20 C 338/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Davida Ungra a přísedících Mgr. Svatavy Hernandezové a Petry Čadové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro zaplacení částky ve výši 534 216 Kč s přísl. <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 216 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 216 525 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba na zaplacení částky 317 691 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 317 691 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení se zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 27 125,03 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu [okres] náhradu nákladů řízení ve výši 1 023,13 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu [okres] náhradu nákladů řízení ve výši 697,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne 7. 12. 2020 a doplněným podáním ze dne 8. 2. 2022, domáhala proti žalovanému zaplacení částky 534 216 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 2. 12. 2020 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Částky 478 290 Kč se žalobkyně domáhá z titulu vrácení vyplacených náhrad za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v období od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018, které měly být žalovanému vyplaceny neprávem, přičemž o této skutečnosti musel vědět. Částky 52 926 Kč se žalobkyně domáhá z důvodu neoprávněně čerpané dovolené za rok 2018 v rozsahu 23 dnů a částky 3 000 Kč se domáhá z titulu vrácení poskytnuté vánoční poukázky v roce 2018. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 20. 9. 2017 utrpěl žalovaný při výkonu práce na prodejně v [obec] úraz, na základě kterého byl od 20. 9. 2017 do 11. 10. 2017 v dočasné pracovní neschopnosti. Následně žalovaný čerpal dovolenou na zotavenou od 12. 10. 2017 do 3. 11. 2017. Poté nastoupil opět na dočasnou pracovní neschopnost, o které ošetřující lékař žalovaného sdělil, že je v příčinné souvislosti s úrazem z 20. 9. 2017. Tato dočasná pracovní neschopnost trvala od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018 (dále též jen následná pracovní neschopnost). Žalobkyně následnou pracovní neschopnost v souvislosti s pracovním úrazem rozporovala a tato otázka byla řešena v řízení vedeném zdejším soudem pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobkyně počínaje měsícem prosincem 2017 vyplácela náhradu mzdy za ušlý výdělek ve výši průměrného výdělku v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem a to za období následné pracovní neschopnosti. Žalobkyně dále uváděla, že žalovaný byl informován, že ani zákonný pojistitel žalobkyně [právnická osoba] neuznává existenci následné pracovní neschopnosti v souvislosti s pracovním úrazem, že se jednalo o lehký pracovní úraz, který byl bez zásadních následků na poškození zdraví. Dále, že žalovaný vyvíjel od počátku následné pracovní neschopnosti takové aktivity, ze kterých má žalobkyně za to, že žalovaný následnou pracovní neschopnost předstíral a byl si této skutečnosti dobře vědom. Aktivity vyvíjené žalovaným v průběhu následné pracovní neschopnosti jsou podle žalobkyně neslučitelné s tvrzeným poškozením zdraví žalovaného a jeho pracovní neschopností. Jednalo se zejména o docházení do domovské prodejny, kontrolování procesů zaměstnavatele, upozorňování na nefunkčnost těchto procesů a domáhání se zjednání nápravy, obtěžování zaměstnavatele, požadavky, dopisy a dotazy na denní bázi. Žalovaný odmítal poskytnout jak žalobkyni, tak pojišťovně, potřebnou součinnost k likvidaci pojistné události. Odmítal poskytovat lékařské zprávy k průběhu léčení a poškození zdraví a jeho následků. Úmyslně zamlčoval skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu. Žalobkyně se tak dostala do informační nouze a byla povinna odškodňovat pracovní úraz, aniž by jí byly známy skutečnosti týkající se poškození zdraví zaměstnance. Žalobkyně dále uvedla, že žalovanému poskytla za kalendářní rok 2018 dovolenou za kalendářní rok v rozsahu 23 dnů. Jelikož pracovní neschopnost trvala po celý kalendářní rok 2018 a byla vykazována v souvislosti s pracovním úrazem, nedocházelo ke krácení nároku na dovolenou. Pokud by však následná pracovní neschopnost nebyla čerpána jako dočasná pracovní neschopnost v souvislosti s pracovním úrazem, nárok na dovolenou by žalovanému nevznikl. Skutečnost, že následná pracovní neschopnost nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem vyplývá z rozhodnutí prvostupňového i odvolacího soudu ve věci vedené zdejším soudem pod sp.zn. [spisová značka] a taktéž ze znaleckého posudku [anonymizováno 5 slov]. Žalobkyně se proto domáhá vrácení vyplacených náhrad mzdy za dovolenou, na kterou žalovanému právo nevzniklo. Dále se žalobkyně domáhá vrácení částky 3 000 Kč, představující poskytnutou vánoční poukázku za rok 2018. Pro vznik tohoto nároku na poskytnutí vánoční poukázky by musel žalovaný v roce 2018 odpracovat předepsané množství směn. Pro účely poskytnutí vánoční poukázky je doba pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu považována za výkon práce a započítává se do celkového počtu odpracovaných směn, které jsou podmínkou pro vznik nároku na vánoční poukázku. Protože žalovaný neodpracoval potřebný počet směn a jeho pracovní neschopnost nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, domáhá se žalobkyně vrácení taktéž poskytnuté vánoční poukázky.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí v celém rozsahu. Namítal, že nemohl mít povědomí o tom, že by následná pracovní neschopnost nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 20. 9. 2017. Jedná se totiž o odbornou otázku, kterou nemohl sám posoudit. Vycházel přitom z rozhodnutí [celé jméno svědka] a jeho potvrzení, ze kterých vyplývalo, že následná pracovní neschopnost je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Uvedl také, že neměl tušení, že plnění náhrady za ztrátu na výdělku nebylo žalobkyni refundováno pojišťovnou. K požadavku na vrácení náhrady za řádnou dovolenou uvedl, že o čerpání dovolené nežádal, její čerpání mu bylo nařízeno žalobkyní, ačkoliv s tím nesouhlasil. Uzavřel, že on sám, stejně jako žalobkyně, vycházel z výsledku odborného posouzení ošetřujícího lékaře a nevěděl a ani nemohl vědět o tom, že by na výplatu žalobcem vyplacených částek neměl nárok. Dále namítal, že i pokud by sdělení žalobkyně z dopisu ze dne 8. 8. 2018 o tom, že přetrvávají pochybnosti o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a trváním následné pracovní neschopnosti, a že proto jsou veškeré následující platby placeny zálohově, mělo vézt k zániku jeho dobré víry ve vztahu k přijetí vyplacených částek, pak se jeho dobrá víra jistě navrátila poté, co obdržel znalecký posudek MUDr. [jméno] [jméno] ze dne 23. 9. 2018, který potvrzoval, že příčinou následné pracovní neschopnosti byl utrpěný pracovní úraz. Dále upozorňoval na to, že nebyla nikdy zpochybněna důvodnost jeho pracovní neschopnosti, a to ani revizním znaleckým posudkem [anonymizováno], neboť tento posudek pouze uváděl, že důvodem pracovní neschopnosti bylo obecné onemocnění žalovaného. Uváděl také, že pokud dle lékařských zpráv MUDr. [celé jméno svědka] a MUDr. [jméno] byla následná pracovní neschopnost v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, pak sám žalovaný skutečně nevěděl a nemohl vědět o tom, že tomu tak není.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že dne 20. 9. 2017 utrpěl žalovaný při výkonu práce na prodejně v [obec] úraz, na základě kterého byl v době od 20. 9. 2017 do 11. 10. 2017 v dočasné pracovní neschopnosti, která byla ošetřujícím lékařem žalovaného, [celé jméno svědka], označena jako dočasná pracovní neschopnost v souvislosti s pracovním úrazem. Dále bylo nesporné, že dne 6. 11. 2017 žalovaný nastoupil na dočasnou pracovní neschopnost, u níž bylo ošetřujícím lékařem, [celé jméno svědka], rovněž stanoveno, že vznikla v souvislosti s úrazem ze dne 20. 9. 2017, přičemž tato dočasná pracovní neschopnost trvala do 31. 10. 2018. Také bylo nesporné, že v období od 12. 10. 2017 do 3. 11. 2017, tedy v období mezi první a následnou dočasnou pracovní neschopností byl žalovaný na zahraniční letecké dovolené. Nesporná tvrzení účastníků vzal soud za svá skutková zjištění.

4. Ze spisu zdejšího soudu sp.zn. [spisová značka], zejména z rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] a rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] a dále z posudku [anonymizováno 5 slov] ze dne 3. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaný při pracovním úrazu utrpěl [anonymizováno 6 slov] a [anonymizována tři slova]. Úraz nezanechal žádné trvalé následky a dočasná pracovní neschopnost od 6. 11. 2017 nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 20. 9. 2017. Dočasná pracovní neschopnost vystavená pro období od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018 byla zapříčiněna obecným onemocněním žalovaného. Shodný znalecký závěr byl obsažen taktéž ve znaleckém posudku doc. MUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] ze dne 17. 1. 2019. Pokud tedy ve znaleckého posudku MUDr. [jméno] [jméno] ze dne 23. 9. 2018 bylo uvedeno, že žalovaným popisované bolesti [anonymizováno] mohly být vyvolány přenosem při pádu v oblasti [anonymizována dvě slova] a mohly pak vést k bolestem v této oblasti, jakož i k bolestem přeneseným do [anonymizována tři slova], a že mohly být způsobeny úrazem ze dne 20. 9. 2017, tak tyto závěry byly bezpečně vyvráceny prvními dvěma citovanými posudky. Protože otázkou příčinné souvislosti následné pracovní neschopnosti v období od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018 a pracovního úrazu žalovaného ze dne 20. 9. 2017 se jako předběžnou otázkou zabýval [název soudu] v řízení vedeném pod sp.zn. [spisová značka], vycházel soud z jeho závěrů a rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum]. V těchto rozhodnutích bylo zjištěno, že neexistuje příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalovaného ze září roku 2017 a následnou pracovní neschopností trvající od listopadu 2017.

