20 C 54/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Davida Ungra a přísedících Mgr. Svatavy Hernandezové a Petry Čadové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 58 658 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba na zaplacení částky 58 658 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení ve výši 15 517,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 13. 2. 2024 a doplněnou dne 7. 3. 2024 domáhal zaplacení částky 58 658 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 2. 2. 2024 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná jako zaměstnavatel uzavřela dne 1. 6. 2016 s žalobcem jako zaměstnancem pracovní smlouvu, a to s druhem sjednané práce „přípravář výroby“, a to na dobu určitou do 31. 5. 2017 (dále jen jako „pracovní smlouva“). Výpovědí ze dne 24. 3. 2017 rozvázala žalovaná s žalobcem pracovní poměr založený pracovní smlouvou, a to z důvodu dle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen jako „ZP“). Následně dne 13. 4. 2017 došlo ze strany žalované k okamžitému zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) ZP, tedy pro zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Žalobce byl následně dne 14. 4. 2017 Úřadem práce České republiky – krajskou pobočku v , Anonymizováno, , kontaktní pracoviště , adresa, (dále jen jako „úřad práce“) zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání a dne 20. 4. 2017 požádal o podporu v nezaměstnanosti. Úřad práce však dne 21. 4. 2017 rozhodl o tom, že se žalobci podpora v nezaměstnanosti nepřiznává, neboť žalobce dle úřadu práce nezískal v rozhodném období dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců a současně protože v době 6 měsíců před zařazením do evidence uchazečů byl se žalobcem skončen pracovní poměr z důvodu dle § 55 odst. 1 písm. b) ZP. Protože byl žalobce toho názoru, že žalovaný v případě rozvázání předmětného pracovního poměru postupoval v rozporu s právními předpisy, domáhal se žalobou ze dne 7. 6. 2017 u soudu (mimo jiné) určení neplatnosti výpovědi podané dne 24. 3. 2017 i okamžitého zrušení pracovního poměru podaného dne 13. 4. 2017, kdy Okresní soud , adresa, -, Anonymizováno, v dané věci vydal dne , datum, rozsudek č. j. , datum, , č. j. , spisová značka, , kterým rozhodl tak, že žalobě vyhověl, tedy dovodil že předmětná výpověď z pracovního poměru i okamžité zrušení pracovního poměru jsou neplatné. Tento rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v , Anonymizováno, . V případě, kdy bylo v dané věci pravomocně rozhodnuto soudy o tom, že žalovaný při ukončení předmětného pracovního poměru postupoval v rozporu se zákonem, a že jak výpověď, tak okamžité zrušení pracovního poměru, jsou právními jednáními neplatnými, je nutno nahlížet na předmětný pracovní poměr jako by trval až do 31. 5. 2017 (tedy po celou dobu trvání pracovní smlouvy). V takovém případě je žalobce toho názoru, že by mu vznikl dle § 39 odst. 1 zákona o zaměstnanosti nárok na podporu v nezaměstnanosti. Celková výše podpory v nezaměstnanosti by činila 58 658 Kč a protože podle žalobce podpora v nezaměstnanosti nebyla přiznána výlučně z důvodu neplatného (protiprávního) okamžitého zrušení pracovního poměru odpovídá žalovaná za její nepřiznání, proto se domáhá zaplacení této částky jako škody po žalované.

