17 C 33/2020

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. jméno příjmení a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum , IČO sídlem adresa žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 1. 2021, č. j. 17 C 33/2020-154

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení a částka [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

II. Ve zbývající části se výrok I rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že žaloba o zaplacení [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a [částka] a náhradu nákladů řízení ve výši [částka], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako leasingový pronajímatel, žalovaný jako nájemce a společnost [právnická osoba] (dále [příjmení]) jako vedlejší účastník uzavřeli dne [datum] rámcovou dohodu o leasingové spolupráci, na základě které [příjmení] zajišťovala na účet žalobkyně pro žalovaného služby související se současně jimi uzavřenou smlouvou o operativním leasingu, v níž žalobkyně poskytla žalovanému do užívání na dobu 48 měsíců, tj. do [datum], vozidlo Škoda Octavia Lim. III. Elegance 2.0 TDI (dále vozidlo) oproti jeho povinnosti platit leasingové splátky ve výši [částka] včetně DPH měsíčně. Povinností žalovaného bylo provádět údržbu vozidla v autorizovaných servisech určených [příjmení] a vozidlo vrátit do [datum] do sídla [příjmení]. [příjmení] tím převzala práva a povinnosti leasingového pronajímatele a po vrácení vozidla měla zkontrolovat jeho stav a při neshodě se žalovaným měla určit znalce, který by rozhodl, zda poškození odpovídá průměrnému opotřebení vzhledem ke stáří vozidla a počtu najetých kilometrů. Žalovaný vrátil vozidlo [datum] na výzvu žalobkyně v Porsche [obec] [část obce], poté žalobkyně nechala posoudit jeho nadměrné opotřebení [právnická osoba] a. s., která je ocenila na [částka]. Fakturou [číslo] z [datum] žalobkyně vyúčtovala žalovanému [částka], zahrnující jak [částka], tak [částka] za 30 dní užívání vozidla po ukončení smlouvy, se splatností [datum].

2. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na zaplacení [částka] podle § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinného od 1. 1. 2014 s tím, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo až za jeho účinnosti, a je proto irelevantní, že právní vztah mezi účastníky z jejich podnikatelské činnosti vznikl ještě za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. (ObchZ) účinného do 31. 12. 2013. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný od [datum] až do [datum] vozidlo užíval, aniž jej k tomu cokoli opravňovalo, čímž se mu dostalo plnění, které je povinen žalobkyni nahradit. Nic na tom nemění, že se žalovaný snažil před ukončením smlouvy vozidlo odkoupit tak, že nejdříve jednal s [příjmení], která na jeho dotaz z [datum] slíbila prodej za [částka] včetně DPH. Poté, co žalobkyně dopisem z [datum] všechny leasingové nájemce informovala a ukončení její spolupráce s [příjmení] s tím, že služby jim bude poskytovat pod obchodní značkou Volkswagen Financial Services (což plyne z dopisu žalobkyně z [datum]), žalovaný se na ni obrátil s žádostí o koupi [datum]. Když mu ale žalobkyně [datum] sdělila, že vozidlo prodá za [částka] včetně DPH, požádal ji o sdělení, kdy a kam má vozidlo přistavit. Doba prodlení s vrácením vozidla po ukončení leasingové smlouvy jde podle soudu prvního stupně k tíži žalovaného, neboť to byl on, kdo porušil smluvní povinnosti vrátit vozidlo včas a jako podnikatel, u něhož lze očekávat jistou míru profesionality a obezřetnosti, musel si být vědom, že od srpna 2017 užívá vozidlo bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně obohacuje. Za nadbytečný soud prvního stupně v té souvislosti považoval provádět důkaz výslechem svědka [příjmení] - ředitele [příjmení], který měl žalovanému potvrdit, že s ním jednal o koupi vozidla. Vztahy mezi stranami byly upraveny písemně bez možnosti jiných než písemných změn a smlouva nepamatovala na možnost odkoupení vozidla žalovaným po jejím ukončení, tím spíše, že by jej měl koupit od [příjmení]. Navíc v době, kdy jednal o koupi se žalobkyní, už smlouva nebyla účinná. Žalobkyní stanovená doba 7 dnů k vrácení vozidla je v souladu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 ObchZ a to, že žalovaný měl vozidlo vrátit v sídle Porsche [část obce], není v rozporu se smlouvou, neboť v sídle [příjmení] se tak už stát nemohlo. Stejně tak požadovaná částka [částka] odpovídající jedné měsíční leasingové splátce je podle soudu prvního stupně oprávněná a za situace, že se vztahuje k období bezprostředně navazujícímu po ukončení smluvního vztahu, bylo k ní možno dospět úvahou podle § 136 o. s. ř. a nehospodárné by bylo provádět k tomu další dokazování. Kromě toho žalovaný neprotestoval proti výši, ale popíral právo žalobkyně na úplatu za užívání vozidla po skončení smlouvy.