5. Ze mzdových listů za roky 2017 2019 zjistil soud, že za listopad a prosinec 2017 vyplatila žalobkyně žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti ve výši 86 089 Kč hrubého. V roce 2018 vyplatila žalobkyně žalovanému za období měsíců ledna až října 2018 náhradu za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti ve výši 389 009 Kč hrubého. Z tabulky s platebními údaji, částkami a termíny výplaty (důkaz č. 5 z příloh žalobkyně) soud zjistil, že náhrady za ztrátu na výdělku byly vypláceny vždy v měsíci následujícím po měsíci, za který se náhrada poskytovala a to v období mezi 11. až 14. dnem v měsíci. Ze mzdového listu za rok 2019 zjistil soud, že žalovaný čerpal v měsících březnu až květnu 2019 dovolenou na zotavenou za rok 2018 v rozsahu 17 dní a za tuto dovolenou mu byla poskytnuta náhrada ve výši 38 733 Kč. V měsíci červnu 2019 byla žalovanému dále proplacena nevyčerpaná dovolená v rozsahu 4,5 dne ve výši 10 133 Kč. Z výplatního lístku za rok 2018 soud zjistil, že žalovanému byla za měsíc listopad 2018 vyplacena náhrada za dovolenou ve výši 14 889 Kč. Z výplatní pásky pro měsíc listopad 2018 a dále z tabulky potvrzení o převzetí vánočních poukázek za rok 2018 soud zjistil, že žalovanému byla dne 9. 12. 2018 poskytnuta v souladu s kolektivní smlouvou vánoční poukázka, jako příspěvek na vánoce, ve výši 3 000 Kč. Dle kolektivní smlouvy žalobkyně poskytne zaměstnancům u příležitosti vánočních svátků sociální výhodu formou peněžního plnění ve výši 2 000 Kč prostřednictvím peněžních poukázek na nákup v prodejnách společnosti [právnická osoba] Toto plnění bude poskytnuto za předpokladu, že zaměstnanec nastoupí do zaměstnání nejpozději první den v měsíci květnu daného roku, bude poskytnut pouze zaměstnancům na pracovní poměr, a to pokud se zaměstnanec ke dni 31. 10. minimálně šest měsíců z roku podílení na hospodářských výsledcích [právnická osoba] náleží i zaměstnancům, kteří jsou, nebo byli, v pracovní neschopnosti následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, pokud splňují výše uvedené první dvě podmínky.

6. Z lékařského posudku [anonymizována tři slova] ve zdravotnictví ze dne 3. 2. 2020 soud dále mimo jiné zjistil, že znalecký ústav měl k dispozici zdravotnickou dokumentaci žalovaného, poskytnutou [celé jméno svědka], ze které vyplývá, že MUDr. [celé jméno svědka] disponoval zprávou z neurologického vyšetření z 20. 4. 2018, dle které je žalovanému dále doporučena rehabilitace, subjektivní potíže žalovaného byly výrazné, vzhledem k diskrepanci závěrů neurologie a ortopedie a subjektivním potížím odkázán na ortopedii [anonymizováno] [obec] MUDr. [celé jméno svědka] dále disponoval zprávou ortopedického lékaře z [obec] ze dne 27. 4. 2018, dle které lékař konzultoval věc se spádovou ortopedií – MUDr. [příjmení], který nevyloučil souvislost popsaného nálezu s úrazem a pracovní neschopnost dále trvá. Z lékařských zpráv z 18. května a 30. května vyplývá, že pokračovala dále rehabilitace žalovaného a v období od 8. 6. 2018 do 17. 8. 2018 neprobíhalo žádné léčení v souvislosti s pracovním úrazem, ale pouze návštěvy na [anonymizováno]. Dále se ze znaleckého posudku podává, že žalovaný byl v péči [anonymizováno] ambulance od června 2016 pro [anonymizována dvě slova], kdy [anonymizováno] stav žalovaného se často zhoršoval v souvislosti se situací v zaměstnání. Ze zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] z 3. 4. 2018 soud zjistil, že k tomuto datu byla rehabilitační terapie u této doktorky ukončena. Žalovaný byl odeslán na kontrolní ortopedické a neurologické vyšetření. Další rehabilitace a léky byly předepsány dne 13. 4. 2018 MUDr. [jméno] [příjmení]. Pokračování rehabilitací bylo doporučeno taktéž MUDr. [jméno] [příjmení] dne 17. 4. 2018. Ze zprávy MUDr. [jméno] [jméno] z Kliniky ortopedie a traumatologie [anonymizováno] nemocnice [obec] ze dne 25. 4. 2018 vyplývá, že žalovanému bylo doporučeno dokončit rehabilitace a následně bude možné ukončit pracovní neschopnost. MUDr. [jméno] [příjmení] ve zprávě ze dne 27. 4. 2018 doporučuje po dokončení rehabilitace přidat dalších deset cyklů a doporučuje zvážit magnetickou resonanci [anonymizováno]. Z lékařské zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] z 29. 5. 2018 vyplývá zlepšení [anonymizováno], pacient bez bolesti, trvalé bolesti v [anonymizováno] vpravo. Znalecký ústav taktéž souhlasil se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] [jméno] ze dne 3. 1. 2019, ve kterém je uváděno mimo jiné, že v dalším průběhu ročního trvání pracovní neschopnosti nejsou žádné odborné nálezy, kterými by bylo možné hodnotit objektivní následky prodělaného úrazu. Nálezy nevysvětlují dlouhodobost trvání bolesti hlavy, ani přetrvávající pravostrannou bolest [anonymizována dvě slova]. Lékařské zprávy praktického lékaře o potvrzení trvání celé pracovní neschopnosti s úrazovým dějem znalec a i znalecký ústav považují za nedostatečné, neúplné, odborně nedoložené a nezdůvodněné. Z předložených nálezů v žádném případě nelze znalecky prokazovat příčinnou souvislost úrazu z 20. 9. 2017 a uváděných zdravotních následků žalovaným. Z předložené zdravotnické dokumentace nelze prokazovat spojitost trvání celé dočasné pracovní neschopnosti s úrazem a úrazovými následky. Znalecký ústav uzavřel, že je nutné považovat za nepřijatelné, že by při pracovním úrazu ze dne 20. 9. 2017 došlo u žalobce k poranění [anonymizováno], k poranění [anonymizována dvě slova] a k poranění [anonymizována tři slova]. Je zcela vyloučené akceptovat, že zdravotní potíže, jimiž žalovaný trpí od 6. 11. 2017 a které jsou příčinou jeho dočasné pracovní neschopnosti, jsou zdravotními následky pracovního úrazu z 20. 9. 2017. Na tuto dočasnou pracovní neschopnost je nutné pohlížet jako na dočasnou pracovní neschopnost existující v plné míře výhradně jenom z obecných zdravotních příčin, nijak nesouvisejících s pracovním úrazem. Není nijak doloženo, že by pracovní úraz z 20. 9. 2017 zanechal u žalovaného jakékoliv posudkově významné trvalé následky.

7. Pokud jde o stanovisko žalobkyně k pracovnímu úrazu žalovaného, tak soud z dopisu ze dne 18. 10. 2017 (důkaz [číslo] z příloh žalobkyně) zjistil, že žalovaným uváděné skutečnosti o úraze měla žalobkyně za rozporné s tvrzením paní [příjmení], která se jako zaměstnanec měla podílet na vzniku úrazu. Žalobkyně sdělila, že lze vznést pochybnosti o příčinách a kauzálním průběhu úrazu, zejména zda se vůbec jedná o úraz pracovní. Podle žalobkyně je nepochybné, že jsou zde podstatné skutečnosti, ze kterých vyplývá, že vznik úrazu není v přímé souvislosti s provozní činností zaměstnavatele, že se na něm nepodílel ani další zaměstnanec, ani okolnosti mající svůj původ v povaze provozu, a daný úraz tedy nelze považovat za úraz pracovní. Avizovala, že v tomto směru bude upraveno i hlášení změn k pracovnímu úrazu a vyjádření ze strany zaměstnavatele. Žalobkyně dopisem ze dne 19. 3. 2018 sdělovala žalovanému, že nemůže vyhovět jeho požadavku na úhradu nákladů spojených s léčením pracovního úrazu a náhradu věcné škody, jelikož nárok nebyl doposud řádně specifikován a doložen. Proto je požadavek žalovaného v tuto chvíli předčasný. Dále žalobkyně sdělila žalovanému, že po provedení dalšího šetření úrazu a zhodnocení okolností, zejména svědeckých výpovědí přistupuje zaměstnavatel ke krácení náhrad vyplývajících z pracovního úrazu o 10 % od doby začátku plnění zaměstnavatele, tj. od 20. 9. 2017. Důvodem je spoluzavinění žalovaného, které je spatřováno v porušení vyhodnocení a identifikace rizik, konkrétně v nezajištění bezpečného pracoviště při manipulaci s elektricky vedeným vozíkem. Dále žalobkyně upozornila žalovaného, že stávající jednání v době pracovní neschopnosti, které se projevuje neúměrnou komunikací, požadavky, rozporováním pokynů zaměstnavatele, jakož i neustálým zasahováním do provozu a pracovní doby ostatních zaměstnanců na prodejnách, podáváním podnětů na nejrůznější správní úřady, vyvolávání nedůvěry vůči zaměstnavateli u ostatních spolupracovníků a narušování pracovního a sociálního klimatu, považuje za šikanózní jednání vůči zaměstnavateli s cílem jej poškodit. Žalovaný byl vyzván, aby v době pracovní neschopnosti nezasahoval jakýmkoliv způsobem do pracovní činnosti jeho kolegů. Dále uvedla, že shora uvedená jednání vzbuzují pochybnost o nutnosti dalšího trvání pracovní neschopnosti a upozornila, že pracovní neschopnost je určena především k léčení a nikoliv vyvíjení aktivit, které ve svém důsledku znamenají poškozování zaměstnavatele. Z protokolu o jednání před [název soudu] sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] soud zjistil, že žalobkyně rozporovala, že úraz žalovaného dne 20. 9. 2017 byl úrazem pracovním a zda pracovní neschopnost žalobce v lednu 2018 měla příčinu s úrazem ze dne 20. 9. 2017. Žalobkyně sdělila, že náhrada mzdy je žalovanému vyplácena na základě dokladů o pracovní neschopnosti vystavených ošetřujícím lékařem a k vyplácení náhrady mzdy i přes pochybnosti žalobkyně dochází z důvodu stanoviska odborů působících u žalobkyně. Z dopisu žalobkyně ze dne 13. 4. 2018 a dodanému téhož dne do datové schránky žalovaného soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalovanému, že z důvodu částečného rozporu s předchozím vyjádřením zakládají podezření, zda se pracovní úraz vůbec stal, popř. jaký byl jeho skutečný průběh a okolnosti, požaduje bezodkladný a finální popis pracovního úrazu od žalovaného včetně dění před úrazem a po něm. Na základě dosavadního šetření setrvala na svém rozhodnutí o odškodňování úrazu ve snížené výši, tj. krácené o 10 %. Dopisem ze dne 8. 8. 2018, který žalobkyně dodala do datové schránky žalovaného dne 14. 8. 2018, sdělila žalobkyně žalovanému, že pro přetrvávající pochybnosti o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a trvání pracovní neschopnosti jsou a do budoucna budou veškeré platby na náhradu mzdy vypláceny jako zálohové. Pro případ, že by byla prokázána neexistence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a pracovní neschopností a z toho vyplývající neoprávněné čerpání náhrady mzdy, bude žalobkyně požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek na náhradu mzdy. Žalovaný dopisem ze dne 3. 9. 2018 sdělil žalobkyni, že nesouhlasí s vyplácením náhrad mezd ve formě záloh.

