16 C 133/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Miroslavem Skalou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky ve výši 1 803,16 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna, zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 1 803,16 Kč s úrokem z prodlení 10% p.a. od 27. 12. 2019 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna, zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení částku 1 200 Kč. Žalobce se domáhal zaplacení částky uvedené ve výrokové části tohoto rozsudku, jakožto nákladů léčení pacienta, který není účastníkem veřejného zdravotního pojištění. Žalovaná se nevyjádřila. Pokud jde o cizí prvek v tomto řízení, soud se nejprve zabýval pravomocí (mezinárodní příslušností) českých soudů. Žalovaná byla naposledy hlášena v ČR na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozsudku, a to pouze do [datum]. Její současný pobyt se nezdařilo zjistit. Na Slovensku má pouze tzv. evidenční adresu ([příjmení] [obec], bez uvedení ulice, nejde o bydliště (č.l. 25). Uvedená otázka je upravena jednak nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. prosince 2012 (označováno jako Brusel I bis) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Nařízení se vztahuje na soudní řízení zahájená od 10. ledna 2015. Podle článku 4/1 nařízení obecně platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být (bez ohledu na svou státní příslušnost) žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle článku 7/1/ může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V případě poskytování služeb jde o místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V daném případě soud dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů pro toto řízení, neboť žalovaná„ má bydliště na území ČR“. Poznamenává se, že při závěru o bydlišti soud vycházel ze zásady (Věc C -327/10 Lindner, rozsudek ze dne 17. 11. 2011). Podle tohoto rozhodnutí v případě osoby s neznámým pobytem, která naposledy měla prokazatelně bydliště na území ČR, a následně nebylo zjištěno, že by se její bydliště nacházelo v jiném konkrétním členském státu EU nebo mimo území EU, soudy nemohou odepřít spravedlnost a musí postupovat tak, jako kdyby osoba i nadále měla bydliště na území ČR. Následně se soud zabýval otázkou rozhodného hmotného práva. Zákon č. 91/2012 Sb. (je účinný pro skutečnosti nastalé od 1. 1. 2014), uvádí v § 87 odst. 1 jako rozhodné kritérium to, s jakým státem souvisí daný smluvní vztah. V projednávané věci to jednoznačně vede k použití českého hmotného práva. Podle nařízení (ES) č. 593/2008, tzv.„ Řím I“ (vztahuje se na smlouvy uzavřené po 17. 12. 2009) se na závazky z poskytování služeb vztahuje právo podle sídla poskytovatele (článek [číslo]). Toto ustanovení je projednávanému případu nejbližší a určuje české hmotné právo. Soud v dané věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (OSŘ) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, resp. v rámci lhůty, která jim byla stanovena ve výzvě k vyjádření (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), se v tomto směru nevyjádřili, ačkoliv zároveň byli poučeni o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud mít zato, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce je zdravotnickým zařízením. Z interní počítačové evidence žalobce, o jejíž správnosti nevznikla žádná pochybnost, soud vzal za prokázané, že [datum] žalobce poskytl žalované zdravotní péči, a za toto jí vystavil fakturu v souladu s obecnými předpisy ve výši 1 803,16 Kč se splatností 26. 12. 2019. Jelikož žalovaná není účastníkem veřejného zdravotního pojištění (nic jiného nebylo v tomto řízení tvrzeno ani prokázáno), řídí se právní vztah účastníků ustanoveními zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, kdy podle § 41 odst. 1 písm. c) je pacient při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Cizinci jsou v České republice zdravotně pojištěni jen v určitých, zákonem stanovených případech, např. mají-li zde trvalý pobyt, případně jsou občanem některého státu, se kterým má ČR uzavřenu smlouvu o sociálním zabezpečení, příp. jsou zaměstnancem zaměstnavatele, který má sídlo v ČR, dále jsou to azylanti a podobně. Bylo by však na žalované, jeden z těchto případů tvrdit a prokázat. Pokud jde o výši pohledávky, účtovaná odměna je důvodná, neboť se jedná o regulované ceny. Žalobci proto vzniklo právo na zaplacení odměny a hotových výdajů v žalované částce, a to včetně zákonného úroku z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) Počátek běhu úroků z prodlení vyplývá ze skutečnosti, že částka je splatná bez zbytečného odkladu po výzvě (§ 1958 odst. 2 o.z.). Přitom soud nemá žádnou pochybnost o tom, že výzva k placení byla dána nejpozději při skončení zdravotnického úkonu, a proto splatnost v každém případě nastala nejpozději následujícího dne a od příštího dne pak začal běžet úrok z prodlení. Proto v každém případě počátek běhu úroku z prodlení, tak jak byl požadován v žalobě, byl důvodný. Podle § 142 odst. 1 OSŘ má žalobce právo na náhradu nákladů řízení. Soud proto žalobci přiznal soudní poplatek 1000 Kč. Dále 2 paušály po 100 Kč (výzva, žaloba).