bez osobního neštěstí tím, že žalobce ztrácel naději v plnohodnotný život a nabýval zásadních obav existenčního charakteru, přičemž nastalou situaci vnímal žalobce jako své osobní neštěstí. Tento nárok žalobce vyčíslil částkou 500 000 Kč. Dále se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 1. 11. 2014 do 23. 2. 2015, kdy mu byl přiznán invalidní důchod II. stupně, a ztráty na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti, tedy za období od dat 24. 2. 2015. Celkem tyto dva nároky žalobce po změně žaloby vyčíslil částkou 1 901 201 Kč (č.l. 413-414) a doplnil žalobu o přehledný výpočet za jednotlivé kalendářní měsíce, od něhož odvíjel uplatněnou výši nároků, přičemž období, za které ztrátu na výdělku nárokoval, omezil datem 30. 4. 2018, po kterém již v zásadě byl schopen dosahovat výdělku vyššího, než jaký byl jeho průměrný měsíční výdělek před obdobím pracovní neschopnosti. Žalobou tak byla uplatněna (po připuštění změny žaloby) celkem částka 2 401 201 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu procesně zcela pasivní, obranu vůči žalobě neuplatnil.

3. Vedlejší účastník na straně žalovaného s žalobou nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby. Ač vedlejší účastník nesporoval skutečnost, že došlo k předmětné dopravní nehodě a že viníkem je žalovaný, nesouhlasil s tvrzením žalobce, že žalovaný odpovídá za žalobou uplatněnou škodu z důvodu existence příčinné souvislosti mezi nehodou a zhoršeným zdravotním stavem žalobce. Dle vedlejšího účastníka nelze přičítat k tíži žalovaného i to, co má původ a příčinu v obecném onemocnění žalobce, které se vyvíjelo po dobu několika let a které také bylo dle posudku o invaliditě její jedinou příčinou. Nelze ani přijmout závěr, že veškeré zdravotní potíže datované po nehodě jsou jejím důsledkem, a proto za ně žalovaný odpovídá. Vedlejší účastník v tomto směru poukazoval na jednotlivé závěry prezentované v posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , kdy počátek obtíží žalobce je datován již k roku 2007. Dále vedlejší účastník uvedl, že v únoru 2014, kdy došlo k zhroucení žalobce, byla žalobci vystavena pracovní neschopnost, která trvala bez přerušení až do doby, kdy došlo k oné dopravní nehodě. Již v únoru 2014 přitom u žalobce byla přítomna , podezřelý výraz, . Ač se stav žalobce před nehodou začínal již zlepšovat, stalo se tak v období, kdy nebyl vystaven psychické zátěži, pročež je otázkou, zda a jak by se jeho stav dále odvíjel, pokud by žalobce býval byl nastoupil do zaměstnání. K úplné úzdravě by však dle slov znalkyně tak jako tak nedošlo – žalobce by se již nebyl vrátil do takové vysoké úrovně fungování, jako tomu bylo v době před onemocněním. Ve vztahu k požadované náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce proto vedlejší účastník namítal, že dopravní nehodu nelze dát do souvislosti s přiznáním invalidity žalobci. Žalobce o invaliditu požádal jednak s odstupem dvou měsíců od dopravní nehody a jednak tak zřejmě učinil v důsledku mnoha let trvajících zdravotních problémů, nikoliv však pro nehodu samotnou. Rovněž posudek o invaliditě hovoří o zcela jiných příčinách, které odůvodňovaly přiznání invalidity II. stupně, leč o dopravní nehodě se posudek nezmiňuje. Zhoršení žalobcova zdravotního stavu po nehodě tak evidentně bylo toliko přechodného rázu, kdy o následném zlepšení jeho stavu do stavu před nehodou svědčí i postupný nárůst žalobcova pracovního potenciálu a aktivit. Vedlejší účastník proto uzavřel, že základní onemocnění žalobce spojené s těžkými psychickými stavy se u žalobce vyskytovalo již před nehodou, vyústilo v jeho zhroucení v únoru 2014, přičemž s tímto onemocněním byla spojena jak pracovní, tak i sociální omezení, která však nelze dát výhradně do souvislosti s účastí žalobce na dopravní nehodě., právnická osoba, dané věci již bylo rozhodnuto soudem prvého stupně, a to rozsudkem Okresního soudu , adresa, -město ze dne 9. 1. 2020 vydaným pod č. j. , spisová značka, . Rozsudkem bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu ztráty na výdělku za dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení ve výši 1 593 498 Kč s příslušenstvím a dále částku 200 000 Kč odpovídající nemajetkové újmě na zdraví ve formě zadostiučinění (výrok I. rozsudku), dále bylo řízení pod výrokem II. částečně zastaveno v rozsahu návrhu na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 67 084 Kč, výrokem III. byla žaloba částečně zamítnuta v rozsahu nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení ve výši 240 616 Kč s příslušenstvím a též pro nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví ve formě zadostiučinění v rozsahu částky 300 000 Kč. O náhradě nákladů řízení mezi stranami sporu a o náhradě státem placených nákladů řízení bylo dále rozhodnuto výroky IV. až VII. tohoto rozsudku. Výroky II. a III. tohoto rozsudku nabyly právní moci ke dni 12. 5. 2020.