8. Z dopisu [právnická osoba] ze dne 16. 11. 2018 a též emailové zprávy z 29. května 2019 soud zjistil, že žalovaný pro doložení příčinné souvislosti pracovní neschopnosti s pracovním úrazem doložil pojišťovně dne 7. 11. 2018 zdravotní dokumentaci od svého lékaře. Nebyly dodány žádné lékařské zprávy z odborných vyšetření a dále byl žalovaným poskytnut znalecký posudek vypracovaný na jeho žádost MUDr. [jméno] [příjmení] dne 23. 9. 2018. Uvedené listiny poskytnuté žalovaným byly pro pojišťovnu nedostatečné pro posouzení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a pracovní neschopností. Pojišťovna žádala o doložení lékařských zpráv z absolvovaných odborných vyšetření a upozornila, že důkazní břemeno leží na poškozeném zaměstnanci. Pojišťovna dále sdělila, že do ukončení soudního řízení (vedeného zdejším soudem pod sp.zn. [spisová značka]) nebude přistupovat k dalšímu odškodnění. Z emailu [jméno] [příjmení], zaměstnankyně pojišťovny [právnická osoba] ze dne 9. března 2022 vyplývá shrnutí stanoviska pojišťovny k tomuto pojistnému případu. Z něj vyplývá, že žalovaný zaslal pojišťovně také lékařské zprávy z 20. 9. 2017 a 21. 9. 2017. Pojišťovna provedla likvidaci uplatněných nároků (ušlého výdělku za období od 20. 9. 2017 do 11. 10. 2017, bolestného, nákladů léčení a věcné škody) a tyto nároky odpovídaly poškození zdraví podle popisovaného úrazového mechanizmu, lékařských zpráv a posudku o bolestném. Tyto nároky byly žalovanému nahrazeny. Dále pojišťovna obdržela potvrzení lékaře o pokračování pracovní neschopnosti pro pracovní úraz od 6. 11. 2017 do 31. 3. 2018. Protože nebyly doloženy žádné lékařské zprávy prokazující souvislosti, žádala pojišťovna dopisem ze 14. května 2018 o doložení lékařských zpráv z průběhu léčení za celé období následné pracovní neschopnosti.

9. Z listinných důkazů označených k prokázání tvrzení žalobkyně, že žalovaný vyvíjel v průběhu následné pracovní neschopnosti aktivity neslučitelné s pracovní neschopností, soud zjistil, že k podání oznámení o možnosti spáchání trestného činu na Vrchní státní zastupitelství v Praze došlo dne 10. 10. 2017 (email - důkaz [číslo]). Z emailu žalovaného ze dne 24. 10. 2017 soud zjistil, že žalovaný sděloval žalobkyni, že v osobním volnu kontroloval a prošetřoval převoz [anonymizováno] dne 14. 10. 2017 z prodejny [obec] do [obec]. Z tohoto emailu vyplývá, že toto„ šetření“ žalovaný prováděl v době před následnou pracovní neschopností zahájenou dne 6. 11. 2017. Emailem ze dne 10. ledna 2018 upozorňoval žalovaný žalobkyni, že pokud nejpozději do 12. 1. 2018 neobdrží stanovisko žalobkyně k nárokům na úhradu účelně vynaložených nákladů za cestu za panem [příjmení] do [obec] a měření hluku na prodejně [ulice] v [obec] zahájí v této věci dokazování. Emailem z 20. března 2018 sdělil žalovaný žalobkyni, že na ní podal trestní oznámení u Policie ČR (důkaz [číslo]). Z protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro [příjmení] a [územní celek] [číslo jednací] soud zjistil, že oblastní inspektorát práce prováděl šetření na podkladě sdělení žalovaného, přičemž šetření se týkalo dodržování hygienických hlukových limitů na prodejně žalobkyně [číslo]. Kontrolou nebylo zjištěno, že by ze strany žalobkyně docházelo v kontrolovaném období k porušení konkrétních ustanovení zákoníku práce. Z dopisu žalovaného adresovaného žalobkyni ze dne 22. 3. 2018 soud zjistil, že žalovaný připouštěl jeho nadměrnou komunikaci a podávání podnětů na nejrůznější správní orgány proti žalobkyni s tím, že žalovaný takto jedná z důvodu porušování zákoníku práce ze strany žalobkyně. Dále žalovaný sdělil, že si nepřeje, aby bylo ze strany žalobkyně dále řešeno jeho onemocnění. Žalovaný uvedl, že bude i nadále telefonovat a to i v době pracovní neschopnosti s kým bude chtít, bude navštěvovat, koho bude chtít, a to mimo pracovní dobu jako doposud. Pokud bude chtít, bude organizovat také petice. Dále uvedl, že je stále v kontaktu se zaměstnanci [anonymizováno] a zajímá se o novinky u žalobkyně. Dále uvedl, že cca v únoru 2018 na popud kontaktování od jiného vedoucího pracovníka žalobkyně, který chtěl organizovat stávku, v době svých vycházek sedl do auta a cca hodinu tomuto zaměstnanci vymlouval stávkovou aktivitu. Z dopisu žalovaného ze dne 22. 3. 2018 (důkaz [číslo]) vyplývá, že žalovaný dne 20. 2. 2018 absolvoval rozhovor s jednatelem žalobkyně panem [příjmení]. Z dopisu žalovaného z 28. srpna 2018 a printscreenu novinového článku zveřejněného na internetu soud zjistil, že žalovaný v červenci 2018 poskytl serveru [webová adresa] rozhovor týkající se soudních řízení mezi účastníky. Z dopisu žalovaného ze dne 22. září 2018 (důkaz [číslo]) vyplývá, že se žalovaný písemně dotazoval na právní výklad pravomocí zaměstnavatele vůči zaměstnanci v době jeho pracovní neschopnosti. Ze spisu [název soudu] sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [název soudu] sp.zn. [spisová značka] soud zjistil, že účastníci mezi sebou od roku 2018 vedou přinejmenším čtyři soudní spory, týkající se jejich pracovních práv a povinností. Žalovaný se dostavoval na jednání soudů a aktivně uplatňoval nebo hájil svá práva v těchto řízeních. Z rozsudku [název soudu] č.j. [číslo jednací] (v tomto řízení žalovaný uplatňoval proti žalobkyni nárok na zaplacení čtvrtletních prémií za třetí čtvrtletí roku 2017) vyplývá, že ve třetím čtvrtletí 2017 žalovaný prokazatelně opakovaně zpochybňoval pokyny svého zaměstnavatele, zejména co se týče kontroly docházky na pracovišti, bez jakéhokoliv oprávnění vstupoval na ostatní prodejny a kontroloval způsob, jakým ostatní vedoucí prodejen provádějí svoji činnost či evidují svoji docházku, a to v návaznosti na udělené výtky, podával podněty na správní úřady (Oblastní inspektorát práce) s ohledem na tvrzené porušování povinností zaměstnavatele na úseku odměňování, které se nepotvrdilo, ohrazoval se proti postupu zaměstnavatele (vytýkací dopis pro porušení povinností zaměstnance, soudní řešení sporu o nárok z pracovního úrazu v tisku). Na tomto místě je třeba konstatovat, že mnoho žalobkyní vytýkaných jednání žalovaný prováděl v době předcházející období následné pracovní neschopnosti. Proto nemůže být toto jednání pro posouzení nedostatku dobré víry žalovaného relevantní. Naopak, pokud žalobkyně namítala, že z množství a způsobů jednání žalovaného proti žalobkyni lze nepřímo dovozovat na to, že žalovaný svůj zdravotní stav v době následné pracovní neschopnosti pouze předstíral a byl si vědom neoprávněnosti pobírání náhrady za ztrátu na výdělku, tak soud konstatuje, že z provedených důkazů se mu spíše jeví, že aktivity žalovaného v době před pracovním úrazem i po něm nasvědčují tomu, že v době před pracovním úrazem i po něm bylo a je rysem osobnosti žalovaného možná až přehnaně lpět na dodržování hygienických a jiných pravidel u zaměstnavatele a taktéž v nadstandardní míře uplatňovat a hájit svá práva vůči zaměstnavateli v soudních řízeních a podávat různé stížnosti a podněty, a to jak svým nadřízeným, tak státním úřadům a orgánům. Může se jednat o projev jeho [anonymizováno] problému, které vyplývají z lékařských zpráv (léčení na [anonymizováno]). Tento osobnostní rys a jeho projev však nemůže sám o sobě dovést soud k závěru, že by žalovaným prováděné aktivity nasvědčovaly tomu, že žalovaný pracovní neschopnost pouze předstíral a musel si být vědom nedostatku příčinné souvislosti s pracovním úrazem, a to již jen kvůli tomu, že aktivity obdobné těm, které žalovaný prováděl v době následné pracovní neschopnosti, prováděl taktéž v době předcházející. Pokud žalobkyně namítala, že žalovaný v různých soudních řízeních poskytoval listiny a tvrzení pouze taková, která byla v jeho prospěch, nemůže jít takové uplatňování procesních práv žalovaného v ostatních řízeních k jeho tíži a nevedou soud k závěru o tom, že si žalovaný musel být vědom toho, že jeho lékařem potvrzovaná pracovní neschopnost není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem.

