17 C 126/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Oncirkovou ve věci Anonymizovaný odstavec proti Anonymizovaný odstavec pro 35 874 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % p. a. plynoucím z částky 26 000 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 8 424 Kč coby smluvní pokuty, částky 1 450 Kč coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 26 000 Kč od 19. 5. 2025 do 23. 9. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,50 % p. a. z částky 26 000 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 887 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobou se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 35 874 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého žalobkyní žalované. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 16. 2. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši celkem 26 000 Kč. K uzavření smlouvy a jejího dodatku došlo pomocí prostředků komunikace na dálku s tím, že nabídka na uzavření smlouvy učiněná žalovanou vyplněním žádosti o poskytnutí zápůjčky finančních prostředků, byla po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované schválena a potvrzena žalobkyní formou elektronické zprávy, jejíž součástí byl také unikátní číselný kód, po jehož zadání žalovanou do systému žalobkyně byly žalované finanční prostředky převedeny na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala splatit žalobkyni poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaná nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná na úvěr neuhradila ničeho, došlo dne 18. 5. 2025 k zesplatnění úvěru. Žalobkyně dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky, a to ve výši vyplývající ze sazebníku poplatků, který je dle článku I. smlouvy nedílnou součástí smlouvy. Dle sazebníku poplatků pak platí, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi dnech po splatnosti, 500 Kč při 14 dnech po splatnosti, 200 Kč při 20 dnech po splatnosti a 100 Kč při 25 dnech po splatnosti, kdy tyto částky se sčítají. Vzhledem k tomu, že žalovaná je po splatnosti více než 387 dnů, náklady na vymáhání tak činí 1 450 Kč. Dále uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení částky 8 424 Kč coby smluvní pokuty s odkazem na ustanovení čl. VI. smlouvy, podle níž má žalobkyně právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,10 % denně z aktuální výše dlužné částky. Smluvní pokuta od 19. 5. 2025 do 7. 4. 2026 ve výši 0,1 % denně z částky 26 000 Kč činí celkem 8 424 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ač byla řádně obeslána do své datové schránky. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání, neboť s tímto vyslovila žalobkyně souhlas již v žalobě a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jen částečně. Z potvrzení o provedených platbách na čl. 13 spisu vyplývá, že žalobkyně zaslala žalované dne 16. 2. 2025 částku 15 000 Kč a ještě téhož dne i částku 11 000 Kč. Bylo tak prokázáno, že žalované byla konkrétního dne poskytnuta uvedená částka, a to ze strany žalobkyně prostřednictvím bankovní transakce. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2390 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vůle stran vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 2. 2025 a z jejího dodatku z téhož dne, kterým došlo k navýšení poskytnuté částky z 15 000 Kč na 26 000 Kč, jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaná v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalované úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.

4. Soud se z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěrů posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z tvrzených příjmů žalované a jejích výdajů, prověřila žalovaného v dostupných databázích dlužníků a tyto informace nenasvědčovaly tomu, že by žalovaná nebyla schopna poskytnutý úvěr splácet. Úvěruschopnost žalované byla prověřena i softwarovým systémem Kontomatik za využití přístupu k bankovním údajům žalované svědčících o výši jejích výdajů a příjmů (č. l. 21/2–23). S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.

5. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 o. z. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru uvažovat tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům.

6. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu8. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.

9. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení obsahuje ujednání o tom, že úvěr je sjednán s měsíční úrokovou sazbou ve výši 39,99 %, tedy roční úrokovou sazbou ve výši 468 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V únoru roku 2025, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 8,28 % ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), což soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě tak byla sjednána úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. V souladu s dobrými mravy jedná ten věřitel, který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 468 % ročně. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném.

10. Soud posoudil jako absolutně neplatnou smlouvu o úvěru jako celek a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalované nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek. Soud tudíž jako neplatné shledává i ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve smlouvě, kde je výslovně ujednána smluvní pokuta za prodlení žalované s úhradou zápůjčky ve výši 0,1 % denně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 o. z. není platné ani ujednání o smluvní pokutě a nárok z neplatného smluvního ujednání nelze žalobkyni přiznat. Z téhož důvodu soud nepřiznal další část uplatněného nároku ve výši 1 450 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť tato částka vychází ze sazebníku poplatků, který je nedílnou součástí smlouvy o úvěru a byla-li soudem smlouva o úvěru shledána neplatnou v celém jejím rozsahu, nebyly ani platně ujednány poplatky v sazebníku uvedené.

11. Pokud soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná, posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a násl. o. z. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 26 000 Kč, přičemž podle tvrzení obsaženého v podané žalobě žalovaná ničeho z této částky neuhradila. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalované a ve zbývající části žalovaný nárok zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

12. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná byla v řízení pasivní a netvrdila, že je schopna uvedenou částku vrátit v jiné, delší, lhůtě. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den 24. 9. 2025, což byl prvý den následující po dni, kdy je považována výzva k úhradě dluhu adresována žalované právním zástupcem žalobkyně za doručenou podle § 573 o. z. (výzva k zaplacení do 7 dnů se považuje za doručenou dne 16. 9. 2025, 7 dnů uplynulo dne 23. 9. 2025 a žalovaná je tak v prodlení od 24. 9. 2025).

13. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná a soud jí přiznal nárok na náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu ve věci. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 72,50 %, žalovaná naopak v rozsahu 27,50 %. Náhrada nákladů řízení byla žalobkyni tedy přiznána v rozsahu 45 % nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 794 Kč, tří úkonů právní služby po 700 Kč dle § 14b ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen a. t.) a tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. DPH nebylo připočítáno, neboť právní zástupkyně žalobkyně není jeho plátcem. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí 4 194 Kč a 45 % z této částky pak 1 887 Kč. Lhůta pro zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.