5. Ve věci bylo podáno odvolání ze strany vedlejšího účastníka, a to proti výroku I. výše uvedeného rozsudku a dále proti navazujícím nákladovým výrokům pod bodem IV., VI. a VII. K odvolání vedlejšího účastníka byl prvostupňový rozsudek rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2021, č. j. , spisová značka, částečně potvrzen, a to v části výroku I. rozsudku v rozsahu přiznané částky odpovídající ztrátě žalobce na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 1. 11. 2014 do 23. 2. 2015 ve výši 160 354 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucím z této částky od 16. 1. 2016 do zaplacení; ohledně původně přisouzené částky 200 000 Kč odpovídající újmě ve formě zadostiučinění bylo řízení pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Ve zbývajícím rozsahu výroku I. rozsudku soudu prvého stupně, tj. ohledně částky 1 433 144 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, byl rozsudek zrušen a v tomto rozsahu (včetně navazujících výroků týkajících se nákladů řízení) byla věc vrácena soudu prvého stupně.

6. V dalším řízení soud – vázán právním názorem soudu odvolacího – doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru , Anonymizováno, a to mj. k zodpovězení otázky míry (procentuálního podílu) poklesu pracovní způsobilosti žalobce výhradně pro následky způsobené předmětnou dopravní nehodou, za kterou odpovídá žalovaný. Znalecký posudek vypracoval , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , a to s využitím možnosti přibrání konzultanta z oboru , podezřelý výraz, , , tituly před jménem, , jméno FO, .

7. Ze znaleckého posudku vyplynuly následující skutečnosti. Jako rozhodující důvod poklesu pracovní způsobilosti (potenciálu) žalobce shledal znalec , Anonymizováno, onemocnění, které ošetřující psychiatr žalobce označil diagnózami , Anonymizováno, . Onemocnění žalobce je doprovázeno obtížemi, které se demonstrují v oblasti , Anonymizováno, , ale rovněž se přenášejí do roviny , Anonymizováno, , například , Anonymizováno, . Znalec uvedl, že žalobce dlouhodobě (a to trvale) pozbyl zdravotní způsobilost k práci v původním pracovním zařazení (tj. lékař – , Anonymizováno, se zaměřením na , Anonymizováno, , Anonymizováno, ) vzhledem k rozvoji jeho obecného onemocnění, a to fakticky od data 8. 2. 2014. Tento důvod pozbytí pracovní způsobilosti u žalobce dle znalce trvá doposud. Jde-li o dopravní nehodu, ta žalobci způsobila somatická poškození v podobě , Anonymizováno, , která však byla krátkodobého charakteru a zhojila se do několika týdnů. Tato zranění však podle znalce nebyla důvodem k jakémukoliv následnému omezení žalobce z hlediska jeho pracovní způsobilosti k práci lékaře. Dle znalce podíl autonehody spočíval v tom, že nehoda zastihla žalobce v době, kdy u něj byla rozvinuta , Anonymizováno, porucha se sníženou mírou adaptace na jakýkoliv vnější stres. Nehoda u něj zvrátila částečné zlepšení stavu na úroveň psychického stavu o několik měsíců nazpět, tedy na úroveň počátku léčby v únoru 2014. Znalec zároveň uvedl, že v době, kdy k dopravní nehodě došlo, nebyla nijak (a to ani rámcově) stanovena doba, kdy bude žalobce schopen návratu k výkonu jakéhokoli pravidelné pracovní činnosti. Další vývoj zdravotního stavu žalobce nebýt předmětné dopravní nehody označil znalec za obtížně určitelný. Současně však doplnil, že podle další zdravotní dokumentace žalobce byl jeho zdravotní stav kolísavý a snadno se dekompenzoval i vlivem dalších příčin. Do původního pracovního zařazení by se tak žalobce nemohl vrátit, ani pokud by k autonehodě bývalo nedošlo. Důvodem přiznání invalidity II. stupně byla u žalobce , Anonymizováno, . Znalec uvedl, že se nelze s jistotou vyjádřit k tomu, jaký by byl průběh onemocnění žalobce nebýt dopravní nehody – tzn. zda by žalobce byl schopen zahájit práci v novém pracovním zařazení dříve, eventuelně na vyšší pracovní úvazek. Znalec potvrdil, že vlivem autonehody byl žalobce nucen změnit dosavadní pracovní i životní stereotypy – zejména pracovat na částečný úvazek se změněnou pracovní náplní. Nicméně dle slov znalce – vycházejíc přitom komplexně též ze závěrů, které učinila přibraná konzultantka, , tituly před jménem, , jméno FO, – byl podíl autonehody na poklesu pracovní schopnosti menšinový oproti vlivu psychických poruch přítomných již v době nehody, které nasedaly na akcentovanou disponovanou osobnost žalobce. Znalec uvedl, že míru k poklesu pracovní způsobilosti žalobce (procentuální podíl) výlučně pro následky dopravní nehody nelze určit. Neexistuje totiž žádná metodika, dle které by bylo možné stanovit míru (procentuální podíl) poklesu pracovní způsobilosti k práci žalobce výlučně pro následky předmětné dopravní nehody. Jakkoli predikovat vývoj zdravotního stavu žalobce – tj. jak by se jeho stav vyvíjel, pokud by nebyl účasten oné dopravní nehody – by se rovnalo pouhé spekulaci nepodložené žádnými objektivními skutečnostmi. Dle znalce je míra psychické pohody, která je u osob s , Anonymizováno, podstatnou podmínkou návratu do výkonu práce, neměřitelnou veličinou založenou na subjektivním vnímání konkrétního pacienta. Navíc u , Anonymizováno, stavů je obvyklé kolísání zdravotního stavu, které může být způsobeno vnějšími podněty, stejně tak jako může nastat i zcela bez patrné vnější příčiny. K zadané otázce, od kdy trval případný pokles pracovní způsobilosti žalobce vzniklý výhradně pro následky dopravní nehody, znalec konstatoval, že u žalobce nikdy nedošlo k omezení pracovní schopnosti (zdravotní způsobilosti k výkonu práce) výlučně pro následky předmětné dopravní nehody. Žalobce v době, kdy k dopravní nehodě došlo, již byl po několik měsíců v pracovní neschopnosti pro obecné onemocnění nesouvisející s dopravní nehodou a toto onemocnění trvalo i v době léčby pro zdravotní poškození vzniklá v souvislosti s úrazem a trvá doposud. Na pozbytí zdravotní způsobilosti k práci k původnímu pracovnímu zařazení nebyla autonehoda rozhodující, podstatnou a důležitou příčinou.