10. Z emailu žalovaného ze dne 16. března 2019 soud zjistil, že v souvislosti s jeho plánovaným nástupem do zaměstnání po skončení pracovní neschopnosti žalovaný tvrdil žalobkyni, že pro případ neočekávaných nových rozhodnutí zaměstnavatele s přidělováním práce dle platné pracovní smlouvy a nespokojenosti žalovaného může toto řešit nabídkou lékaře na vystavení pracovní neschopnosti a tedy nové škody v souvislosti s pracovním úrazem a to po dobu žádosti a následného rozhodnutí příslušné zprávy o stupni invalidity a příčiny případné invalidity. Ošetřující lékař žalovaného (svědek [celé jméno svědka]) však nepotvrdil, že by žalovanému tuto nabídku učinil.

11. Z posudků o bolestném, vystavených [celé jméno svědka] dne 30. 10. 2017 a 4. 2. 2019, soud zjistil, že lékař žalovaného mu vystavil posudek o bolestném nejdříve v říjnu 2017 znějící na 70 bodů a následně v roce 2019 znějící na 85 bodů, přičemž stvrzoval příčinu bolestí s pracovním úrazem ze dne 20. 9. 2017 a mladší z posudků o bolestném se s tím starším překrýval v bodech otřes mozku, zhmoždění břicha a zhmoždění lokte pravé horní končetiny.

12. Z dopisu žalobkyně ze dne 23. 10. 2018 adresovaného [celé jméno svědka] vyplývá, že se uvedený lékař až v říjnu 2018 zajímal o poskytnutí informací o tom, jaké je pracovní zařazení žalovaného, jaká je jeho náplň práce a pracovní podmínky a kdo je poskytovatelem pracovně- lékařských služeb.

13. Z výslechu ošetřujícího lékaře žalovaného [celé jméno svědka] soud zjistil, že v den úrazu se žalovaný dostavil do jeho ordinace, žalovaný byl prohlédnut, byl popsán chorobopis a žalovaný byl odeslán na chirurgickou ambulanci do [obec]. Následně byl žalovaný odeslán do Fakultní nemocnice [obec] na chirurgii. Svědek popisoval úraz žalovaného jako [anonymizováno]. Následně se po nějaké době s žalovaným dohodnul, že žalovaný půjde do práce, že bude uschopněn. V odstupu dalších několika týdnů se žalovaný vrátil za svědkem, který mu znovu otevřel pracovní neschopnost na původní diagnózu. Žalovaný při následné pracovní neschopnosti udával bolesti [anonymizováno], bolesti pravého [anonymizováno], pravého [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] a byl odeslán na odborné neurologické a ortopedické vyšetření. Žalovaný měl být léčen převážně na ortopedické ambulanci a pokračovala medikamentózní a fyzikální léčba. Ke konci dubna roku 2018 přišel žalovaný do ordinace ošetřujícího lékaře s tím, že ze zprávy z ortopedie z Fakultní nemocnice v [obec] vyplývalo, že by žalovaný mohl po dokončení rehabilitací být pracovně uschopněn. Žalovaný si vyžádal možnost absolvovat kontrolní vyšetření s tím, že z tohoto kontrolního vyšetření z ortopedické ambulance v [anonymizováno] vyplynula další potřeba rehabilitací. Žalovaný se měl vyjadřovat kriticky ke zprávě ortopedické ambulance Fakultní nemocnice v [obec]. Údajně neměl být správně vyšetřen. Toto setkání proběhlo někdy mezi 20. a 25. dubnem a v řádu dvou až tří dnů žalovaný přinesl svědkovi zprávu z ortopedické ambulance v [anonymizováno]. Svědek vyslovil domněnku, že měl pocit, že se žalovaný bál, aby nemusel pracovat a že žalovaný vytvářel určité podmínky k pokračování pracovní neschopnosti. Svědek s jistotou potvrdil, že ani koncem dubna 2018 neměl splněné všechny podmínky pro ukončení pracovní neschopnosti. Lékař chtěl mít splněné vše z hlediska lékařské posudkové komise a také z důvodu kontaktu s Okresní správou sociálního zabezpečení. Svědek vycházel ze stanoviska pracoviště vyšší kategorie, kterým pro něj byla Správa sociálního zabezpečení. Svědek uvedl, že by si troufl ukončit pracovní neschopnost žalovaného pouze, pokud by s tím žalovaný souhlasil. Žalovaný s tímto nesouhlasil. V dubnu 2018 to bylo poprvé, co svědek uvažoval o ukončení pracovní neschopnosti. Do té doby o pracovní neschopnosti žalovaného neměl žádné pochybnosti. Svědek uvedl, že byl kontaktován lékařskou posudkovou službou Okresní správy sociálního zabezpečení, která proti jeho postupu nic nenamítala. Následně pokračovala rehabilitační léčba žalovaného a zprávy z ortopedických ambulancí vykazovaly po objektivní stránce neměnný nález. Bylo doporučeno, aby se žalovaný vyvaroval dlouhého sezení, vyvaroval se fyzické zátěže. Svědek opakovaně uváděl, že měl pocit, že měl žalovaný obavy, aby zůstával v pracovní neschopnosti, nicméně sám ošetřující lékař neshledával podmínky k ukončení pracovní neschopnosti. Svědek dále uvedl, že neměl pochybnosti o tom, že i následná pracovní neschopnost je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, když uvedl, že se jednalo o jeden tok událostí, neschopenku otevíral pro stejnou diagnózu, když se jednalo o [anonymizováno]. Přestože diagnóza byla vystavena na [anonymizována dvě slova], tak vzhledem k tomu, že žalovaný podstupoval léčení i jiných zranění, která lze označit za méně závažná, ale která měla také souvislost s pracovním úrazem, tak proto byla i následná pracovní neschopnost vystavena na diagnózu [anonymizována dvě slova]. Svědek dále uvedl, že neměl zkušenost s potvrzováním trvání pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a toto vystavoval na žádost, jelikož a mzdová účtárna [příjmení] [jméno] jej měla obeslat s tím, že vyžaduje tyto dokumenty. Tyto dokumenty následně nosil pan [celé jméno žalovaného]. Svědek si nevzpomínal, že by uvedený formulář vyplňoval kdykoliv předtím. Potvrzení o trvání pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s pracovním úrazem si odnášel žalovaný osobně. Svědek potvrdil, že důvodem vypsání následné pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s pracovním úrazem byly tvrzené subjektivní potíže udávané žalovaným. Léčba žalovaného v souvislosti s primární diagnózou [anonymizována dvě slova] končila někdy na jaře roku 2018 a následně se pan [celé jméno žalovaného] léčil pro ostatní složky jeho [anonymizováno]. Svědek opakovaně potvrzoval, že neměl pochybnosti o trvání pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalovaného. Konkrétní důvody, pro které nechtěl žalovaného uschopnit v dubnu 2018 za předpokladu, že by s tím sám žalovaný nesouhlasil, byla omezená [anonymizováno] a [anonymizováno] v [anonymizováno], subjektivní potíže žalovaného a doporučení ortopeda. Závěry znaleckého posudku MUDr. [jméno] [jméno] prý ovlivněn nebyl, o tom se dozvěděl až následně po měsíci dubnu 2018. K otázce ukončení první pracovní neschopnosti uvedl, že vše odpovídalo skončení pracovní neschopnosti a žalovanému to taktéž vyhovovalo, jelikož uváděl, že má stejně dovolenou. Svědek doplňoval, že příčinnou souvislost následné pracovní neschopnosti s pracovním úrazem vypisoval sám z vlastní iniciativy, když se jednalo o pokračování původní pracovní neschopnosti, která byla v příčinné souvislosti s úrazem. Bolesti žalovaného se projevovaly omezenou [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], omezenou [anonymizována dvě slova], problémy při [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] a přechodnou ztrátou [anonymizováno] z [anonymizována dvě slova]. Žalovaný nemohl delší dobu setrvávat v poloze vsedě, např. v autě. Měl okamžiky ztráty citu v noze. Svědek si nemyslel a nevzpomínal si, že by předepisoval ortopedické pomůcky a nemyslí si, že by je žalovaný používal. K potvrzením o příčinné souvislosti mezi následnou pracovní neschopností a pracovním úrazem svědek uvedl, že listiny, na nichž jsou údaje vypsané rukou, byly sepsány žalovaným. Potvrzení z 30. 9. 2018 bylo jistě vypsáno na stroji svědka. Svědek potvrdil, že na všech potvrzeních se jedná o jeho razítko a podpis. Již si nevzpomínal, že by vystavoval takové množství potvrzení, ale potvrzoval pravost razítka a podpisu. Svědek taktéž potvrdil, že vystavil žalovanému dva posudky o bolestném s datem 30. 10. 2017 a 4. 2. 2019.