3. Soud prvního stupně odmítl námitku žalovaného zpochybňujícího vlastnictví vozidla žalobkyní a související s absencí její aktivní legitimace v řízení. Za stěžejní dokument v tomto směru označil smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a [příjmení] o odkupu vozidla za [částka] bez DHP, kterou však měla [příjmení] žalobkyni zaplatit až po řádném ukončení leasingové smlouvy, ne však dříve, než vozidlo buď od žalovaného, nebo od žalobkyně převezme. Protože k tomu nedošlo, [příjmení] se vlastníkem vozidla nestala. [příjmení] závěr pak plyne z registru vozidel Magistrátu města Plzně, podle kterého v době od [datum] do [datum] vlastnila vozidlo žalobkyně a od té doby je jako jeho vlastník evidován [právnická osoba]

4. Nárok žalobkyně na náhradu škody soud prvního stupně posoudil podle § 2910 o. z., podle kterého škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Porušení smluvních povinností žalovaným shledal v tom, že poškodil vozidlo žalobkyně, čímž se snížila jeho hodnota. Tento závěr dovodil z protokolu o prohlídce vozidla z [datum] provedené [právnická osoba], Znalecká expertizní skupina, podle kterého při jeho prohlídce dne [datum] byla zjištěna poškození, a to akceptovatelná a neakceptovatelná. Mezi neakceptovatelná byl zařazen štěp na čelním skle, škrábance na předním nárazníku, deformace zadní pravé bočnice, deformace pravého prahu, vypálená díra na předním koberci, nadstandardní prvek na přístrojové desce a znečištění interiéru, a celkové náklady na jejich opravu byly vyčísleny na [částka]. Mezi akceptovatelná poškození pak bylo zařazeno poškození přední části vozidla od odletujícího kamení, nadstandardní prvek v podobě dešťového senzoru a zadní okenní fólie, jamka na levých dveřích, škrábance na zadní levé bočnici, na zadních pravých dveřích, na disku kola a na ploše karoserie. Celkové náklady na opravu byly oceněny na [částka]. Dále z protokolu plyne, že obvyklá cena vozidla je [částka] a cena, kterou lze dosáhnout přímým prodejem obchodníkovi s ojetými vozidly je [částka]. Na závěr je uvedeno, že klient nesouhlasí s veškerým neakceptovatelným poškozením.

5. Na základě tohoto důkazu soud prvního stupně uzavřel, že určení snížení ceny vozidla nezávislým znalcem bylo provedeno v souladu s čl. 16 obchodních podmínek ([příjmení]). Jako nedůvodnou odmítl námitku žalovaného, že potřebu oprav chtěl nechat posoudit ve smluvním servisu, což mu ale bylo znemožněno kvůli platební neschopnosti [příjmení]. K tomu uvedl, že žalovaný byl povinen každou škodu na vozidle jako bylo poškození skla, předního nárazníku, bočnice či prahu (nikoli ale propálení koberce, znečištění interiéru či odstranění nadstandardních prvků interiéru) nahlásit jako pojistnou událost do 2 dnů [příjmení], aby mohla být uplatněna jako pojistná událost u pojišťovny a řešena podle čl. 7 OP, a pokud to neučinil, postupoval v rozporu s čl. 4 a 4.

