19 C 102/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem JUDr. Luďkem Lintnerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 18 488 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 150 Kč od 22. 3. 2023 do 27. 4. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 5 400 od 28. 4. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 088 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 544 Kč od 22. 3. 2023 do 27. 4. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 13 088 Kč od 28. 4. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanými žalobami ze dne 28. 11. 2025 a 28. 11. 2025 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 8 694 Kč + 9 794 Kč příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloby jsou odůvodněny tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 25. 1. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. 36-441026, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 584 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 560 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku a poplatky se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 242,40 Kč počínaje sedmým dnem od podpisu smlouvy. Žalovaný dle žalobních tvrzení nehradil splátky úvěru řádně a za dobu před podáním žaloby uhradil žalobkyni celkovou částku 5 850 Kč. Dále mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 3. 3. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. 36-441052, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný rovněž potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 584 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 560 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku a poplatky se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 242,40 Kč počínaje sedmým dnem od podpisu smlouvy. Žalovaný dle žalobních tvrzení nehradil splátky úvěru řádně a za dobu před podáním žaloby uhradil žalobkyni celkovou částku 4 750 Kč.

2. Soud obě zahájená soudní řízení vedená pod sp. zn. 19 C 102/2026 a 19 C 103/2026 spojil usnesením 19 C 103/2026—12 ke společnému řízení vedeném pod sp. Zn. 19 C 102/2026, když se obě řízení týkají týchž účastníků.

3. Žalovaný se k žalobám nevyjádřil, ačkoliv byla žalovanému v tomto řízení doručena výzva s poučením, dle něhož, pokud se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud pokládat tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná, přičemž na tomto základě může soud ve věci rozhodnout rozsudkem.

4. Soud rozhodl v dané věci rozhodl dle ust. § 115a o. s. ř. bez nařízení ústního jednání. Žalobkyně s takovým postupem soudu výslovně souhlasila, žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je v daném případě třeba ve vztahu k občanskému zákoníku vykládat jako lex specialis. Podle ust. § 2 odst. 1, z. č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající z předmětných smluv jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěry za finanční odměnu pro žalobkyni.

6. Soud se v projednávané věci v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěrů posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného z veřejných databází, kontrolou v systému společnosti právnická osoba, telefonickou kontrolou zaměstnání žalovaného, kontrolou v registru RUIAN, kontrolou příjmu žalovaného doloženého oznámením o změně výše dávky státní sociální podpory, výplatními páskami invalidního důchodu žalovaného a čestným prohlášením paní jméno FO o tom, že příspěvek žalovaného na bydlení je zasílán na její účet. Nelze odhlédnout ani od výše jednotlivých měsíčních splátek jakož i od toho, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání posuzovaných smluv o spotřebitelském úvěru splátky úvěru po určitou dobu hradil. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.

7. Soud dále zkoumal, zda byly smlouvy o úvěru uzavřeny platně z hlediska naplnění podmínek podle § 588 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.

8. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru hovořit tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z. č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat se žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. V obou smlouvách je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 8 000 Kč se úročí úrokem ve výši 1 584 Kč za celou dobu trvání smlouvy, ale zároveň je ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaný měl za zpracování a doručení úvěrů ve výši 8 000 Kč uhradit dále poplatek ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 560 Kč. Tyto poplatky nelze chápat jinak než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému žalobkyní v rámci její podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Úrok se započtením „poplatků“ by činil v obou případech 6 544 Kč za 60 týdnů, což je období definovatelné jako 1,15 roku. Roční úrok by tak činil 5 671,47 Kč z jistiny 8 000 Kč, tedy téměř 71 % ročně. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící, když v době uzavírání smluv činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru 7,91 % resp. 8,2 % jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Kromě toho uvedla žalobkyně žalovaného při sjednávání smluv o úvěru v omyl, když tvrdí, že úvěry jsou úročeny pouze celkovou částkou 1 584 Kč, ačkoli za jejich poskytnutí žádá poplatek představující skrytý úrok ve výši podstatně vyšší. Jednání, jímž poskytovatel úvěru skutečnou výši úroku ve smlouvě maskuje jako poplatky, je za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.

12. Ze základních obsahových náležitostí smluv o úvěrech je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv spotřebitele. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivá a rozporná s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaných bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.

13. Soud s ohledem na vše shora uvedené posoudil předmětné smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné jako celek a nikoli jen jejich část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvy by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Žalobkyně navíc uvedla žalovaného v omyl ohledně výše úroku, který skryla do různých poplatků, jak je uvedeno výše. Z tohoto pohledu je třeba smlouvy hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzovaných smluv nelze od sebe oddělovat.

14. Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, posoudil panující vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta 2 x částka 8 000 Kč, přičemž žalobkyně uvedla, že žalovaný jí uhradil na první dluh částku 5 850 Kč a na druhý dluh částku 4 750 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši celkem 5400 Kč. Žalobkyně fakticky vyzvala žalovaného k vrácení tohoto bezdůvodného obohacení již ve smlouvách o zápůjčce, které, byť neplatné, obsahují projev vůle žalobkyně i žalovaného k tomu, aby peníze byly vráceny do 60 týdnů od jejich poskytnutí žalovanému, a proto ji lze považovat za výzvu ve smyslu § 1958 o. z. Nezaplatil-li žalovaný částku 2 150 Kč do 21. 3. 2023 a částku 3 250 Kč do 27. 4. 2023, ocitl se dle § 1968 věty první o. z. od 22. 3.b 2023 resp. 28. 4. 2023 v prodlení a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kde převážně procesně úspěšný žalovaný by proti žalobkyni měl právo na zaplacení náhrady části svých nákladů, nicméně jelikož žalovanému žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neukládal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.