14. K součinnosti žalovaného s vyšetřením a s objasněním příčin a následků pracovního úrazu a spolupráce žalovaného na poskytování zdravotnické dokumentace soud zjistil, že v listopadu 2018 se žalovaný domáhal po Fakultní nemocnici [anonymizována dvě slova] vysvětlení, z jakého důvodu toto zařízení konkrétně MUDr. [anonymizováno], se vyjadřuje k jeho osobě v souvislosti se zdravotním stavem. Dotazoval se, proč fakultní nemocnice a MUDr. [anonymizováno] shromažďují o žalovaném zdravotní dokumentaci a následně jí sdělují [právnická osoba] [anonymizováno]. Dále žalovaný emailem ze dne 13. 11. 2018 sděloval MUDr. [jméno] [příjmení], že omezil zaměstnavatele ve zpracovávání jeho zdravotní dokumentace, zaměstnavatel nemá jeho souhlas k distribuci zdravotní dokumentace, kterou získal prostřednictvím soudního spisu, sdělil mu, že zhruba tři roky se léčí s onemocněním [anonymizováno]. A když se toto zaměstnavatel dozvěděl z neschopenky vystavené na tři dny, čelil žalovaný kolegům a nadřízeným, kteří konstatovali, že je [anonymizováno]. Z emailové zprávy žalovaného ze 7. listopadu 2018 (důkaz [číslo]) vyplývá, že tento den žalovaný zaslal pojišťovně [anonymizováno] znalecký posudek obsahujícího požadované dokumenty a dále lékařské zprávy po vypracování znaleckého posudku a další vyjádření od lékařů. Reakcí pojišťovně [anonymizováno] bylo sdělení pro žalobkyni, že ani po obdržení této zdravotní dokumentace nepovažuje pojišťovna nárok žalovaného za dostatečně prokázaný. Pojišťovna uzavřela, že pouze na základě vypracovaného znaleckého posudku MUDr. [jméno] [jméno] a potvrzení o příčinné souvislosti pracovní neschopnosti s pracovním úrazem nepovažuje nárok žalobce za prokázaný a požadovala doložení lékařských zpráv z absolvovaných odborných vyšetření k prokázání uplatněného nároku. Soud dále zjistil, že poté co bylo poskytovatelem pracovně- lékařských služeb žalobkyně zjištěno posudkem ze dne 21. 11. 2018, že žalovaný je způsobilý k výkonu zaměstnání, podal si žalovaný opravný prostředek proti tomuto posudku, o kterém rozhodoval [stát. instituce], odbor správních činností ve zdravotnictví a sociální péče, který ve svém rozhodnutí z 21. 2. 2019 potvrdil posudek společnosti [právnická osoba] o zdravotní způsobilosti žalovaného k výkonu práce a návrh žalovaného na přezkoumání tohoto rozhodnutí zamítl. Z připojeného spisu zdejšího soudu sp.zn. [spisová značka] soud mimo jiné dále zjistil, že žalovaný žalobkyni dne 2. 12. 2018 na výzvu k dodání zdravotní dokumentace sděloval, že lékařskou dokumentaci již v minulosti několikrát žalobkyně bezdůvodně využila, naposledy ji bezdůvodně bez souhlasu žalovaného předala zaměstnancům Fakultní nemocnice [anonymizována dvě slova]. Žalovaný ztratil kontrolu nad zdravotnickou dokumentací a žalobkyně neoprávněně spekuluje o zdravotním stavu, žalovaný to považoval za zásah do jeho soukromí. Žalovaný zakázal žalobkyni nakládat s jeho zdravotní dokumentací V dopise ze dne 4. 12. 2018 (čl. 254 připojeného spisu) vyzval žalovaný žalobkyni, aby upustila od distribuce jeho zdravotní dokumentace bez jeho souhlasu, přestala jej pronásledovat s cílem zjišťovat, co dělá ve svém osobním volnu. Ze spisu se dále podává, že žalovaný měl výhrady ke znaleckému posudku vyhotovenému znaleckým ústavem [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Kromě věcných námitek namítal taktéž možnou podjatost či absenci nestrannosti MUDr. [jméno] [příjmení], která se podílela na vyhotovení znaleckého posudku. Žalovaný podal taktéž odvolání proti usnesení o odměně znalce, proti znaleckému posudku argumentoval taktéž ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a taktéž v dovolání, které je řešeno Nejvyšším soudem pod sp.zn. [spisová značka].

15. Ze zpráv Okresní správy sociálního zabezpečení ze 7. května 2018 a 16. 8. 2018 (v připojeném spise [spisová značka] na čl. 336 a 337) soud zjistil, že na základě podnětu žalované k provedení kontroly dočasné pracovní neschopnosti žalovaného Okresní správa sociálního zabezpečení sdělovala, že posudková lékařka [stát. instituce] provedla kontrolu zdravotního stavu z dokumentace jmenovaného, kterou doložil ošetřující praktický lékař MUDr. [celé jméno svědka]. Žalovaný měl plánovaná další odborná vyšetření a léčbu a čekalo se na jejich výsledky. Z předložených lékařských nálezů vyplývalo, že léčba dosud nebyla skončena a ošetřující lékař v tuto chvíli neshledal důvod k ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Mezi posudkovou lékařkou a ošetřujícím lékařem probíhají stále konzultace a zdravotní stav pana [celé jméno žalovaného], ve vztahu k odůvodněnosti trvání pracovní neschopnosti je sledován. Okresní správa dala podnět ke kontrole dodržování režimu práce neschopného pojištěnce. V srpnu 2018 [stát. instituce] sdělovala žalobkyni, že z nálezů obsažených v odborných vyšetřeních žalovaného vyplývá, že pokračuje léčba žalovaného v souvislosti s pracovním úrazem. Tuto informaci potvrdil taktéž ošetřující praktický lékař. Další nejbližší kontrola je stanovena na 3. 9. 2018, po tomto datu bude posudková lékařka OSSZ konzultovat další postup trvání pracovní neschopnosti s praktickým lékařem.

16. Na základě shora učiněných dílčích skutkových zjištění dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu věci: Žalovaný utrpěl v zaměstnání při práci pro žalobkyni úraz, a to dne 20. 9. 2017. Z důvodu tohoto úrazu byl žalovaný v dočasné pracovní neschopnosti od 20. 9. 2017 do 11. 10. 2017. Tato dočasná pracovní neschopnost byla ošetřujícím lékařem [celé jméno svědka] ukončena a žalovaný následně čerpal dovolenou za zotavenou až do 3. 11. 2017. Od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018 byl žalovaný znovu dočasně práce neschopný, přičemž jeho ošetřující lékař [celé jméno svědka] po celou dobu této následné pracovní neschopnosti žalovanému potvrzoval, že příčinou následné pracovní neschopnosti je úraz žalovaného ze dne 20. 9. 2017. Žalobkyně, jakkoliv neustále vyžadovala od žalovaného poskytnutí jiných lékařských zpráv, než které žalovaný poskytl žalobkyni a její pojišťovně, vyplácela žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a tento nárok z důvodu spoluúčasti krátila o 10 %. Žalobkyně takto žalovanému na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu následné pracovní neschopnosti vyplatila v roce 2017 náhradu mzdy ve výši 86 089 Kč, v roce 2018 částku 389 009 Kč. Žalobkyně při soudní jednání konaném dne 3. 8. 2018, vedeném v řízení před zdejším soudem pod sp.zn. [spisová značka], zpochybnila jak skutečnost, že úraz žalovaného byl úrazem pracovním, tak skutečnost, že dočasná pracovní neschopnost v lednu 2018 byla v příčinné souvislosti s úrazem žalovaného. Následně žalobkyně dopisem ze dne 8. 8. 2018 sdělila žalovanému, že z důvodu přetrvávající pochybnosti o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a trváním další pracovní neschopnosti jsou veškeré platby na úhradu mzdy vypláceny jako zálohové. Náhrada mzdy za červenec 2018 byla žalovanému vyplacena až 13. 8. 2018 a náhrada mzdy za měsíc červenec, srpen, září a říjen 2018 činila 160 599 Kč hrubého. Zároveň byla žalovanému v listopadu 2018 proplacena náhrada mzdy za dovolenou ve výši 14 889 Kč, v roce 2019 byla žalovanému vyplacena náhrada mzdy za dovolenou za rok 2018 ve výši 38 733 Kč a proplacena nevyčerpaná dovolená ve výši 10 133 Kč. Dne 9. 12. 2018 byla žalovanému předána taktéž vánoční poukázka v hodnotě 3 000 Kč.

17. Z provedených důkazů, které nejsou výslovně nezmíněny v odstavcích 4 - 15 shora, soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí, když zejména z listinných důkazů vztahujících se k období po 3. 8. 2018, kdy měl soud již dobrou víru žalovaného za vyvrácenou, nebylo potřeba dalších skutkových zjištění. Návrhy na provedení důkazů korespondencí [právnická osoba] a žalovaného, výslechy paní [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] dopisem z 23. 4. 2018 a doručenkami datových zpráv byly zamítnuty, jelikož skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn i bez těchto důkazů. <i>18. Podle § 222 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020, zaměstnanec je povinen vrátit vyplacenou náhradu mzdy nebo platu za dovolenou nebo její část, na níž ztratil právo, popř. na níž mu právo nevzniklo. Ustanovení odst. 1 věty druhé platí i zde.</i> <i>19. Podle § 331 zákoníku práce ve znění účinném do 29. 7. 2020 platí, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do tří let ode dne jejich výplaty.</i> 20. Soud na základě učiněných skutkových zjištění a po právním posouzení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Pokud jde o výrokem I. přiznanou částku 216 525 Kč, tak ta se skládá z částky 3 000 Kč požadované žalobkyní jako nedůvodně vyplacenou vánoční poukázku, z částky 52 926 Kč vyplacené žalobkyní v letech 2018 a 2019 jako náhradu za dovolenou za kalendářní rok 2018, případně náhradu za nevyčerpanou dovolenou za rok 2018 a částky 160 599 Kč, která byla vyplacena žalovanému jako náhrada mzdy za dočasnou pracovní neschopnost v měsících červenci až říjnu 2018.