4. OP. [příjmení] [příjmení] na konci smluvního vztahu vystupovala nestandardně, což lze dovodit už z toho, že jednala o prodeji vozidla, aniž byla jeho vlastníkem, byla by situace pro žalovaného příznivější, kdyby pojistnou událost nahlásil a [příjmení] ji neřešila. Opomenutí žalovaného nahlásit pojistnou událost jej nemůže vyvinit ani z jeho dalšího porušení smluvní povinnosti, kterým je respektování závěrů znaleckého subjektu.

6. S celkovou částkou [částka] soud prvního stupně žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti faktury, kterou byla vyúčtována, a podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. také paušální náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka] O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal plnou náhradu.

7. Proti rozsudku se žalovaný včas odvolal a namítl nesprávná skutková zjištění soudem prvního stupně a nesprávné právní posouzení věci. Poukázal na to, že žalobkyně žádnou listinou ani jiným důkazem neprokázala své vlastnické právo k vozidlu. To, že úřední listinou bylo deklarováno, že jako vlastník vozidla byla v registru vozidel vedena od [datum] do [datum], samo o sobě vlastnické právo neprokazuje. Kromě toho soud prvního stupně nezkoumal, zda žalobkyně s ním mohla leasingovou smlouvu dne [datum] uzavřít, když v té době nebyla vlastníkem a ani provozovatelem vozidla, a on tak jí byl uveden v omyl. Závěry soudu prvního stupně dovozované ze smlouvy o leasingu a rámcové dohody jsou proto neudržitelné. I v opačném případě, tedy pokud by bylo prokázáno, že žalobkyně jako vlastník s ním byla oprávněna smlouvu uzavřít, měl být rozsah poškození vozidla, popř. snížení jeho zůstatkové ceny, určen podle čl. 16 OP nezávislým znalcem. Za takový nelze považovat protokol o převzetí vozidla a o jeho prohlídce provedené [právnická osoba] a ani žalobkyní dodatečně při soudním jednání dne [datum] předložený znalecký posudek z [datum], který trpí zásadními vadami. Výše bezdůvodného obohacení odpovídající nájmu za jeden měsíc užívání vozidla měla být zjištěna pro vozidlo stejně staré a nemůže jít o stejnou částku pro rok či pět let staré vozidlo. K tomu měl soud prvního stupně žalobkyni vyzvat, a ne ji stanovit svou úvahou a tím obejít základní zásady občanského soudního řízení, k nimž patří rovnost účastníků. Na závěr podotkl, že povinnost vrátit vozidlo jej stíhala až od [datum] a nikoliv od [datum]. Z těchto důvodů žádal, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

8. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku a s jeho odůvodněním se ztotožnila.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se žalovaný domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), tzn. v celém rozsahu, zopakoval důkaz rámcovou smlouvou a smlouvou o operativním leasingu a protokolem [právnická osoba] z [datum] a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné, a to v části vztahující se k nároku na náhradu škody v důsledku snížení ceny vozidla o [částka].

