20 C 32/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Ungrem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované o zaplacení 3 060 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobkyni 3 060 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 170 Kč od 9. 1. 2018 do zaplacení, z částky 1 395 Kč od 9. 2. 2018 do zaplacení a z částky 495 Kč od 21. 2. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se proti žalovanému [příjmení] [celé jméno žalovaného] zamítá.</b> <b>III. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným [příjmení] [celé jméno žalovaného] nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 3 060 Kč s příslušenstvím, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že podle § 44 zákona č. 372/2011 Sb. jsou osoby povinné výživou od 1. 4. 2012 povinny přispívat poskytovateli na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově pro děti do 3 let věku. Vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 56/2012 Sb. je výše příspěvku na úhradu zaopatření dítěte stanovena částkou 45 Kč do 1 roku věku dítěte, 50 Kč od 1 roku do 3 let věku dítěte a 55 Kč od 3 let věku. Příspěvek hradí osoby povinné výživou poskytovatel zdravotních služeb, v tomto případě žalobkyni. Příspěvek se platí do 8 dnů od uplynutí kalendářního měsíce, v němž dítě v domově pobývalo, případně do 8 dnů po propuštění. Žalovaní dne [datum] podali žádost o umístění dcery [jméno] [celé jméno žalované], narozené [datum], do [příjmení] [anonymizováno] [obec] Nezletilá byla do [anonymizováno] přijata dne 6. 12. 2017 a propuštěna dne 12. 2. 2018. Příspěvek na úhradu zaopatření dítěte byl stanoven od 6. 12. 2017 (tj. ode dne přijetí dítěte do [příjmení] [anonymizováno] [obec]) do 11. 2. 2018 (den propuštění se nezapočítává dle § 2 vyhlášky č. 56/2012 Sb.) a výše příspěvku činí 45 Kč/den. Za období od 6. 12. 2017 do 31. 12. 2017 žalovaní dluží částku 1 170 Kč splatnou dne 8. 1. 2018. Za období od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018 žalovaní dluží částku 1 395 Kč splatnou dne 8. 2. 2018 a za období od 1. 2. 2018 do 11. 2. 2018 žalovaní dluží částku 495 Kč splatnou dne 8. 2. 2018. K pasivní legitimaci druhého žalovaného žalobkyně uvedla, že v době pobytu nezletilé byl druhý žalovaný jejím otcem, podepsal žádost o umístění nezletilé a podle žalobkyně rozsudek o popření otcovství vydaný až po žalovaném období má konstitutivní charakter s účinky„ ex nunc“. Žalovaným byla zaslána předžalobní upomínka, ale do dnešního dne dlužnou částku neuhradili.

2. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili. Žalované byla žaloba s výzvou k vyjádření doručena do vlastních rukou dne 14. 4. 2021. Žalovanému pak na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o.s.ř.) na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaní se na výzvu soudu v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byli poučeni o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Z listinných důkazů obsažených ve spise učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Nezletilá [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození] je dcerou první žalované (kopie rodného listu, výpis z CEO). Žalobce, jenž byl sice uveden v rodném listu nezletilé není otcem nezletilé, když úspěšně popřel své otcovství (výpis z CEO, rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]). Nezletilá byla na základě žádosti obou žalovaných u žalobkyně umístěna od 6. 12. 2017 do 12. 2. 2018. Žalovaní byli žalobkyní před podáním žaloby vyzváni k úhradě příspěvku za umístění nezletilé u žalobkyně ve výši 3 060 Kč.

4. S ohledem na výši příspěvku 45 Kč denně do 6. 12. 2017 do 12. 2. 2018 dluží první žalovaná žalobkyni 3 060 Kč v souladu s § 44 zákona č. 372/2011 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 56/2012 Sb. Jelikož první žalovaná dlužnou částku neuhradila, soud žalobě ve vztahu k první žalované vyhověl a uložil jí dluh zaplatit, a to spolu s příslušenstvím v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.

