17 C 336/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl soudcem JUDr. Petrem Kulawiakem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 2 400 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 600 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 600 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku</b> <b>II. Žaloba o úroku ve výši 1 995,41 Kč, úroku z prodlení ve výši 174,38 Kč a částky 800 Kč se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 400 Kč s příslušenstvím tak, je uvedeno ve výroku I. respektive výroku II. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 3. 1. 2018 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru č. B0002910211211821, na jejímž základě žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 1 600 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 052 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši, jež byla vypočtena z poskytnuté jistiny v sazbě dle smlouvy o úvěru. Celkem se tak žalovaný zavázal uhradit částku 2 680,05 Kč, a to v jedné splátce se splatností do 19. 1. 2018. Žalovaný své povinnosti z uzavřené smlouvy nesplnil, když na svůj závazek nic neuhradil. Z původního věřitele pak byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2019 s účinností k témuž dni. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení částku 4 617 Kč sestávající z nesplacené jistiny ve výši 1 600 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 052 Kč, smluvních úroků za poskytnutí úvěru ve výši 850,41 Kč, smluvní pokuty ve výši 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 221,66 Kč a nákladů na vymožení pohledávky ve výši 93 Kč. Kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení byl vypočten z dlužné jistiny od prvního dne prodlení se splácením úvěru, tj. od 20. 1. 2018, do 3. 5. 2019. Jelikož žalovaný v termínu splatnosti svůj závazek nesplnil, byl původní věřitel oprávněn nárokovat si smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž byl žalovaný v prodlení. Žalobkyni byla postoupena rovněž smluvní pokuta ve výši 800 Kč. Žalovaný přes písemnou výzvu žalobkyně ze dne 10. 3. 2020 na dlužnou částku ničeho neuhradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, listiny mu byly doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. V souladu s § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud rozhodl bez jednání. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Dne 3. 1. 2018 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru v částce 1 600 Kč na dobu 16 dnů s tím, že celá částka, kterou by za dobu úvěru bylo třeba zaplatit, činí 2 680 Kč. Strany se dohodly na úrokové sazbě 40 % ročně a dále ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Ve smlouvě si strany dohodly poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 052 Kč splatný spolu s poskytnutou částkou jednorázově do 19. 1. 2018. Původní věřitel žalovanému částku 1 600 Kč poskytl, jak vyplývá z výpisu účtu, který poskytla žalobkyně. Pohledávka za žalovaným pak byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. V lednu 2018 byla výše úroku za korunové úvěry poskytnuté domácnostem na dobu méně než jeden roku 10,98 % ročně. Žalovaný v řízení neprokázal, že by dlužnou částku, byť zčásti uhradil. Po právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně je jen částečně důvodný, a to pokud jde o částku 1 600 Kč představující dlužnou jistinu. Nárok na poplatek za poskytnutí úvěru soud žalobkyni nepřiznal, neboť tento poplatek shledal jako neplatně ujednaný. Tento nárok žalobkyně zastírá nepřiměřené úročení půjčených peněz a není poplatkem v pravém slova smyslu, neboť jím není placeno za poskytnutou službu. Poplatek za poskytnutí úvěru v tomto případě pouze supluje smysl a účel úroku, jímž je generovat zisk z poskytnutých peněz. Strany neuzavřely platně smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), jelikož ujednání o úroku ve výši 1540 % (blíže ke srovnání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 13/2005) ročně je ujednáním nemravným podle § 580 OZ, k němuž soud přihlíží z úřední povinnosti podle § 588 OZ. Ujednání o úroku je totiž esenciální náležitostí smlouvy o úvěru, bez níž úvěrová smlouva nemůže být platná, a v tomto případě tak nelze aplikovat ustanovení § 575 ani § 575 OZ Smlouva nebyla uzavřena platně, nicméně žalobkyni se podařilo prokázat, že žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 600 Kč poskytla a sdělila mu, že požaduje, aby minimálně tyto prostředky byly vráceny. Žalobě bylo proto ohledně této částky vyhověno. Na straně žalovaného totiž došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 OZ, jelikož obdržel majetkový prospěch plněním bez právního důvodu na neplatný závazek a ve smyslu § 2991 odst. 1 OZ je tak povinen toto bezdůvodné obohacení vrátit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 OZ ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byla uzavřená smlouva neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Lhůta k plnění povinnosti uložené ve výroku I. rozsudku byla stanovena v délce 3 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu neplatnou, nebylo možné vyhovět ani nároku na zaplacení sjednané smluvní pokuty, neboť není-li platný primární závazek, nemůže být platné ujednání o utvrzení takového závazku. Ve zbytku soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož úspěch obou účastníků je poměrně srovnatelný, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.