8. K námitkám žalobce znalec svůj posudek písemně doplnil (č.l. 797-798). Zdůraznil zejména skutečnost, že se nelze s jistotou vyjádřit k tomu, jak by se vyvíjel zdravotní stav žalobce nebýt dopravní nehody a zda by žalobce mohl zahájit výkon zaměstnání ať již v původním či novém pracovním zařazení – na jakýkoliv úvazek – dříve. K tomu doplnil, že po prostudování veškeré jemu dostupné dokumentace včetně znaleckých posudků , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, i , tituly před jménem, , jméno FO, nenalezl žádný jednoznačný termín předpokládaného nástupu žalobce do zaměstnání, pročež i nadále chápe výklad závěrů znalkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, , tak, že nelze jednoznačně doložit, že by žalobce nebýt dopravní nehody nastoupil do práce v září nebo říjnu 2014. K tomu doplnil, že těsně před dopravní nehodou při poslední návštěvě žalobce u jeho , podezřelý výraz, dne 29. 8. 2014 nebylo uvažováno o ukončení dočasné pracovní neschopnosti a ani nebyla žádným z ošetřujících lékařů, byť rámcově, stanovena doba, kdy bude žalobce schopen návratu do jakéhokoliv pravidelného výkonu zaměstnání.

9. Znalec byl vyslechnut také v rámci ústního jednání konaného dne 1. 11. 2024 formou videokonference. Zcela přitom odkázal na své závěry učiněné v písemném znaleckém posudku včetně jeho doplnění formou písemně zodpovězených námitek žalobce. Nadto uvedl, že dopravní nehoda ovlivnila délku pracovní neschopnosti žalobce a byla jednou z příčin prohloubení, resp. zhoršení , podezřelý výraz, stavu žalobce, v důsledku čehož u něj došlo ke změně pracovního zařazení. Na přiznání invalidního důchodu žalobci však dopravní nehoda vliv neměla – zopakoval, že jako taková ani není uvedena v důvodech přiznané invalidity. Znalec konstatoval, že žalobce je obecně citlivější na podněty z vnějšího prostředí a dopravní nehoda, kterou zažil, byla právě jednou z takových vnějších příčin. Nicméně příčin, které zhoršily žalobcovo základní onemocnění, bylo vícero a k takovému zhoršení průběhu onemocnění mohlo u žalobce dojít i relativně bez konkrétní příčiny. Ke změně pracovního zařazení žalobce došlo v důsledku jeho obecného onemocnění, nikoliv následkem dopravní nehody. Znalec zopakoval, že úvahy žalobce o jeho návratu do původního pracovního procesu zazněly pouze na úrovni psychoterapeutických pohovorů, leč bez jakýchkoliv závazných termínů. Rovněž zdůraznil, že v době, kdy došlo k dopravní nehodě, byl žalobce tou dobou již více než 180 dní v pracovní neschopnosti pro základní , podezřelý výraz, onemocnění. Zmínil obvyklý postup orgánů okresní správy sociálního zabezpečení, kdy po uplynutí doby šesti měsíců OSSZ vyzývá lékaře, který vede dočasnou pracovní neschopnost pacienta, k vyjádření se k důvodům pracovní neschopnosti a zda tyto důvody trvají i nadále. Znalec uvedl, že neví o tom, že by se , podezřelý výraz, žalobce k tomuto vyjadřoval, zároveň však připustil, že v dokumentaci nenalezl nic o tom, zda byl ošetřující lékař žalobce vyzván okresní správou sociálního zabezpečení k takovému vyjádření, avšak vycházel z toho, že OSSZ takovou povinnost obecně má. Ve vztahu k pracovní způsobilosti žalobce vzhledem k jeho původnímu pracovnímu zařazení (tj. práci lékaře včetně nočních služeb, dojíždění do zaměstnání a každodenního kontaktu s pacienty) uvedl znalec, že žalobce pozbyl tuto způsobilost fakticky již k okamžiku rozvoje jeho onemocnění, tedy v únoru 2014, kdy mu začala pracovní neschopnost. Formálně ji však pozbyl až ke dni přiznání invalidního důchodu, tedy k datu 23. 2. 2015. V době září nebo října 2014 – pokud by žalobce býval byl absolvoval lékařskou prohlídku před nástupem do zaměstnání na původní pracovní pozici, by žalobce nebyl shledán pracovně způsobilým, a to bez ohledu na dopravní nehodu. Žalobce coby osoba trpící chronickým , podezřelý výraz, onemocněním nebyl způsobilý vykonávat jak noční práce, tak služby včetně dojíždění do zaměstnání. Všechny tyto faktory jsou totiž kontraindikací k danému onemocnění. Důsledkem tohoto stavu žalobce mu byl následně přiznán invalidní důchod, který právě zohledňoval tento jeho zdravotní stav. Dle znalce nelze jednoznačně zodpovědět otázku, zda by došlo k invalidizaci žalobce, i pokud by k dopravní nehodě nedošlo. Znalec však setrval na svém závěru, že na pozbytí zdravotní způsobilosti žalobce k práci nebyla autonehoda rozhodující, podstatnou a důležitou příčinou, neboť důvodem přiznání invalidního důchodu bylo jeho obecné onemocnění (podílelo se ze 45 %) a též další přidružené onemocnění (z dalších 5 %).