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a odvolací soud z něj při svých dalších úvahách vychází. V řízení bylo prokázáno, že na základě rámcové dohody o leasingové obchodní spolupráci a smlouvy o operativním leasingu z [datum] vznikl mezi účastníky řízení a dále [právnická osoba] (označovanou smlouvami jako [příjmení] [jméno]) smluvní vztah podle § 269 odst. 2 ObchZ opravňující žalovaného užívat vozidlo ve vlastnictví žalobkyně [příjmení] smlouva v úvodu vysvětlovala, že žalobkyně poskytuje klientům služby spojené s financováním a správou vozového parku formou operativního leasingu„ Full Service Leasing“, jejím smluvním partnerem je [příjmení], která jedná jejím (žalobkyniným) jménem a bude na její účet zajišťovat pro klienta vybrané služby. Jako provozovatel vozidla také bude [příjmení] uvedena v dokladech a přebírá veškerá práva a povinnost žalobkyně specifikované smlouvami a obchodními podmínkami, včetně povinnosti zajistit předání vozidla klientovi v závislosti na dodací lhůtě dodavatele, nejdříve však po registraci vozidla v příslušné evidenci, a povinnosti, které byly specifikovány v Příloze 1 a k nimž se řadilo pojištění odpovědnosti za provoz vozidla, havarijní pojištění, pojištění čelního skla, úrazové pojištění, placení daní a poplatků (silniční daň a poplatek za rozhlasový přijímač), dálniční známka, pravidelný servis a údržba, pneuservis, pohonné hmoty (platební karta na PHM a vyúčtování spotřeby PHM), silniční asistence a náhradní vozidlo. Smlouva o operativním leasingu byla uzavřena na dobu 48 měsíců, po kterou měl žalovaný platit měsíční leasingové splátky ve výši [částka] včetně DPH. Počátkem leasingového období se rozumí den předání vozidla žalovanému na základě protokolu. Správnost tvrzení žalovaného, že ve skutečnosti měl vozidlo vrátit nikoliv [datum], ale až o den později [datum], plyne z protokolu o předání a převzetí vozidla, podle kterého jej od [příjmení] převzal [datum]. Toto zjištění však pro posouzení věci není nijak podstatné, neboť mezi účastníky řízení bylo nesporné, že k vrácení vozidla žalovaným došlo teprve [datum], takže v předmětném srpnu 2017, resp. po žalobou uvedenou dobu 30 dní, vozidlo užíval, aniž jej k tomu cokoliv opravňovalo.

11. Žádná z námitek žalovaného, a to jak zpochybňujícího aktivní věcnou legitimaci žalobkyně s tím, že vozidlo prodala [příjmení], popř. že v době uzavření smlouvy nebyla vlastníkem vozidla, a proto nebyla oprávněna s ním smlouvu uzavřít, jak podle něj dokládá výpis z registru vozidel, kde jako vlastník a provozovatel vozidla byla zapsána až [datum], není důvodná. Jak sám žalovaný uvádí, výpis z registru vlastnické právo neprokazuje, ale jej pouze deklaruje, přitom ze žádného z provedených důkazů nebylo zjištěno (ostatně ani žádným z účastníků nebylo tvrzeno), že by v předmětné době byl vlastníkem vozidla jiný subjekt. To, že žalobkyně za celou dobu trvání leasingové smlouvy vlastnické právo k vozidlu nepozbyla, ale nakonec se tak stalo až na základě kupní smlouvy uzavřené v říjnu 2017, kdy jej prodala [právnická osoba] za [částka], jak bylo zjištěno v průběhu odvolacího řízení, je v souladu se soudem prvního stupně provedenými důkazy.

12. Soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu za bezdůvodné obohacení, kterého se žalovanému dostalo užíváním vozidla ve vlastnictví žalobkyně ve výši [částka], správně posoudil s ohledem na § 3028 odst. 1 o. z. podle jeho § 2991 o. z. Třebaže samotná leasingová smlouva byla uzavřena ještě v době účinnosti obchodního zákoníku, jedná se o nárok vzniklý až po jejím ukončení v době, kdy již platil nový právní předpis. Stejně tak se odvolací soud ztotožňuje s jeho závěrem, že jde o nárok důvodný. S námitkami žalovaného, podle kterých za dobu, po kterou jednal o prodeji vozidla nejdříve s [příjmení], na níž žalobkyně přenesla práva a povinnosti ze smlouvy o leasingu, a později od srpna 2017 přímo se žalobkyní, takže podle něj není důvod, aby za tuto dobu cokoli platil, nelze souhlasit. Pokud navzdory smlouvě o operativním leasingu se žalovaný rozhodl vozidlo odkoupit, přestože věděl, že jej má [datum] vrátit do sídla [příjmení], jde doba jednání o koupi po zániku smlouvy k tíži žalovaného. Stejně tak nelze v jeho prospěch zohlednit, že vozidlo vrátil po nezdařeném jednání o koupi na základě instrukce žalobkyně, kde žádala o vrácení do 7 dnů v sídla Porsche [obec] [část obce].