2. Žalovaná proti podané žalobě mimo jiné namítala, že rozvázání pracovního poměru ze strany žalované nebylo jedinou příčinou, pro kterou žalobce nesplnil podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti: dalšími příčinami, které se na následku v podobě nepřiznání podpory v nezaměstnanosti podílely byly následující okolnosti: vyčerpání celé podpůrčí doby v rámci vedení v evidenci uchazečů v období od 20. 01. 2014 do 08. 02. 2016, absence doby důchodového pojištění v období od 14. 04. 2015 do 01. 06. 2016. Doplnila, že vznik škody v podobě ušlé podpory v nezaměstnanosti byl způsoben nikoliv příčinou jedinou, ale i dalšími, které jsou na jednání žalované nezávislé.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že pracovní poměr mezi žalobcem (zaměstnancem) a žalovanou (zaměstnavatelem) byl sjednán na dobu určitou od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2016. Žalobce dne 24. 3. 2017 obdržel výpověď z pracovního poměru a dne 13. 4. 2017 okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu zvlášť hrubého porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Od 7. 6. 2017 se žalobce u Okresního soudu , adresa, -, Anonymizováno, domáhal určení neplatnosti výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru. Okresní soud , adresa, -, Anonymizováno, rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, rozhodl, že výpověď i okamžité zrušení pracovního poměru jsou neplatné (výroky I. a II.). Dále je mezi účastníky nesporné, že žalobce byl úřadem práce dne 14. 4. 2017, zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání a dne 20. 4. 2017 požádal o podporu v nezaměstnanosti, která mu nebyla přiznána z důvodu nezískání doby důchodového pojištění a současně proto, že s ním byl okamžitě skončen pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Mezi účastníky bylo též nesporné, že žalobce jinou žádost o podporu v nezaměstnanosti, než tu ze dne 20. 4. 2017 nepodal. Soud vzal podle § 120 odst. 3 o.s.ř. tato nesporná tvrzení za svá skutková zjištění. Pravdivost nesporných tvrzení se podává taktéž z provedených důkazů.

4. Z rozsudku Okresní soud , adresa, -, Anonymizováno, rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , datum, , č. j. , spisová značka, , soud dále zjistil, že žalobce dopisem ze dne 29. 3. 2017sdělil žalované, že vytýká neplatnost výpovědi a požádal o dodržování povinností zaměstnavatele. Dopisem ze dne 27. 4. 2017 pak vytkl neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a trval na dalším zaměstnávání a uplatnil nárok na náhradu mzdy do skončení pracovního poměru. Náhrada mzdy za období od 28. 4. 2017 do 31. 5. 2017 byla žalobci přiznána v požadované výši 35 669,05 Kč včetně úroku z prodlení, a to výrokem III. citovaného rozsudku.

5. Skutková zjištění uvedená v odstavcích 3 a 4 odůvodnění lze s ohledem na právní posouzení soudu považovat pro zestručnění též za závěr soudu o skutkovém stavu věci. Ostatní účastníky navrhované důkazy nebyly soudem prováděny s ohledem na jejich nadbytečnost z důvodu právního posouzení soudu.

6. Podle § 275 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, prokáže-li zaměstnavatel, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho povinnost k náhradě se poměrně omezí.

7. Soud na základě zjištěného skutkového stavu shora v odstavcích 3. a 4. a po právním posouzení dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. K závěru o tom, že žalovaná odpovídá žalobci za vznik újmy musí být v obecné rovině splněny současně 3 podmínky, a to vznik újmy na straně poškozeného (žalobce), protiprávní jednání žalované a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a újmou žalobce. V dané věci však není splněna poslední podmínka. Žalovaná jednala protiprávně, když výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 3. 2017 i okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 4. 2017 byly pravomocným rozhodnutím soudu shledány za neplatné. Žalobci skutečně vznikla újma, když mu nebyla rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , přiznána podpora v nezaměstnanosti. Mezi protiprávním jednáním žalované a újmou žalobce však není vztah příčiny a následku (příčinné souvislosti), protože pro zamítnutí žádosti žalobce o podporu v nezaměstnanosti existoval další (zcela samostatný) důvod podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. Proto soud žalobu výrokem I. v celém rozsahu zamítnul.

8. Ohledně vztahu příčinné souvislosti vycházel soud z výkladu zaujatého Nejvyšším soudem, který v usnesení ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, uvedl, že „o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“. V rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, Nejvyšší soud vyložil, že „je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti.“. Viz též nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18.