21. Pro posouzení nároku na vrácení náhrady mzdy za dovolenou a náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2018 soud vycházel z právní úpravy § 222 odst. 4 zákoníku práce, když tento nárok není nárokem v podobně neoprávněného majetkového prospěchu podle § 331 zákoníku práce, ale jedná se o speciální případ. Zákoník práce výslovně upravuje povinnost zaměstnance vrátit vyplacenou náhradu mzdy za vybranou dovolenou, na kterou mu nárok nevznikl (případně nárok zanikl), a není tedy důvod posuzovat tuto povinnost jako odpovědnost neoprávněného majetkového prospěchu (z bezdůvodného obohacení). K tomu srovnej stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ČR z 28. 3. 1975 sp. zn. Cpj 34. Pokud by následná pracovní neschopnost žalovaného byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem z 20. 9. 2017, považovala by se podle § 216 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2020 doba pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu jako výkon práce a žalovanému by tak vzniklo právo na dovolenou za kalendářní rok. Žalobkyně žalovanému proplácela dovolenou, respektive nevyčerpanou dovolenou za rok 2018 v rozsahu 23 dní. Uvedený nárok žalovaného by za situace, kdyby jeho pracovní neschopnost byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, byl v uvedeném rozsahu důvodný. Z výplatní pásky za listopadu 2018 vyplývá, že i poté, co za tento měsíc byla žalovanému vyplacena náhrada za dovolenou ve výši 14 889 Kč, přičemž podle tvrzení žalobkyně na dovolenou za rok 2018 připadal jeden a půl dne v rozsahu 4 060 Kč. Soud nemá o rozsahu dovolené důvod pochybovat, když i po proplacení výše uvedené náhrady za dovolenou zůstávala žalovanému nevyčerpaná dovolená v rozsahu 21,5 dne. Žalovaný ostatně rozsah a důvodnost výplaty dovolené v uvedené výši nesporoval. Pokud žalovaný namítal, že o čerpání či proplacení dovolené nežádal, tak tato obrana je nedůvodná. Dobu čerpání dovolené totiž podle § 217 zákoníku práce určuje zaměstnavatel. Jelikož z řízení vedeného před zdejším soudem pod sp.zn. [spisová značka] ve spojení se znaleckým posudkem [anonymizováno 5 slov] jednoznačně vyplynulo, že následná pracovní neschopnost v období od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018 nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalovaného ze dne 20. 9. 2017, tak žalovanému vzhledem k tomu, že neodpracoval ani 21 pracovních dnů v roce 2018, nevznikl nárok ani na dovolenou za kalendářní rok, ani na dovolenou za odpracované dny podle § 214 zákoníku práce. Náhrada mzdy za vyčerpanou dovolenou a za nevyčerpanou dovolenou, tak byla žalovanému vyplacena neoprávněně a je povinen ji žalobkyni vrátit podle § 222 odst. 4 zákoníku práce, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl v dobré víře ohledně toho, zda je jeho pracovní neschopnost v příčinné souvislosti s pracovním úrazem.