10. Soud zamítl pro nadbytečnost další důkazní návrhy navržené žalobcem – a to důkaz obžalobou Okresního státního zastupitelství , adresa, -sever sp.zn. Zt 67/2015 ze dne 19. 6. 2015, dále výslech , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, a také důkaz revizním posudkem. Jde-li o obžalobu, hodnotil soud tento důkaz jako nadbytečný za situace, kdy v řízení byl k důkazu proveden trestní příkaz Okresního soudu , adresa, -sever ze dne 24. 6. 2015, č. j. , spisová značka, , který byl vydán právě na základě uvedené obžaloby a do trestního příkazu byla z obžaloby převzata (vtělena) celá skutková věta (výroková část) bez jakékoliv zásadní obměny. Pokud jde o výslech , tituly před jménem, , jméno FO, , soud jej shledal nadbytečným, neboť , tituly před jménem, , jméno FO, byl slyšena k jí podanému znaleckému posudku jak v řízení před soudem prvého stupně, tak následně i v rámci odvolacího řízení, přičemž zpracovávala i doplněk znaleckého posudku za účelem odstranění určitých nejasností. Tyto nedostatky byly doplňkem posudku odstraněny. Podstatné je to, že v dalším řízení byl soud prvého stupně zavázán odvolacím soudem k doplnění dokazování k otázce míry poklesu pracovní způsobilosti žalobce výhradně v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, přičemž sama znalkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, v rámci svého výslechu před odvolacím soudem k dotazu, zda je možné vyjádřit procentuální podíl výlučných následků dopravní nehody na ztrátě pracovní způsobilosti a invaliditě žalobce, uvedla, že je to jednak obtížně určitelné, a jednak to ani nespadá do oboru její znalecké činnosti. Doplňovat proto dokazování výslechem této znalkyně k otázce, která spadá mimo její obor, považuje soud nadbytečné. Stejně tak soud zamítl navržený výslech , tituly před jménem, , jméno FO, , která v dané věci nebyla ustanoveným znalcem, ale toliko konzultantem z oboru psychiatrie, pročež ani jako znalkyně nemůže být slyšena. Odborná otázka, kterou bylo třeba v rámci doplnění dokazování zodpovědět, navíc spadala především do oboru pracovního lékařství, tedy do oboru odlišného, než v jakém působí , tituly před jménem, , jméno FO, , pročež ani ona by nemohla plně zodpovědět otázku míry poklesu pracovní způsobilosti žalobce dle zadání posudku. , adresa, , tituly před jménem, , jméno FO, v rámci zadaného znaleckého úkolu dle názoru soudu byla plně vyčerpána právě tím, že byla přibrána coby odborný konzultant z oboru psychiatrie. Nadto nelze pominout, že znalecký posudek , tituly před jménem, , adresa, zahrnoval a plně zohlednil veškerá zjištění, která v rámci vlastního vyšetření žalobce učinila právě , tituly před jménem, , jméno FO, . Konečně pokud jde o navržený revizní posudek, i tento důkazní návrh nebyl proveden pro nadbytečnost. Je třeba uvést, že zadání revizního posudku je namístě teprve v případě, kdy závěry znalce jsou rozporné, nejednoznačné či nejasné, nikoli v případě, kdy jedna ze stran se závěry znaleckého posudku nesouhlasí. Pokud by soud dospěl k závěru, že znalecký posudek v sobě obsahuje rozpornost, nejednoznačnost závěrů či pokud by zadané dotazy nebyly zcela zodpovězeny a vyčerpány, potom by nejprve přicházelo v úvahu vyzvat znalce k doplnění znaleckého posudku a teprve poté, pokud ani doplněním posudku a slyšením znalce by se tyto nedostatky nepodařilo odstranit, by v úvahu připadalo zadání posudku revizního. To však nebyl případ znaleckého posudku , tituly před jménem, , adresa, , který podle názoru soudu žádnými takovými nedostatky netrpěl.