13. Při řešení otázky ocenění prospěchu získaného žalovaným užíváním vozidla bez právního důvodu v srpnu 2017 po ukončení smlouvy o operativním leasingu soud prvního stupně správně přihlédl k obsahu leasingové smlouvy, v níž byla sjednána měsíční leasingová splátka ve výši [částka] včetně DPH. Jedná se o postup v souladu s konstantní léta platnou, ale stále aktuální, judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 668/2002, 33 Odo 335/2004, 33 Odo 942/2003), podle které„ výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizí věci bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí, zpravidla právě formou nájmu). Za situace, že předmětné období bezprostředně navazovalo na ukončení smluvního vztahu, je i podle odvolacího soudu nehospodárné zjišťovat výši obohacení srovnávací metodou pomocí znaleckého posudku. Jestliže byl žalovaný srozuměn, že po celou dobu trvání leasingové smlouvy, tedy od srpna 2013, kdy mu bylo dáno do užívání vozidlo cca půl roku staré s najetými 931 km, až do července 2017, kdy se již jednalo o vozidlo stáří necelých 5 let, bude platit konstantní částku, je po právu, aby tuto stejnou částku zaplatil za užívání vozidla i za následující měsíc srpen 2017. Vzhledem k tomu, že smluvené nájemné ve výši [částka] zahrnovalo DPH a žalovaný, který vozidlo užíval, nebyl jejím plátcem, je podle rozsudku Nejvyššího soudu z 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018 třeba výši bezdůvodného obohacení odpovídající nájemnému stanovit včetně DPH.

14. S právním posouzením nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši [částka] představující„ náklady nutné k uvedení vozidla do předchozího stavu“, tedy zřejmě stavu odpovídajícímu stejně starému vozidlu se stejným počtem najetých kilometrů, který žalobkyně prokazovala protokolem o prohlídce vozidla vypracovaného [právnická osoba], Znalecká expertizní skupina, z [datum] a posléze v průběhu řízení znaleckým posudkem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] z [datum], se však odvolací soud neztotožňuje.

15. Vzhledem k tomu, že se jedná o nárok z údajného porušení smlouvy uzavřené [datum], je třeba je jej s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 posoudit podle dosavadních právních předpisů, tedy podle § 373 a násl. ObchZ.

16. Podle § 373 ObchZ, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

17. Podle právní teorie odpovědnost za škodu způsobenou porušením závazku v obchodních vztazích je objektivní, to znamená, neuplatňuje se zde hledisko, zda podnikatel, který porušil svůj závazek, toto porušení zavinil nebo ne. Odpovědnost za porušení závazků má přitom podnikatel zásadně vůči druhé smluvní straně. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je vznik škody, porušení smluvní povinnosti škůdcem a příčinná souvislost mezi škodou a tímto porušením smluvní povinnosti.

18. Odvolací soud při určení výše škody vyšel opět z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 347/2000, sp. zn 25 Cdo 977/2007) založené na tom, že v zásadě přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci, v tomto případě na vozidle. Buď se jedná o porovnání ceny obvyklé, tzn. ceny, jakou mělo vozidlo před poškozením, s obvyklou cenou po poškození. Nebo se jedná, jako je tomu v projednávaném případě, o náhradu nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl vozidlo do stavu před poškozením.

19. V řízení bylo zjištěno, že podle bodu [číslo] OP je klient povinen vrátit vozidlo ve stavu odpovídajícím stáří a počtu najetých kilometrů. Pokud tak neučiní, je povinen uhradit náklady vynaložené na uvedení vozidla do takového stavu. V případě, že nedojde ke shodě o stavu a poškození vozidla a z toho plynoucího rozpočtu oprav, určí společnost (smlouvou míněn [příjmení]) nezávislého znalce, který rozhodne, zda poškození vozidla odpovídá průměrnému opotřebení v závislosti na jeho stáří a počtu kilometrů, jehož stanovisko pak bude pro obě strany závazné. Příklady, co je a co není běžné opotřebení, pak uvádí Příloha [číslo] – Stav vozidla při vrácení, v níž jsou stanovena pravidla při přebírání vozidla stran jeho čistoty, stavu interiéru, čelního skla a oken, karosérie, kol, disků a pneumatik. Z názorných obrázků v ní uvedených má být patrné, co všechno je a není tolerováno. V případě karosérie tak mají být tolerovány drobné vlásečnicové škrábance v oblasti klik dveří a zámků, drobné oděrky na hranách dveří způsobené užíváním vozidla a snížení lesku, v případě kol a disků pak jejich mírné odření.