5. Pokud jde o druhého žalovaného, ten není ve věci pasivně legitimován, jelikož není otcem nezletilé [jméno] [celé jméno žalované], jejíhož umístění se podaná žaloba týká. Podle § 44 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb. jsou k placení příspěvku povinné osoby, jež mají vůči umístěnému dítěti vyživovací povinnost. Podle § 910 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mají vůči nezletilému dítěti primárně vyživovací povinnost jeho rodiče. Právní teorie se již ustálila v názoru, že v řízení o určení otcovství nejde o rozhodnutí, kdo dítě zplodil a je jeho biologickým otcem. Rozhodnutím se totiž pouze určuje konkrétní osoba, která bude nositelem tzv. rodičovské zodpovědnosti, tj. osoba, které budou svědčit práva a povinnosti rodiče při péči o dítě (srov. též Hrušáková, Zákon o rodině, zákon o registrovaném partnerství, Komentář, C.H. Beck, 2009; Hrušáková, M. a kol.: Občanský zákoník II., Rodinné právo, 1. vydání, C.H. BECK, 2014; Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Zuklínová, M. aj.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek II.). Platné právo tedy neváže vznik právních vztahů souvisejících s otcovstvím na biologické zplození dítěte, nýbrž na jinou právní skutečnost. Takovouto jinou právní skutečností může být rozhodnutí soudu o určení otcovství k žalobci. Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 2503/11, jednoznačně konstatoval, že řízení o určení otcovství je řízením o osobním stavu a rozhodnutí v takovýchto věcech jsou zásadně konstitutivní povahy s účinky ex nunc. Samotný rozsudek o určení otcovství má konstitutivní účinky v tom, že teprve jím je vytvořen právní vztah mezi otcem a synem či dcerou. Teprve právní mocí rozsudku o určení otcovství se určitá osoba stává v právním smyslu otcem osoby jiné (jakkoli z hledisek biologických o jejím otcovství může být již dávno zcela jasno). Jinak řečeno, dokud takového pravomocného rozsudku není, nemůže ten, kdo by se domáhal jeho vydání, a to i kdyby tak činil zcela důvodně, za otce být považován. Pokud však již bude výše uvedeným způsobem otcovství určeno, působí„ zpětně“ v tom smyslu, že se na otce hledí, jako by jím byl vždy, tj. i v minulosti. Takový výklad účinků osvojení ostatně odpovídá vnímání institutu rodičovství jako něčeho jedinečného, co může v určitý okamžik existovat právě jen mezi jedním otcem a jeho dítětem a v právním slova smyslu se má rozprostírat do minulosti i do budoucnosti. Proto je třeba také považovat za zcela správný postup matriky, jež poté, co rozsudek o určení otcovství nabude právní moci, do rodného listu dítěte uvede takto určeného otce bez jakékoli poznámky„ omezující“ jeho otcovství toliko na dobu po právní moci rozsudku. Otec, kterého dítě mělo před právní mocí určení otcovství, je v tomto ohledu právem„ zapomenut“ a na jeho místo nastupuje otec nově určený, na něhož se hledí, jako by jím byl vždy (srovnej rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č.j. Ads 411/2018 – 33). S výše citovaným názorem se soud plně ztotožňuje a dodává, že rozsudky o určení otcovství tedy zásadně nepůsobí zpětně, pokud zákon nestanoví jinak anebo pokud jako v nyní posuzovaném případě výjimečně z povahy věci neplyne jeho působnost„ ex tunc“. V projednávané věci má soud za to, že popření otcovství má účinky taktéž na povinnost k úhradě žalovaného příspěvku, neboť v souladu s ust. § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozhodnutí věci rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. Ke dni vyhlášení rozsudku není druhý žalovaný otcem nezletilé [jméno], nemá k ní vyživovací povinnost, a proto byla žaloba ve vztahu k druhému žalovanému zamítnuta.

6. O nákladech řízení mezi žalobkyní a první žalovanou bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož žalobkyni náleží náklady řízení v plné výši, jelikož byla ve věci zcela úspěšná. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni 800 Kč za zaplacený soudní poplatek a dále paušální náhradu nákladů řízení za dva úkony (předžalobní výzva a sepis žaloby) podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 100 Kč, celkem tedy 1 000 Kč.

7. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným byla žalobkyně zcela neúspěšná a druhý žalovaný by měl mít právo na náhradu nákladů řízení. Tomu však žádné náklady řízení nevznikly a proto nebyla mezi těmito účastníky náhrada přiznána (výrok IV. rozsudku).