11. Po takto doplněném dokazování dospěl soud k závěru, že je namístě žalobu ohledně nároku žalobce na náhradu ztráty na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti, který zůstal předmětem řízení, zamítnout. Důvodem zamítnutí žaloby je skutečnost, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat existenci příčinné souvislosti mezi vznikem újmy v podobě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a předmětnou dopravní nehodou, kterou způsobil žalovaný. Předpokladem povinnosti k náhradě újmy (v tomto případě dle ustanovení § 2910 o. z.) je existence příčinné souvislosti mezi škodním jednáním na straně jedné a újmou na straně druhé. Újmou se v konkrétním případě rozumí již toliko ztráta žalobce na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tj. za období vymezené žalobcem od 23. 2. 2015 do 30. 4. 2018, neboť ohledně ostatních jeho žalobou uplatněných nároků již bylo pravomocně rozhodnuto. V dané věci bylo zjištěno, že žalobce skutečně dne 9. 9. 2014 utrpěl zranění při autonehodě, kterou žalovaný zavinil, a pro kterou byl žalovaný posléze odsouzen shora citovaným trestním příkazem. Ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem , jméno FO, však bylo zjištěno, že samotná dopravní nehoda neměla vliv na přiznání invalidity žalobci, neboť nehoda ovlivnila toliko celkovou délku jeho pracovní neschopnosti a zapříčinila přechodné zhoršení jeho v té době již zlepšeného , Anonymizováno, stavu. , právnická osoba, působila na žalobce coby vnější faktor, který rozkolísal jeho v tu dobu již kompenzovaný psychický stav do stavu na počátku léčby v únoru 2014. Žalobce je podle znalce v důsledku svého základního , podezřelý výraz, onemocnění – pro které se v době nehody již celou řadu let léčil a pro které byl taky v době, kdy k nehodě došlo, již více než půl roku v pracovní neschopnosti – osobou citlivě reagující na tyto vnější podněty, které mohou jeho stav snadno dekompenzovat. Stejně tak znalec uvedl, že pro základní onemocnění žalobce je typické, že tyto výkyvy , Anonymizováno, stavu mohou nastat i bez působení vnějších příčin a lze jen těžko odhadnout, jak by se býval odvíjel jeho zdravotní stav nebýt jeho účasti na dopravní nehodě. Jinými slovy, žalobce trpí chronickým onemocněním, které je svým způsobem nepředvídatelné právě v tom, že i bez konkrétního vlivu může nastat propad aktuálního stavu, tím spíše pokud je žalobce vystaven nějakému vnějšímu stresovému faktoru, jakou bezpochyby předmětná dopravní nehoda byla. Tím soud rozhodně nijak nebagatelizuje to, že nehoda pro žalobce byla zásadní událostí, jež zasáhla do průběhu jeho léčby v rámci zahájené (a trvající pracovní neschopnosti) – to ostatně potvrdil i znalec , jméno FO, , avšak je třeba respektovat závěr znalce, že jakkoli predikovat, jak by se býval lepšil či nelepšil stav žalobce, pakliže by k dopravní nehodě vůbec nedošlo, by se rovnalo pouhé spekulaci. Pro závěr soudu o neexistenci příčinné souvislosti bylo zásadní také to, že znalec uvedl, že významným faktorem a podmínkou návratu jedince trpícího depresivní poruchou k výkonu zaměstnání je určitá míra psychické pohody, kterou však nelze nijak objektivně změřit. Jde totiž o veličinu, která je založena na subjektivním vnímání každého člověka. V kontextu jednotlivých závěrů přijatých znalcem pod bodem 1) až 4) posudku doplněných písemně zodpovězenými závěry znalce k námitkám žalobce (č.l. 797-798) dospěl soud k závěru, že rozhodujícím důvodem poklesu pracovní způsobilosti žalobce bylo psychické onemocnění označené jako , Anonymizováno, , přičemž pro tyto diagnózy žalobce pozbyl zdravotní způsobilost k původnímu svému pracovnímu zařazení lékaře – , Anonymizováno, , a v důsledku tohoto onemocnění byl také nucen přijmout významné změny v rámci svého dosavadního způsobu pracovního života a přeorientovat se na jiný systém práce, který omezil rizikové faktory, jež jsou ve vztahu k jeho základnímu onemocnění kontraindikacemi (noční služby, dojíždění do místa zaměstnání, každodenní kontakt s pacienty apod.). Vztah příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a poklesem pracovní způsobilosti žalobce k výkonu jeho zaměstnání však založen není.

12. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že znalecký posudek , tituly před jménem, , adresa, považuje za úplný, logicky ucelený, přesvědčivý a vyčerpávající. Znalec podrobně zodpověděl a osvětlil veškeré skutečnosti, které byly z hlediska doplnění dokazování pro věc podstatné. Soud nemá žádný důvod pochybovat o správnosti znaleckých závěrů. Znalec vycházel z kompletní lékařské dokumentace žalobce, měl k dispozici také veškerý spisový materiál, dále také ostatní znalecké posudky, které byly (spolu s dalšími zdroji) podkladem pro přijetí výsledných závěrů (ať již šlo o posudek znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, či , tituly před jménem, , jméno FO, ) a v neposlední řadě znalec sám žalobce shlédl a provedl s ním vlastní vyšetření. Je třeba mít na mysli, že žalobcův případ byl značně specifický v tom, že dopravní nehoda jej zastihla v momentu, kdy se již více než šest měsíců nacházel v pracovní neschopnosti pro výše uvedené základní onemocnění. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda škodní událost a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, , právnická osoba, . Beck). Příčinná souvislost se tedy nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Otázkou zásadní pro posouzení nároku žalobce na ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti však nebylo to, zda dopravní nehoda a její následky vedly k invalidizaci žalobce, ale zásadní bylo to, zda je dána existence příčinné souvislosti mezi touto újmou žalobce (ztrátou výdělku po skončení pracovní neschopnosti) a předmětnou dopravní nehodou. Otázka příčinné souvislosti je přitom – jak uvedeno výše – otázkou skutkovou, nikoliv právní. Bylo proto nutné k této otázce vést dokazování, což se stalo právě prostřednictvím znaleckého posudku z oboru pracovního lékařství, který z pohledu soudu jednoznačně dává odpověď na otázku, kterou nezodpověděly ostatní ve věci zpracované znalecké posudky. Samotná dopravní nehoda dle znalce nezpůsobila po somatické stránce žalobci žádné trvalé následky ani následné omezení jeho zdravotní způsobilosti k práci lékaře. Dopad nehody na žalobce spočíval v tom, že jej zastihla právě v období rozvinuté , Anonymizováno, poruchy se současně sníženou mírou adaptace na vnější stres a zvrátila tak částečné zlepšení jeho zdravotního stavu na úroveň počátku léčby v období února 2014. Podíl autonehody označil znalec za menšinový oproti vlivu , Anonymizováno, , Anonymizováno, poruch v době nehody u něj již přítomných, které navíc nasedaly na akcentovanou osobnost žalobce. Při současném respektování závěru znalce, že neexistuje žádná metodika pro stanovení míry poklesu zdravotní způsobilosti k práci žalobce výlučně pro následky předmětné dopravní nehody a závěru znalce o tom, že na pozbytí zdravotní způsobilosti žalobce k práci lékaře k tomuto pracovnímu zařazení nebyla autonehoda rozhodující, podstatnou a důležitou příčinou, nelze než uzavřít, že pokles pracovního potenciálu žalobce nelze dát do příčinné souvislosti s dopravní nehodou, za kterou odpovídá žalovaný, neboť to byly jiné okolnosti na straně žalobce, které u něj vedly k poklesu pracovního potenciálu a které existovaly již před samotnou dopravní nehodou, a to diagnostikované , podezřelý výraz, onemocnění v kombinaci s akcentovanou osobností žalobce. Při vědomosti neexistence jakékoliv metodiky k otázce určení míry poklesu pracovního potenciálu a při současném přijetí závěru, že míra psychické pohody, která je zásadní podmínkou návratu k výkonu práce, je neměřitelnou veličinou závisející na subjektivním vnímání konkrétního jedince, je zřejmé, že , podezřelý výraz, onemocnění (pravděpodobně nejen to žalobcovo) je natolik individuální skutečností již právě tím, že je spojeno s vlastním prožíváním a vnímáním konkrétního jedince, které nelze objektivizovat žádnými měřítky a procenty. Samotný průběh onemocnění, kterým žalobce trpí, je typický jednak kolísavým průběhem (laicky řečeno střídáním lepších a horších období) a jednak tím, že podléhá celé řadě vnějších faktorů, stejně tak jako může nastat propad stavu i bez zjevné příčiny. V tomto ohledu je jeho průběh nepředvídatelný, a právě proto také byl případ žalobce v kontextu celé škodní události natolik specifický. K tomu soud pouze doplňuje k námitce žalobce, že pokles pracovní způsobilosti je třeba posuzovat ve vztahu k novému pracovnímu zařazení žalobce, nikoliv k tomu původnímu, že neexistuje-li žádná metodika k určení míry poklesu pracovní způsobilosti, potom je bezpředmětné mezi oběma pracovními zařazeními jakkoli rozlišovat, neboť jak ve vztahu k původnímu pracovnímu zařazení žalobce, tak ani k zařazení pozdějšímu nelze tuto veličinu procentuálně vyjádřit. Lze částečně přisvědčit argumentaci žalobce, že přiznání invalidity je vázáno na určitou délku pracovní neschopnosti, přičemž se v podstatě jedná o administrativní úkon, který pracovní neschopnost mění v důsledku uplynutí zákonné doby na invalidní důchod a jako takový nemá tento úkon žádný vliv na zdravotní stav ani souvislost se zdravotním stavem, resp. změnou zdravotního stavu. Dané tvrzení je však nutné vnímat v celkovém kontextu okolností, kdy nelze současně odhlédnout od skutečnosti, že nehoda zastihla žalobce v okamžiku, kdy ze zákonné roční doby uplynulo již celých sedm měsíců (neboť žalobce byl v pracovní neschopnosti od 8. 2. 2014). Je tedy otázkou, zda pokud by žalobce nehoda zastihla například na začátku samotné pracovní neschopnosti (například na jaře 2014), by celková doba jeho rekonvalescence po nehodě dosáhla i s dobou před nehodou jednoho roku a žalobce by tak rovněž došel k přiznání invalidity, leč toto nelze nijak objektivně zjistit a jakýkoli jiný závěr by se rovnal pouhé spekulaci. Ostatně jak znalec , tituly před jménem, , jméno FO, , tak i znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, se shodli na tom (byť každý tak učinil jinými slovy), že další vývoj žalobcova zdravotního stavu nebýt dopravní nehody nelze predikovat, neboť je obtížné ho určit. Pro soud však v tomto směru byl zásadní zejména závěr znalce , adresa, , že dopravní nehoda samotná měla vliv na délku pracovní neschopnosti žalobce (neboť prodloužila již trvající pracovní neschopnost žalobce tím, že u něj došlo k opětovnému prohloubení psychických obtíží), leč neměla vliv na přiznání invalidity jako takové, neboť nezpůsobila žalobci žádné trvalé následky, ale pouhé přechodné zhoršení zdravotního stavu, zatímco důvodem přiznání invalidity bylo základní onemocnění, které se u žalobce vyvíjelo po řadu let a které také vyústilo až k faktickému pozbytí pracovní způsobilosti k výkonu jeho zaměstnání v únoru 2014. Stejně tak nelze akceptovat námitku žalobce, že žaloba byla podána důvodně co do základu nároku i ve vztahu k náhradě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce, pročež měl soud postupovat dle § 136 o.s.ř. a určit výši nároku dle své úvahy. K tomu soud podotýká, že otázka neexistence metodiky k určení míry poklesu pracovní způsobilosti žalobce nemůže vést k tomu, že by soud sám za použití vlastní úvahy dle § 136 o.s.ř. tento podíl určil, neboť soudcovskou úvahu lze užít pouze tam, kde je najisto postaven základ nároku, a toliko není zřejmá jeho výše. V dané věci však soud naopak došel k závěru, že základ nároku dán není, a to z důvodu absence příčinné souvislosti, jak bylo vysvětleno výše.

13. Všechny tyto premisy vedly soud k přijetí závěru, že nelze usuzovat na existenci příčinné souvislosti mezi poklesem výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti a dopravní nehodou zaviněnou žalovaným, v tomto směru soud prvého stupně splnil ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu to, co bylo nutné v dalším řízení doplnit, a na základě takto učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že je namístě žalobu ve zbývající části předmětu řízení zamítnout, což učinil pod výrokem I. tohoto rozsudku.