9. Důvody, pro které Úřad práce České republiky – krajská pobočka v , Anonymizováno, dne , datum, , rozhodnutím č.j. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , nepřiznal žalobci podporu v nezaměstnanosti byly dva. Jedním z důvodů byla skutečnost, že s žalobcem byl v posledních 6 měsících před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání skončen pracovněprávní vztah z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (§ 39 odst. 21 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2021). Pokud by se jednalo o jedinou okolnost, pro kterou žalobci nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti, byl by vztah příčinné souvislosti mezi neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru a vzniklou škodou naplněn a nárok žalobce by byl dán přinejmenším co do svého základu. Tak tomu však v projednávané věci není. Dalším, zcela samostatným důvodem, pro který žalobci nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti byla skutečnost, že žalobce nezískal v rozhodném období (poslední 2 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců (§ 39 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 41 zákona č. 435/2004 Sb.). Tuto skutečnost však žalovaná nijak nezavinila, jelikož pracovní poměr u žalobce u žalované vznikl dne 1. 6. 2016 a trval až do 31. 5. 2017. Pokud žalobce podal již dne 20. 4. 2017 žádost o podporu v nezaměstnanosti, tak žalovaná ničím nezavinila, že žalobce nebyl před vznikem pracovního poměru zaměstnán a nezískal ke dni 20. 4. 2017 potřebnou dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců. Neplatné okamžité zrušení pracovního poměru tedy nebylo jedinou samostatnou příčinnou, pro kterou žalobce nezískal podporu v nezaměstnanosti (tzv. conditio sine qua non), ale k této příčině přistoupil další, samostatný důvod (nedostatek doby důchodového pojištění), který jako samostatný důvod také zapříčinil zamítnutí žádosti o podporu v nezaměstnanosti. Žalovaná proto za vzniklou škodu neodpovídá.

10. Soud si je plně vědom skutečnosti, že s ohledem na výsledek sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru skončil pracovní poměr žalobce u žalované podle § 69 odst. 1 zákoníku práce uplynutím sjednané doby dne 31. 5. 2017. Pokud by tedy žalobce požádal o podporu v nezaměstnanosti až po skončení pracovního poměru, tedy nejdříve dne 1. 6. 2017, byla by situace jiná a žalovaná by s ohledem na dobu trvání pracovního poměru v délce 12 měsíců již za újmu v podobě nepřiznání podpory v nezaměstnanosti odpovídala. V tuto chvíli soud neuvažuje o další procesní obraně žalované, kterou se soud s ohledem na právní posouzení nijak nezabýval. V projednávané věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce o podporu v nezaměstnanosti požádal v době (20. 4. 2017), kdy nesplňoval podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti i z důvodu, který nijak nesouvisel s jednáním žalované. Této skutečnosti si navíc podle soud musel být nebo přinejmenším měl být žalobce vědom. Skutečnost, že žalobce požádal o přiznání podpory v nezaměstnanosti již dne 20. 4. 2017 nelze s ohledem na ostatní okolnosti klást k tíži žalované. Žalobce od chvíle, kdy obdržel výpověď i okamžité zrušení pracovní poměru setrvale tvrdil a sděloval to i žalované, že tyto jsou neplatné (viz odstavec čtvrtý odůvodnění). Vzhledem k tomu, že dne 27. 4. 2017 dokonce sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání a následně se též úspěšně domáhal náhrady mzdy za období od 28. 4. 2017 do 31. 5. 2017, jeví se soudu jako logické o příspěvek v nezaměstnanosti žádat až poté, kdy měl jeho pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby, tedy až od 1. 6. 2017. Pokud tak žalobce neučinil, je situace ve vztahu k odpovědnosti žalované za nepřiznání podpory v nezaměstnanosti stejná, jako kdyby žalobce žádnou žádost o podporu v nezaměstnanosti nepodal. V takovém případě by soud také náhradu újmy nepřiznal, protože minimálním aktivitou, kterou ve smyslu § 2903 občanského zákoníku lze po poškozeném požadovat, je podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti, a to v takové době, formě a takového obsahu, aby jí mohlo být, nebýt protiprávního jednání žalované v podobě neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru, vyhověno.