20. V projednávané věci však nebyl splněn hned první předpoklad odpovědnosti za škodu, kterým je vznik škody. Za důkaz prokazující škodu a její výši nelze považovat protokol [právnická osoba], [datum]. I při odhlédnutí od skutečnosti, že se zjevně nejedná o znalecký posudek, jak měl na mysli čl. 16 OP, jsou údaje v něm uvedené o jakýchsi akceptovatelných a neakceptovatelných poškozeních a zejména jejich ocenění ničím nepodložené. Žádným objektivně prokazatelným způsobem, např. v podobě fotografií zachycujících stav vozidla s názornými škrábanci, stavem interiéru, propáleným kobercem apod. tak nebyla prokázána jejich existence. V rozporu s Přílohou [číslo] také není zřejmé, proč některé škrábance či prohlubně na karosérii a discích kol jsou brány jako akceptovatelné a z jakého důvodu už jiné akceptovat nelze, tedy v čem se liší. Stejně tak není zřejmé, proč některý z nadstandardních prvků je brán jako akceptovatelný a jiný je už považován za poškození vozidla. Už vůbec pak nelze zjistit, z jakých údajných tabulek bylo při ocenění poškození, a to dokonce v haléřovém vyjádření, vycházeno, pokud tyto tabulky chybí. Zjevným účelem protokolu bylo stanovit nějakou přijatelnou částku, která by byla po žalovaném požadována z titulu náhrady škody. Pokud tedy soud prvního stupně spolu se žalobkyní považoval protokol [právnická osoba] za důkaz prokazující výši škody, a pokud za porušení smluvní povinnosti žalovaným považoval mimo jiné to, že správnost protokolu odmítl uznat, odvolací soud jeho názor nesdílí. Za situace, kdy výši škody neprokazuje ani protokol z [datum], ale ani znalecký posudek vypracovaný o dva roky později, je nadbytečné zabývat se otázkou splnění dalších dvou předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým mělo být porušení povinností žalovaným a příčinná souvislost mezi škodou a tímto porušením. Nelze proto souhlasit se závěrem soudu prvního stupně o jednoznačném porušení smluvních povinností žalovaným a ani s bagatelizací tvrzení žalovaného o okolnostech vylučujících jeho odpovědnost za škodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že provedenými důkazy žalobkyně nárok na náhradu škody vůči žalovanému za poškození vozidla neprokázala.

21. Odvolací soud z těchto důvodů výrok I rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od požadovaného dne [datum] do zaplacení a částku [částka] představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Ve zbývající části výroku I, který se vztahuje k nároku na náhradu škody ve výši [částka] s příslušenstvím, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

22. Na závěr považuje odvolací soud za potřebné zejména na adresu žalovaného, resp. jeho právního zástupce, připomenout názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu z [datum] sp. zn. II. ÚS 2804/10, podle kterého právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi řízení rozhodnutí odpovídající jeho názoru.

23. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěch žalovaného byl v rozsahu 64 % a úspěch žalobkyně v rozsahu 36 %, proto žalovanému jako úspěšnějšímu náleží náhrada účelně vynaložených nákladů v rozsahu 28 % (rozdíl úspěchů). Tyto náklady zahrnují náklady právního zastoupení před soudem prvního stupně za 10 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a další vyjádření na výzvu soudu z [datum], účast při jednání dne [datum], [datum] a [datum] vždy přesahující 2 hodiny, a účast při jednání dne [datum]) po [částka] podle § 7, bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (AT) a 10 režijních paušálů po [částka] podle § 13 odst. 3 AT Náklady odvolacího řízení zahrnují zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby (sepis odvolání a účast při odvolacím jednání dne [datum]) po [částka], jeden úkon poloviční (účast při vyhlášení rozsudku) ve výši [částka] podle § 11 odst. 2, písm. f) AT a tři režijní paušály po [částka]. Z celkové částky [částka] představující náklady žalovaného před soudy obou stupňů tedy žalovanému náleží [částka] odpovídající zmíněným 28 %.