14. Výrokem II. tohoto rozsudku soud procesně vyřešil situaci týkající se části příslušenství, která v rámci rozhodnutí odvolacího soudu byla pravděpodobně omylem výrokem II. potvrzena a zároveň tato stejná část příslušenství byla výrokem III. téhož rozhodnutí zrušena a vrácena soudu k dalšímu řízení. Konkrétně se jednalo o úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 160 354 Kč jdoucí od 16. 1. 2016 do zaplacení. Krajský soud potvrdil výrokem II. rozsudku povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 160 354 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. jdoucím „z této částky“ (tedy z částky 160 354 Kč) od 16. 1. 2016 do zaplacení, a současně výrokem III. rozsudku zrušil a vrátil věc soud prvého stupně v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 1 433 144 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 898 752 Kč od 16. 1. 2016 do zaplacení, ač zcela zřejmě mělo ve výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu dojít k zohlednění části příslušenství, jež byla potvrzena ve správném znění výrokem II., a tato část již neměla být rušena a vrácena k dalšímu řízení (tedy mělo dojít k odečtení této části příslušenství ve výroku III.) Vzhledem k tomu, že danou situaci nebylo možné řešit postupem dle ustanovení § 167 o. s. ř., tedy vydáním opravného usnesení, jelikož uvedené částky byly součástí nejen výroku rozhodnutí odvolacího soudu, ale byly takto specifikovány i v odůvodnění rozhodnutí a nejednalo se tak o zřejmou nesprávnost či chybu v počtech, přistoupil soud prvého stupně k rozhodnutí dle § 159a odst. 4 o.s.ř. a řízení v rozsahu příslušenství, které již bylo pravomocně přisouzeno žalobci výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2021, zastavil pro překážku věci již rozhodnuté.

15. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným (výrok III.) a mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného (výrok IV.) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný i vedlejší účastník byli v řízení z převážné části úspěšní, neúspěšní byli pouze v nepatrné části předmětu řízení. Úspěch žalobce v řízení ve výsledku představuje pouze částka 160 354 Kč s příslušenstvím jdoucím z této částky od 16. 1. 2016 do zaplacení, naopak procesní neúspěch je představován částkou 67 084 Kč, pro kterou byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno, ze stejného důvodu byl žalobce procesně neúspěšný ohledně částky 200 000 Kč (též pro zpětvzetí žaloby), dále byl žalobce neúspěšný s požadavkem na zaplacení částky 1 433 144 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 738 398 Kč od 16. 1. 2016 do zaplacení, tedy v části předmětu řízení, ohledně které byla žaloba zamítnuta (výrokem I. tohoto rozsudku), dále v rozsahu zamítnuté částky 300 000 Kč, částky 240 616 Kč a úroku z prodlení z částky 500 000 Kč od 16. 1. 2016 do 9. 1. 2020 (tj. v rozsahu výroku III. rozsudku soudu prvého stupně ze dne 9. 1. 2020). Jelikož žalovaný po celou dobu řízení zůstal pasivní, z obsahu spisu je zřejmé, že mu žádné náklady nevznikly, pročež výrokem III. rozsudku bylo rozhodnuto tak, že žalobce a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Náklady však vznikly na straně vedlejšího účastníka. Ty sestávají z odměny zástupce vedlejšího účastníka dle § 7 a § 11 odst. 1, 2, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“) za celkem , hodnota, úkonů právní služby po 19 580 Kč (z tarifní hodnoty 2 811 593 Kč vycházející z předmětu sporu tak, jak byl specifikován v žalobě ze dne 7. 4. 2016 za použití ust. § 8 odst. 2 advokátního tarifu), a to za:- převzetí právního zastoupení a vstup vedlejšího účastníka do řízení dne 7. 4. 2016,- vyjádření k žalobě ze dne 17. 4. 2016,- replika k žalobě ze dne 31. 10. 2016,- účast u soudního jednání konaného dne 10. 11. 2016 přesahující 2 hodiny (2 úkony),- účast u soudního jednání konaného dne 19. 1. 2017,- vyjádření ze dne 18. 1. 2018 (doplnění důkazních návrhů),- účast u jednání soudu konaného dne 13. 2. 2018,- vyjádření ze dne 9. 5. 2018,- účast u jednání soudu dne 21. 8. 2018,- písemné vyjádření ze dne 8. 11. 2018,- účast u jednání soudu dne 26. 2. 2019 (neomluvená neúčast žalobce a jeho zástupce),- účast u jednání soudu dne 27. 6. 2019,- nahlížení do spisu realizované dne 4. 10. 2019 (které soud hodnotí jaké účelné vzhledem k množství listin vizte č.l. 342-369, které žalobce do spisu doplnil a s nimiž vedlejší účastník neměl možnost se před jednáním soudu jinak seznámit)- účast u jednání soudu dne 11. 10. 2019,- písemný závěrečný návrh ze dne 28. 10. 2019,- vyjádření ke změně žaloby ze dne 17. 11. 2019,- účast u jednání soudu dne 22. 11. 2019,dále za 1,5 úkonu právní služby po 17 940 Kč (z tarifní hodnoty 2 401 201 Kč po připuštěné změně žaloby), a to za účast zástupce vedlejšího účastníka u jednání soudu dne 7. 1. 2020 (1 úkon) a za účast advokáta u jednání soudu dne 9. 1. 2020 (½ úkonu), při kterém byl vyhlášen rozsudek, dále za následujících 8,5 úkonu právní služby po 15 500 Kč (z tarifní hodnoty 1 793 498 Kč), a to:- podané odvolání ze dne 21. 4. 2020,- vyjádření k výzvě soudu ze dne 2. 11. 2020 (½ úkonu),- vyjádření ze dne 22. 11. 2020- vyjádření k doplňku znaleckého posudku ze dne 11. 1. 2021,- souhlas s částečným zpětvzetím žaloby ze dne 27. 1. 