17 C 34/2025

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Oncirkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 22 980,86 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 15 440 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. plynoucím z částky 15 440 Kč od 12. 11. 2023 do zaplacení, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajících vznesených nárocích se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , se žalovanou uzavřela dvě smlouvy o půjčce, které žalovaná v plném rozsahu nevrátila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, listiny s výzvou k vyjádření jí byly doručeny fikcí. V souladu s § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud rozhodl bez jednání, když žalobkyně s tímto výslovně souhlasila a žalovaná nevyjádřila ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas.

3. Soud z předložených listin učinil následující skutková zjištění. Podle předložené smlouvy o půjčce podepsané právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 12. 4. 2013, půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalované téhož dne částku 10 000 Kč, žalovaná peníze převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala půjčku spolu s poplatkem ve výši 8 361 Kč vrátit v 60týdenních splátkách po 307 Kč s poslední splátkou splatnou dne 6. 6. 2014. Poplatek byl vypočten jako součet úroku ve výši 1 277 Kč, s úrokovou sazbou 19,98 % p. a., poplatku za administrativní činnost ve výši 1 901 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 5 183 Kč.

4. Podle další předložené smlouvy o půjčce podepsané právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 26. 6. 2013, půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalované téhož dne částku 22 000 Kč, žalovaná peníze převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala půjčku spolu s poplatkem ve výši 18 394 Kč vrátit v 60týdenních splátkách po 674 Kč s poslední splátkou splatnou dne 20. 8. 2014. Poplatek byl vypočten jako součet úroku ve výši 2 810 Kč, s úrokovou sazbou 19,98 % p. a., poplatku za administrativní činnost ve výši 4 181 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 11 403 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně příloh ze dne 21. 9. 2023 ve spojení s oznámením o postoupení pohledávek z 29. 9. 2023 a podacím lístkem bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 8. 2024 ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě svého dluhu.

7. Z tvrzení žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaná na půjčku ze dne 12. 4. 2013 uhradila dosud částku 10 460 Kč a na půjčku plynoucí ze smlouvy ze dne 26. 6. 2013 pak částku 6 100 Kč.

8. Ze statistiky České národní banky bylo zjištěno, že v dubnu 2013 a v červnu 2013, tedy v okamžiku uzavření smlouvy o půjčce, činily průměrné úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů 14,63 % a 14 % ročně.

9. Ze shora uvedených skutkových zjištění soud učinil následující závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná sjednaly dne 12. 4. 2013 a 26. 6. 2013 smlouvy o půjčce, podle kterých žalovaná převzala celkem částku 32 000 Kč, kterou se zavázala zaplatit ve sjednaných týdenních splátkách. Do dnešního dne žalovaná uhradila žalobkyni částku 16 560 Kč. Tvrzené pohledávky z uvedených smluv byly následně postoupeny na žalobkyni.

10. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných, jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. O tom ale z obsahu spisu nic nevyplývá, proto soud věc posoudil podle právních předpisů účinných ve znění do 31. 12. 2013.

13. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při peněžité půjčce lze dohodnout úroky (§ 658 odst. 1 ObčZ). Dle § 39 ObčZ je neplatným právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. § 3 odst. 1 ObčZ stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

14. Soud dospěl k závěru, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně nevznikl uzavřením shora uvedených smluv závazek v podobě úročné půjčky podle ust. § 657 ObčZ, když uzavřené smlouvy soud považuje za neplatné. Ujednání o výši úroku, které měla žalovaná z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit bylo nemravné. Soud je toho názoru, že částka ve výši 8 361 Kč z půjčky ve výši 10 000 Kč a 18 394 Kč z půjčky ve výši 22 000 Kč, označená jako poplatek, které měla žalovaná vrátit věřiteli společně s jistinou, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než zmíněný úrok ve smyslu ust. § 658 občanského zákoníku, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazků nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněnými úroky. Vzhledem k tomuto závěru soud posuzuje celý nárok z titulu tzv. „poplatku“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok, který ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje 83,60 % je ujednáním neplatným dle § 39 a § 3 ObčZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 ObčZ v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období (duben a červen roku 2013), a bylo zjištěno, že tato sazba činila do 14 % a 14,63 % ročně (řady ARAD ČNB). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno sjednanou vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku půjčky. K absolutně neplatnému ujednání musí soud dle výše uvedeného ust. § 39 ObčZ přihlížet ex offo.

15. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, neboť v případě půjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze půjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Předchůdce žalobkyně by bez jakýchkoli pochybností zmíněnou zápůjčku bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytla. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli možnost žalované vyjednávat o obsahu půjčky, měla pouze možnost půjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu „take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání.

16. S ohledem na absolutní neplatnost smluv o půjčce jako celku, představovalo všechno plnění předchůdce žalobkyně ve vztahu k žalované plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se proto jedná o bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 ObčZ. Podle § 451 ObčZ přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

17. Žalovaná se tak bezdůvodně obohatila o částku 15 440 Kč, neboť dle tvrzení žalobkyně uhradila ze zapůjčených prostředků (32 000 Kč) pouze částku 16 560 Kč. Z těchto důvodů proto soud uložil žalované výrokem I. rozsudku, aby žalobkyni zaplatila zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 15 440 Kč. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byla žalovaná vyzvána žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023, kde byla vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 27. 10. 2023. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalované dnem 1. 11. 2023 a do 10. dne od tohoto data měla žalovaná žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 11. 11. 2023. Jelikož tak žalovaná neučinila, dostala se od 12. 11. 2023 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku.

18. Ve zbytku, přesahujícím shora uvedené vyčíslení bezdůvodného obohacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II).

19. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch a neúspěch stran je i s ohledem na žalované příslušenství shodný, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.