22. Ohledně otázky důvodnosti nároku žalobkyně na vrácení vyplacených náhrad za ztrátu na výdělku v průběhu pracovní neschopnosti a vánoční poukázky ve výši 3 000 Kč soud zjišťoval a posuzoval v souladu s § 331 zákoníku práce, zda žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že se jedná o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany, základních pracovněprávních vztahů musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky. V tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli jen, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Přijal-li však plnění v dobré víře (protože nevěděl ani, a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu. Rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2016 sp.zn. 21 Cdo 740/2016). Soud se na základě rozsáhlého tvrzení a navržených důkazů ze strany žalobkyně zabýval otázkou dobré víry žalovaného při přijetí náhrady mzdy za dobu následné pracovní neschopnosti a vánoční poukázky. Pro soud zásadní a rozhodující okolností pro stanovení toho, zda byl žalovaný v dobré víře a po jakou dobu, bylo stanovisko jeho ošetřujícího lékaře [celé jméno svědka]. Ten žalovanému vydal rozhodnutí o tom, že je dočasně práce neschopný od 6. 11. 2017, přičemž stanovil, že tato následná pracovní neschopnost je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalovaného z 20. 9. 2017. Ošetřující lékař žalovanému tuto skutečnost pravidelně každý měsíc potvrzoval na příslušném formuláři pojišťovny žalobkyně. I při svém výslechu ošetřující lékař žalovaného setrval na svém stanovisku, že sám nepochyboval o tom a byl pevně přesvědčen, že následná pracovní neschopnost žalovaného je v přímé příčinné souvislosti s jeho pracovním úrazem. Ošetřující lékař žalovaného taktéž potvrdil, že neměl splněné podmínky pro ukončení dočasné pracovní neschopnosti ani v měsíci dubnu 2018, kdy žalovaný obdržel zprávu z Fakultní nemocnice, že po ukončení rehabilitační léčby je doporučeno ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Pokud na základě takovéhoto stanoviska ošetřujícího lékaře a jeho potvrzení žalobkyně přistoupila k vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a tuto žalovanému od prosince 2017 vyplácela, byla podle soudu dána dobrá víra žalovaného k oprávněnosti přijetí náhrady za ztrátu na výdělku. Tuto dobrou víru žalovaný čerpal ze stanoviska svého ošetřujícího lékaře, když žalovaný nemohl předpokládat, že toto stanovisko není správné. Pokud měla žalobkyně pochybnosti o nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu následné pracovní neschopnosti ze strany žalovaného, nemusela podle soudu tuto náhradu žalovanému vyplácet, případně mohla přistoupit k jasnému a srozumitelnému sdělení žalovanému, že s tímto nárokem nesouhlasí. A to tak, jak to učinila při jednání před [název soudu] dne [datum rozhodnutí] (sp.zn. [spisová značka]) a v dopise z 8. 8. 2018 Dobrá víra žalovaného nebyla a podle soudu ani nemohla být narušena dopisy z 19. 3. 2018 a 13. 4. 2018, když v dopise z 19. března 2018 sice žalobkyně sděluje, že nevyhovuje požadavku žalovaného na zaplacení nákladů spojených s léčením a náhrady věcné škody, ale nikoliv z toho důvodu, že by jej nepovažovala co do základů za důvodný, ale proto, že nebyl doposud řádně specifikován a doložen. Z bodu 5. uvedeného dopisu se dále podává, že žalobkyně v tu dobu řádně zhodnotila důvodnost nároku žalovaného na náhradu za ztrátu na výdělku a přistoupila z důvodu spoluzavinění žalovaného ke krácení nároku o 10 %. Žalobkyně v tuto chvíli nesporovala ani to, že úraz ze dne 20. 9. 2017 by nebyl úrazem pracovním, ani příčinnou souvislost mezi pracovní neschopností žalovaného a pracovním úrazem. Pokud již v této době (jak vyplývá z odstavce 7. dopisu) žalobkyně věděla o aktivitách žalovaného v průběhu trvání následné pracovní neschopnosti, projevující se neúměrnou komunikací, požadavky, rozporováním pokynů zaměstnavatele a neustálým zasahování do provozu žalobkyně a pracovní doby ostatních zaměstnanců na prodejnách a nepřistoupila z tohoto důvodu k jakémukoliv opatření směrem k výplatě náhrady za ztrátu na výdělku, neměla tak zjevně sama žalobkyně pochybnosti o důvodnosti nároku žalovaného na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Pouze z uvedeného dopisu tak nemohlo dojít u žalovaného ke ztrátě jeho dobré víry ve vztahu k obdrženým náhradám za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti. V dopise ze dne 13. 4. 2018 žalobkyně opakuje žalovanému, že na základě dosavadního šetření žalobkyně setrvává na rozhodnutí o odškodnění úrazu ve snížené výši, tedy krácené o 10 %. Žalobkyně sice v tomto dopise uvedla, že žalovaným uváděné detailní informace a jejich částečný rozpor s předchozím vyjádřením žalovaného zakládá podezření, zda se pracovní úraz vůbec stal, popřípadě jaký byl jeho skutečný průběh a okolnosti. Ani toto sdělení však samo o sobě podle soudu nemohlo ve spojení s tím, že žalovaný měl v tu dobu potvrzovanou příčinnou souvislost dočasné pracovní neschopnosti s pracovním úrazem od svého ošetřujícího lékaře a zároveň dále docházelo k výplatě náhrady, vyvolat nedostatek dobré víry žalovaného. Bylo případně na žalobkyni, aby již v tuto chvíli, pokud skutečně ona sama měla podezření o nedůvodnosti žalovaným uplatněných nároků na náhradu za ztrátu na výdělku, přistoupila k tomu, aby sdělila žalovanému, že např. nadále vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku v podobě zálohové platby, až do definitivního vyřešení případných sporných otázek. To však žalobkyně v tuto chvíli (v dubnu 2018 neučinila). Zároveň setrvávala na tom, že bude žalovanému vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v rozsahu 90 %, což žalovaného muselo utvrzovat v názoru, že je jeho nárok vyplácen důvodně. Pokud žalobkyně v průběhu řízení namítala, že k výplatě náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přistoupila z důvodu stanoviska její odborové organizace a z důvodu hrozící pokuty od inspekce práce, musí soud konstatovat jednak to, že tuto skutečnost žalovanému nikterak nevyjevila a nesdělila. Podle soudu nemohla být žalobkyně ničím a nikým nucena k výplatě náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, pokud ji neshledávala důvodnou. Otázka důvodnosti nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti je podle soudu soukromoprávním nárokem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem mající povahu náhrady škody. V případě pochybností zaměstnavatele o důvodnosti takového nároku nemůže do uvedeného soukromoprávního vztahu zasahovat ani odborová organizace. Je ostatně běžnou praxí a soud pravidelně řeší obdobné nároky, že zaměstnavatel neuznává, že úraz zaměstnance byl úrazem pracovním, či příčinnou souvislost následků s pracovním úrazem. Lichá je podle soudu taktéž argumentace žalobkyně, že při nevyplácení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti by byla žalobkyně ohrožena pokutou od inspektorátu práce. Podle § 27 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, sice platí, že právnická osoba se může dopustit právního deliktu na úseku náhrad tím, že neposkytne zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu nebo náhradu výdajů spojených s výkonem práce, ačkoliv k tomu má povinnost podle zvláštního právního předpisu (zákoníku práce) a že za takovýto správní delikt lze uložit pokutu až do výše 200 000 Kč. Výše uvedená pravomoc inspektorátu práce ukládat pokuty se však podle soudu netýká jednání zaměstnavatele při sporu o důvodnosti či nedůvodnosti nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku v průběhu pracovní neschopnosti. Ve smyslu § 27 zákona o inspekci práce se podle soudu v projednávaném případě nejedná o zde míněnou náhradu mzdy, ale o náhradu škody, do které stát, prostřednictvím inspekce práce, nemůže v případě sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zasahovat. Náhradou mzdy se podle § 27 zákona o inspekci práce podle míní zejména náhrady mzdy za dovolenou, náhrada mzdy dočasně práce neschopného zaměstnance v době prvních čtrnácti kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti podle § 192 zákoníku práce, náhrada mzdy za dny státních svátků dle § 115 odst. 3 zákoníku práce, či náhrada mzdy při důležitých osobních překážkách v práci na straně zaměstnance podle § 199 zákoníku práce a jiné. Pokud žalobkyně, stejně jako její pojistitel ([právnická osoba]), měla za to, že žalovaným předložené potvrzení ošetřujícího lékaře o příčinné souvislosti následné pracovní neschopnosti s pracovním úrazem není dostatečné k prokázání nároku žalovaného, nemusela k náhradě mzdy přistupovat nebo ji mohla ukončit. K tomuto však žalobkyně nepřistoupila a po zhodnocení okolností pracovního úrazu dospěla pouze k tomu, že z důvodu spoluzavinění krátila poskytnuté plnění o 10 %. Toto jednání žalobkyně muselo žalovaného v jeho dobré víře utvrzovat. Ke ztrátě dobré víry žalovaného ve vztahu k poskytované náhradě za ztrátu na výdělku po dobu následné pracovní neschopnosti nedošlo podle soudu ani po absolvování kontrolního vyšetření u ošetřujícího lékaře [celé jméno svědka] na konci dubna 2018. Je sice pravdou, že žalovaný obdržel zprávu z chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v [obec], že po dokončení rehabilitační léčby může ukončit dočasnou pracovní neschopnost, ale žalovaný si zajistil jiné, oponentní stanovisko z chirurgické ambulance v [anonymizováno], ze které se podávala nutnost pokračování rehabilitační léčby. Sám ošetřující lékař MUDr. [celé jméno svědka] sice nabídl žalovanému ukončení dočasné pracovní neschopnosti a sděloval, že se mu jevilo, že žalovaný ukončit pracovní neschopnost nechce, nicméně sám MUDr. [celé jméno svědka] potvrzoval, že nebyly splněny všechny podmínky ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Pokud na konci dubna 2018 o trvání pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s pracovním úrazem nepochyboval ani ošetřující lékař žalovaného, který tuto skutečnost žalovanému potvrzoval i na písemných formulářích pojišťovny, nemohlo podle soudu dojít ani ke ztrátě dobré víry u žalovaného. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že se jedná o otázku odbornou, kterou si nemohl žalovaný jakkoliv sám posoudit. Otázkou, kterou se však soud nezabýval, když uvedeným směrem žalobkyně ani v průběhu řízení neargumentovala, bylo, zda ošetřující lékař žalovaného [celé jméno svědka] postupoval správně (lege artis), při stanovení příčiny následné pracovní neschopnosti v úrazu žalovaného z 20. 9. 2017. I po výslechu ošetřujícího lékaře žalovaného zůstaly soudu nerozptýlené pochybnosti o správnosti jeho postupu, když svědek zejména dostatečně nevysvětlil, z jakého odborného (lékařského) důvodu nepovažoval žalovaného na konci dubna 2018 za práce schopného, když sám uvažoval o jeho uschopnění v případě, že by s ním žalovaný souhlasil. Žalobkyně však nikterak netvrdila a ani neprokazovala, že by postup ošetřujícího lékaře žalovaného byl nesprávní či protiprávní. Pokud tedy žalovaný čerpal svoji dobrou víru jednak z té skutečnosti, že žalobkyně plní žalovanému pravidelně náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ošetřující lékař žalovaného pravidelně potvrzuje příčinnou souvislost mezi následnou pracovní neschopností a pracovním úrazem, byla dobrá víra žalovaného stále zachována. Pokud nebyl postup ošetřujícího lékaře správný a pokud nepostupoval v souladu s právními předpisy a dosaženými poznatky lékařské vědy ve vztahu k potvrzování příčiny trvání pracovní neschopnosti, pak vyvstává případná otázka uplatnění nároku na náhradu škody vůči MUDr. [celé jméno svědka]. Jak ovšem vyplynulo taktéž ze znaleckého posudku [anonymizováno 5 slov], tak ani znalecký ústav nezpochybňoval tu skutečnost, že by žalovaný nebyl dočasně práce neschopný, ale zpochybnil pouze tu skutečnost, že jeho dočasná pracovní neschopnost nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Jelikož tato otázka je otázkou odbornou, která musela být nadto posuzována až revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu, nemohl si být žalovaný této skutečnosti vědom dříve. Ke ztrátě dobré víry žalovaného, zda oprávněně přijímá náhradu za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti, došlo podle soudu s určitostí až specifikací procesní obrany žalobkyně ve sporu vedené před zdejším soudem pod sp.zn. [spisová značka], a to při jednání soudu dne 3. 8. 2018. V uvedeném řízení se žalovaný v pozici žalobce domáhal proti žalobkyni doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za měsíc leden 2018. V tomto řízení bylo nutno zkoumat jak tu skutečnost, že úraz žalovaného dne 20. 9. 2017 byl úrazem pracovním, tak příčinnou souvislost mezi následnou pracovní neschopností a úrazem žalovaného. Žalobkyně (v tehdejším řízení v pozici žalované) při jednání soudu dne 3. 8. 2018 výslovně rozporovala jak skutečnost, že úraz by měl být úrazem pracovním, tak otázku příčinné souvislosti mezi následnou pracovní neschopností a úrazem. Žalovaný si přinejmenším od tohoto okamžiku musel být vědom toho, případně musel na základě zcela jasně specifikované procesní obrany zaměstnavatele předpokládat, že pokud zaměstnavatel v soudním řízení sporuje příčinnou souvislost a tím pádem taktéž důvodnost doplatku náhrady mzdy za dobu dočasné pracovní neschopnosti v měsíci lednu 2018, že může a bude sporovat taktéž důvodnost takového nároku v celém rozsahu, tudíž i náhrad vyplácených od této chvíle. Této skutečnosti si musel být žalovaný vědom tím spíše, když mu byl následně doručen dopis ze dne 8. 8. 2018, ve kterém žalobkyně sděluje, že veškeré následující platby již bude vyplácet pouze jako zálohové. Jako zcela nedůvodný považuje soud naopak argument žalovaného, že u něj mělo dojít k navrácení dobré víry poté, co obdržel znalecký posudek MUDr. [jméno] [jméno] ze dne 23. 9. 2018 [obec] víra žalovaného byla v této době již vyloučena shora popsaným procesním stanoviskem žalobkyně a sdělením, že všechny ostatní platby jsou z důvodu nejistoty o důvodnosti nároku žalovaného vypláceny jako zálohové. Od této chvíle nemohlo u žalovaného dojít k navrácení dobré víry až do pravomocného skončení řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Stejně tak nemohla dobrou víru navrátit ani další potvrzení lékaře MUDr. [celé jméno svědka].

23. Jelikož soud v tuto chvíli vychází ze závěrů uvedených v rozsudku [název soudu] z [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] a rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], ve kterých je i s odkazem na rozsáhlé dokazování zahrnující taktéž znalecký posudek [anonymizováno 5 slov] stanoveno, že mezi pracovním úrazem žalovaného ze září 2017 a následnou dlouhodobou pracovní neschopností žalovaného trvající od listopadu 2017, není příčinná souvislost, je tím dáno, že vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018 byly vypláceny nedůvodně, tedy omylem (§ 331 zákoníku práce) a žalovaný si této skutečnosti mohl být vědom od 3. 8. 2018. Proto náhrady za ztrátu na výdělku vyplacené po uvedeném datu, tedy náhrady mzdy počínaje měsícem červencem 2018, která byla žalovanému vyplacena dne 13. 8. 2018, v celkové výši 160 599 Kč je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Stejně tak je povinen žalobkyni vrátit taktéž vyplacenou vánoční poukázku ve výši 3 000 Kč, která mu byla vyplacena v prosinci roku 2018. Jak soud výše popsal, tak žalovaný již nebyl od srpna 2018 v dobré víře v důvodnost přijetí této částky a to přinejmenším vzhledem k obdrženému dopisu z 8. 8. 2018, ve kterém je mu sdělováno, že veškeré vyplacené částky mu budou vypláceny toliko zálohově. Jelikož podmínky v kolektivní smlouvě žalobkyně pro vyplácení vánočních poukázek byly stanoveny takovým způsobem, že zaměstnanec musel odpracovat stanovené množství směn, přičemž žalovaný tyto směny v roce 2018 neodpracoval a splňoval podmínky poskytnutí vánoční poukázky pouze z toho důvodu, že se na něj vztahovala stanovená výjimka, že patřičné množství směn neodpracoval z důvodu pracovní neschopnosti vyvolané pracovním úrazem, je tím dáno, že mu nárok na výplatu vánoční poukázky nevznikl a nedůvodnost jejího vyplácení, jak shora uvedeno, již od srpna 2018 žalovaný mohl předpokládat.