2021,- účast u jednání odvolacího soudu dne 25. 3. 2021 přesahující 2 hodiny (2 úkony),- písemné vyjádření k výzvě soudu ze dne 21. 4. 2021- účast u jednání odvolacího soudu dne 3. 6. 2021a konečně za 6 úkonů právní služby po 14 060 Kč (z tarifní hodnoty 1 433 144 Kč po zrušení a vrácení věci soudu prvého stupně), a to:- vyjádření ze dne 16. 1. 2022 (otázky na znalce),- vyjádření vedlejšího účastníka ke znaleckému posudku ze dne 29. 4. 2024,- účast u jednání soudu konaného dne 1. 11. 2024,- písemné podání ze dne 11. 11. 2024,- písemné vyjádření k věci ze dne 29. 11. 2024 a- účast u jednání soudu dne 4. 12. 2024.Náklady řízení jsou dále tvořeny 34 režijními paušály odpovídajícími výše uvedeným úkonům právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, DPH v sazbě 21 % počítané z odměny advokáta a paušálních náhrad, zaplaceným soudním poplatkem za odvolání ve výši 81 675 Kč a náhradou za zaplacenou zálohu na vypracování znaleckého posudku ve výši 10 000 Kč. Celkem tak náklady řízení, které je žalobce povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi činí 824 523,60 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu za vyúčtovaný úkon právní služby spočívající v písemném vyjádření ze dne 24. 8. 2017 (otázky na znalce), neboť dle obsahu spisu (a to jak spisu v papírové podobě, tak i podle spisu elektronického) žádné takové podání soud neobdržel. Rovněž soud doplňuje, že ve výsledku nepřistoupil k částečné moderaci náhrady nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o.s.ř., neboť došel k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro užití takového postupu. Soud vzal v úvahu veškeré okolnosti dané věci – a to jak skutečnost, že vedlejší účastník do řízení vstoupil nikoli z vlastní iniciativy, ale z podnětu žalobce, a svá práva v řízení hájil důvodně, neboť v případě úspěchu žalobce by plnil za žalovaného. Dále vzal soud v potaz majetkové poměry účastníků, kdy má za to, že žalobce, ač je v invalidním důchodu, dosahuje pravidelného příjmu ve vyšších desítkách tisíc korun měsíčně a nelze jej tedy považovat za osobu nemajetnou. Vedení soudního sporu přitom s sebou pravidelně nese i náklady, které v průběhu řízení vznikají, a pojí se s ním riziko povinnosti k náhradě nákladů řízení v rámci konečného rozhodnutí, pakliže účastník s žalobou neuspěje. Konečně soud vzal v úvahu též skutečnost, že žalobce je lékař – profesionál, který si musel být vědom – i při složitosti projednávané věci – že minimálně v případě požadovaného nároku na náhradu ztráty na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti při současné vědomosti, že dopravní nehoda a následky s ní spojené nebyly důvodem rozhodnutí o přiznání invalidity žalobci, nemusí být s žalobou (zcela) úspěšný, přesto na žalobě v celém rozsahu nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti trval. Vedlejšímu účastníkovi přitom za celou dobu řízení vznikaly průběžně nemalé náklady řízení za právní zastoupení, které nelze při složitosti projednávané věci považovat za neúčelné, a jeho obrana proti žalobě byla shledána v převážné části předmětu řízení za důvodnou.

16. Jde-li o výrok V., tím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného k náhradě těch nákladů, které v řízení hradil stát ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř., neboť stát má podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, které v řízení platil. V dané věci se jednalo o proplacené znalečné, resp. proplacenou část znalečného, která nebyla kryta složenou zálohou. Jedná se o znalečné přiznané , tituly před jménem, , jméno FO, , a to jak v řízení prvostupňovém, tak i odvolacím, a dále o znalečné přiznané a proplacené zčásti ze státních prostředků znalci , tituly před jménem, , jméno FO, . Soud si vyhradil možnost uvést konkrétní částku odpovídající těmto nákladům do samostatného usnesení, ačkoli z obsahu spisu ke dni rozhodnutí již byla známa konečná výše těchto nákladů. Předpokladem práva státu na náhradu nákladů řízení je to, že se musí jednat o náklady, které již vznikly a které také byly uhrazeny (jak vyplývá i z komentářového znění ustanovení § 148 o. s. ř.), přičemž právě tato druhá podmínka dosud splněna není, neboť proplatit přiznané znalečné lze teprve ve chvíli, kdy je usnesení o přiznaném znalečném v právní moci. V řízení bylo proplaceno ze státních prostředků znalečné , tituly před jménem, , jméno FO, , a to ve výši 11 000 Kč (zbytek byl pokryt zálohou) a ve výši 4 100 Kč. , tituly před jménem, , jméno FO, bylo přiznáno znalečné ve výši 9 100 Kč, z něhož ze státních prostředků byla placena částka 4 100 Kč, částka 700 Kč za účast znalkyně u jednání odvolacího soudu dne 25. 3. 2021, znalečné 2 100 Kč za doplnění znaleckého posudku, a konečně znalečné 700 Kč za účast u jednání soudu prvého stupně dne 13. 2. 2018, které však dosud nebylo proplaceno, neboť kontrolou spisu bylo zjištěno, že usnesení ke dni vydání rozsudku zatím nenabylo právní moci, jelikož nebylo řádným způsobem doručeno. Celková výše těchto nákladů tak bude uvedena až v samostatném usnesení, které bude vydáno po právní moci usnesení o přiznaném znalečném a jeho proplacení ze státních prostředků.

17. O lhůtách ke splnění povinností dle výroku IV. a V. rozsudku bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.