11. Nad rámce odůvodnění soud dále uvádí, že vzhledem k tomu, že žalobce se po žalované úspěšně domáhal i náhrady mzdy za období od 28. 4. 2017 do 31. 5. 2017, nevznikla žalobci v tomto období ani žádná újma spočívající ve ztrátě jeho příjmu. Uvažováno optikou újmy v podobě ztráty příjmu v souvislosti s neplatný okamžitým skončením pracovního poměru, musel by soud kromě žalobcem tvrzené újmy ve výši 58 658 Kč zohlednit přiznanou a vyplacenou náhradu mzdy za období od 28. 4. 2017 do 31. 5. 2017 a žalobcova újma v přímé příčinné souvislosti s jednáním žalované by tak nutně musela být ponížena o částku 35 669,05 Kč. K tomu též srovnej ustanovení § 56 odst. 1 písm. a), případně § 56 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 30. 6. 2021.

12. Žalobce, poučen soudem o předběžném právním názoru, namítal v závěrečném návrhu, že se ze strany soudu jedná o přepjatý formalismus a věc má být v souladu s § 1a odst. 1 písm. a) posouzena se zřetelem ke zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance. K tomu soud pouze ve zkratce konstatuje, že při posouzení vztahu příčiny a následku snad ani nelze jakoukoliv věc posuzovat jinak než optikou prosté logiky vývoje okolností. Právní naukou formulované a soudní praxí přijímané teorie adekvátní příčinné souvislosti a tzv. podmínky conditio sine qua non jsou z povahy věci vystavěny na principech formální logiky a materiální přístup v této otázce má své místo snad jen teoreticky. K tomu blíže vysvětlení v osmém odstavci odůvodnění. Obdobně lze argumentovat také pokud jde o aplikaci principu ochrany slabší strany, v daném případě zaměstnance. Pokud žalobce uváděl, že po něm nelze požadovat, aby se neevidoval jako uchazeč o zaměstnání s ohledem na zdravotní a sociální pojištění, tak přehlíží, že evidence uchazečů o zaměstnání a žádost o podporu v nezaměstnanosti jsou dva (na sobě nezávislé) právní instituty. Žalobci nic nebránilo zaevidovat se jako uchazeč o zaměstnání a následně (po skončení pracovního poměru dne 31. 5. 2017) požádat o podporu v nezaměstnanosti.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15 517,98 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 58 658 Kč sestávající z částky 3 460 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.. V souvislosti s cestou realizovanou dne 28. 5. 2024 náleží žalované náhrada cestovních výdajů 1 544,78 Kč za 118 ujetých km v částce 944,78 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a dále náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t.. Dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 824,78 Kč ve výši 2 693,20 Kč. Lhůta pro náhradu nákladů řízení byla žalobci stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.

14. Sám soud uvažoval o aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. ve prospěch žalobce s přihlédnutím k tomu, že spor byl z povahy věci vyvolán neplatným okamžitým skončením pracovního poměru uděleným žalovanou žalobci. Tato okolnost však byla převážena skutečností, že žalobce si neúspěch v tomto sporu zavinil sám tím, že o podporu v nezaměstnanosti požádal předčasně již dne 20. 4. 2017, ačkoliv pracovní poměr podle smlouvy měl skončit a vzhledem k neplatnosti výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru také skončil až dne 31. 5. 2017. Žalobce byl na tuto okolnost navíc upozorněn soudem v rámci pokusu o smírné vyřešení věci a žalovaná byla ochotna za účelem ukončení sporu zaplatit žalobci žalovanou jistinu s tím, že si každý z účastníků ponese sám své náklady. Soud proto uzavřel, že pokud byl žalobce poučen o předběžném právním názoru soudu a vědom si avizovaného neúspěchu ve sporu pokračoval v řízení i přes návrh žalované k uzavření smíru, je zde zcela na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení v souladu se zásadou úspěchu ve věci.