24. Výrokem I. soud přiznal žalobkyni taktéž nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od 2. 12. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nař. vlády č. 531/2013 Sb. Počátek prodlení žalovaného se přitom váže k uběhnutí lhůty jednoho týdne od obdržení předžalobní výzvy ze dne 19. 11. 2020. Z reakce žalovaného na předžalobní výzvu ze dne 26. 11. 2020 vyplývá, že žalovaný předžalobní výzvu obdržel dne 23. 11. 2020. Stanovená týdenní lhůta k úhradě žalované částky tudíž uběhla dne 30. 11. 2020. Domáhala-li se žalobkyně úroku z prodlení od 2. 12. 2020, domáhala se jej důvodně, ačkoliv pouze z částky přiznané ve výroku I. rozsudku.

25. Jelikož ze skutkových zjištění soudu, jak bylo popsáno v předcházejícím odstavci, vyplývá, že žalovaný byl v dobré víře v poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti až do 3. 8. 2018, tedy že nevěděl ani nemohl z okolností předpokládat, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti je žalovanému vyplácena nedůvodně, zamítl soud výrokem II. rozsudku žalobu co do částky 317 691 Kč, představující žalobkyní vyplacenou náhradu za ztrátu na výdělku v období roku 2017 a v roce 2018 do náhrady za měsíc červen 2018 včetně.

26. Soud se mimo jiné zabýval taktéž právní otázkou, zda v ustanovení § 331 zákoníku práce se míní vrácením neprávem vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku v hrubém či čistém výdělku. Je sice pravdou, že sám soud při prvním jednání upozornil strany na tuto otázku, když uvedl, že z gramatického výkladu uvedeného ustanovení se může podávat, že žalobkyně může mít nárok pouze na vrácení vyplaceného čistého příjmu a nikoli hrubého příjmu. Soud se však nakonec přiklonil k variantě vrácení vyplacené hrubé mzdy, když taktéž poskytnutá náhrada za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti vycházela z průměrného hrubého výdělku. Soud se ztotožňuje z argumentací žalobkyně, že opačný výklad by vedl k absurdní situaci, kdy veškeré ostatní plnění poukázané na jiné účty jako např. příspěvky na penzijní pojištění, srážky ze mzdy a jiné, byť jsou vypláceny na účet zaměstnance nebo ke splnění jeho zákonných povinností, by byl zcela bezdůvodně nucen nést žalobce tedy zaměstnavatel. V tomto ohledu nelze činit rozdíl mezi částkami poukázanými na jiné účty z důvodu nebo na žádost na straně žalovaného, tedy zaměstnance a mezi zákonem uloženými odvody na zdravotní a sociální pojištění a daň z příjmu, jsou-li všechny tyto platby hrazeny na účet zaměstnance. Výše těchto zákonných srážek je vždy počítána z hrubého příjmu zaměstnance, je na zaměstnavateli, aby tuto hrubou mzdu vyčíslil a teprve následně z ní zjistil, jaký je čistý příjem zaměstnance po splnění jeho vlastních daňových povinností. Připuštění jiného závěru by bylo bezdůvodným přenášením daňové zátěže a zátěže ze všech ostatních plateb na zaměstnavatele. Ostatně za situace, pokud by soud nedovodil, že vyplacenými částkami podle § 331 zákoníku práce se v daném případě míní vyplacená hrubá mzda, činil by rozdíl mezi čistou a hrubou mzdou žalovaného škodu způsobenou žalovaným žalobkyni, na kterou by měla žalobkyně nárok z titulu náhrady škody podle § 250 a následující zákoníku práce.

27. Pokud žalobkyně argumentovala a chtěla dovodit nedostatek dobré víry žalovaného z jeho aktivit prokazovaným v průběhu soudních řízení, nemohly prokázané aktivity žalovaného (návštěvy prodejem žalobkyně, psaní stížností, námitek a podnětů proti žalobkyni, vedení soudních řízení o různých pracovněprávních nárocích proti žalobkyni, ani neochota, respektive snaha žalovaného domoci se svého domnělého nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti toliko s odkazem na potvrzení ošetřujícího lékaře [celé jméno svědka] a znalecký posudek [jméno] [jméno]) samy i sobě ani ve své spojitosti dovést soud k závěru o nedostatku dobré víry žalovaného až do 3. 8. 2018. Mnoho z uvedených aktivit konal žalovaný již před pracovním úrazem a konal je taktéž po výslovném sdělení žalobkyně, že veškerá plnění od srpna 2018 považuje pouze za zálohové platby. Uvedené aktivity žalovaného svědčí spíše o jeho charakterových vlastnostech vedoucích k častějšímu uplatňování a vymáhání práv, než jak je běžné u průměrných osob. Snaha žalovaného domoci se svých práv, případně nápravy domnělých pochybení na úseku činnosti zaměstnavatele, však nemohou jít k jeho tíži. Žalobkyně nikterak netvrdila a ani neprokazovala, že aktivity žalovaného od listopadu 2017 do července 2018 byly činěny mimo stanovenou dobu vycházek v průběhu dočasné pracovní neschopnosti. Součástí tvrzení žalobkyně a procesního dokazování nebyla ani ta skutečnost, že by u žalovaného vůbec nebyly podmínky ke stanovení dočasné pracovní neschopnosti. Z posudku [anonymizováno 5 slov] se podává toliko ta skutečnost, že trvání dočasné pracovní neschopnosti od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2018 nebylo a nemohlo být v příčinné souvislosti s úrazem žalovaného ze dne 20. 9. 2017 a že příčiny této pracovní neschopnosti jsou v obecných onemocněních žalovaného. Otázka příčinné souvislosti je však složitou otázkou skutkovou, na které nepanovala shoda ani mezi ošetřujícím lékařem a autorem znaleckého posudku vypracovaného na žádost žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] na jedné straně a znalci [příjmení], [příjmení] a znaleckým ústavem na straně druhé. Tím méně si mohl být nedostatku příčinné souvislosti vědom žalovaný. Z pohledu soudu je pak naprosto přirozené, že žalovaný měl a mohl mít plnou důvěru v potvrzení příčinné souvislosti následné pracovní neschopnosti s pracovním úrazem od jeho ošetřujícího lékaře. Jak soud uváděl již výše v odůvodnění, byl-li postup ošetřujícího lékaře žalovaného [celé jméno svědka] nesprávný, je namístě spíše postup proti ošetřujícímu lékaři žalovaného, který svým jednáním mohl způsobit žalobkyni škodu, než uplatňovat nároky postupem podle § 331 zákoníku práce po žalovaném. Soud znovu opakuje, že dobrá víra žalovaného byla zachována až do 3. 8. 2018.

28. Pokud žalobkyně namítala, že i po uvedeném datu žalovaný činil úkony a zejména procesního charakteru v řízení [spisová značka] a neposkytoval součinnost s poskytnutím zdravotní dokumentace a jeho vyšetřením, podával odvolání a stížnosti proti znalcům a znaleckým posudkům, pak se jedná jednak o období, ve kterém již podle soudu není zachována dobrá víra žalovaného. Jednak se jedná o projev jeho zaručeného práva na uplatňování procesních nároků, případně procesní obrany v soudním řízení, které nemůže jít k tíži žalovaného v projednávaném sporu.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. rozsudku podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení částečně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 27 125,03 Kč, přičemž tato částka představuje 18,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,47 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 40,53 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 534 216 Kč sestávající z částky 10 460 Kč za každý z jedenácti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé ze dne 22. 11. 2021, účast na jednání soudu dne 11. 02. 2022 přesahující 2 hodiny, porada s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 28. 3. 2022, účast na jednání soudu dne 29. 3. 2022 přesahující 2 hodiny, účast na jednání soudu dne 5. 4. 2022 přesahující 2 hodiny, účast na jednání soudu dne 20. 5. 2022 a písemné podání ve věci samé ze dne 7. 6. 2022) včetně jedenácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 118 360 Kč ve výši 24 855,60 Kč Lhůta pro náhradu nákladů řízení byla žalobkyni stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Jako neúčelné úkony posoudil soud účtovanou poradu s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 17. 2. 2022, když mezi prvním jednáním ve věci dne 11. 2. 2022 a dalším jednáním dne 29. 3. 2022 žalovaný účtoval další poradu dne 28. 3. 2022. Soud neshledal důvod k takovému časovému rozsahu porad, když procesní obrana žalovaného zůstávala po celou dobu řízení nezměněná. Jako neúčelné posoudil soud též písemné podání ze dne 10. 3. 2022, když v něm žalovaný neuvedl žádné nové zásadní tvrzení, které by nebyl schopen uvést při prvním jednání ve věci.

30. O náhradě nákladů státu pak soud rozhodl výroky IV. a V. rozsudku podle § 148 odst. 1 o.s.ř. Stát v řízení platil svědečné svědku [celé jméno svědka] ve výši 1 720,42 Kč, které bylo přiznáno usnesením ze dne 19. 4. 2022, č.j. 20 C 338/2020-139. Stát podle poměru úspěchu stran popsaném v předcházejícím odstavci (59,47 %: 40,53 %) rozdělil tyto náklady mezi žalobkyni a žalovaného.