21 C 123/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Fikarem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro: žaloba o zaplacení 69 636Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 162 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 162 Kč jdoucím od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč splatných vždy k 20. dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jediné z nich.

II. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku ve výši 69 636 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne [datum] s žalovanou jako úvěrovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které této poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 95,92 % ročně uhradit v 48 měsíčních splátkách po 3 279 Kč, a to počínaje měsícem lednem 2020 na základě sjednaného splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Kredibilita žalované pak byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, dále lustrací v databázi [příjmení] a NRKI, a dále výpisu z účtu žalované. Žalovaná úvěr nehradila řádně a včas, když v období od [datum] do [datum] uhradila toliko částku 9 838 Kč. V důsledku prodlení žalované žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč (2x 200 Kč), kdy žalovaná se ocitla v prodlení v délce 15 dnů u splátek [číslo]. V důsledku shora specifikovaného prodlení pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, a to k datu [datum]. Dle bodu 6.4 smlouvy se následně ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistiny úvěru a veškeré neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny, když tato celkem činila částku 49 236,03 Kč. V bodě 6.5 smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od [datum] až do jejího zaplacení. Žalobkyně pak zkapitalizovala smluvní pokutu ke dni podání žaloby. Po zesplatnění již nebylo žalovanou nic uhrazeno. Celková dlužná pohledávka tak sestává z dlužné jistiny ve výši 49 236,03 Kč, smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a sjednaného úroku. Žalovaná i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho nad rámec výše uvedeného neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřil.

3. K projednání věci soud nařídil na den [datum] ústní jednání, ke kterému se dostavila žalovaná a požádala o úhradu dluhu ve splátkách, když je osobou nemajetnou s čistým příjmem toliko 10 600Kč.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvního formuláře a úvěrové smlouvy [číslo] vyplynulo, že tuto uzavřela žalobkyně jako úvěrující s žalovanou jako úvěrovaným. Na základě shora uvedené smlouvy se pak žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč při úrokové sazbě ve výši 95,92 % ročně, přičemž byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. RPSN pak činila 151,62 %, když tato nezahrnovala úhradu za pojištění. Smluvní strany se dále dohodly, že žalobkyně je oprávněna za poskytnutí úvěru, který přiroste po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit. V bodě 6.1 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 30 dnů, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru již další právo na požadování této smluvní pokuty nevzniká. Maximální součet veškerých smluvních pokut pak činil 2 999 Kč. V bodě 6.2 smlouvy bylo dále sjednáno právo žalobkyně požadovat na žalované náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v souvislosti s prodlením s úhradou splátky, kdy u každé takové splátky byla oprávněna požadovat při prodlení minimálně 15 dnů částku 200 Kč. V bodě 6.3 pak bylo sjednáno pro případ, že by se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů oprávnění žalobkyně odepřít plnění závazků ze smlouvy, dále automatické zesplatnění úvěru, kdy dnem zesplatnění se stává okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, smluvní pokuty a náhrada nákladů. V bodě 6.5 pak bylo dále sjednáno, že žalobkyni v případě, že žalovaná po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu, vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatění úvěru až do jejího úplného uhrazení. Ze splátkového kalendáře vyplynulo, že první splátka měla být uhrazena dne [datum] a poslední splátka dne [datum]. Z dokladu o vyplacení jistiny úvěru má soud dále za prokázané, že žalovaná celý úvěr čerpala dne [datum] bezhotovostně převodem na účet [číslo] [bankovní účet]. Z výzev k zaplacení ze dne [datum] a [datum] dále vyplynulo, že žalobkyně urgovala žalovanou ohledně úhrady splátek [číslo] se kterými byla v prodlení. Z platební historie a tvrzení žalobkyně bylo dále zjištěno, že žalovaná na jistinu a příslušenství úvěru uhradila celkem částku 9 838 Kč. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum] má soud dále za prokázané, že ke shora uvedenému dni došlo k zesplatnění úvěru, kdy tento sestával z jistiny ve výši 49 236,03 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a poštovního podacího archu dále vyplynulo, že tato byla předána k poštovní přepravě téhož dne.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

8. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 95,92 % ročně, kdy tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako o úroku přiměřeném, když soudu je z jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2021 se úroková míra bank pohybovala okolo 17 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou sazbu téměř šestinásobnou, přičemž z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 17 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 26% za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92, případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalované), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

9. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že závazkový vztahy nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaná si měla počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipovaného typu smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Na základě shora uvedených závěrů soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalované). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smluv nemění nic ani skutečnost, že se žalovaná lichvy nedovolávala. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalované nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč, když z dokazování dále vyplynulo, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu uhradila žalobkyni celkem částku 9 838 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnajícího se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 30 162 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek úroku z prodlení pak soud stanovil na den [datum], když vycházel ze skutečnosti, že předžalobní upomínka ze dne [datum] byla téhož dne předána k poštovní přepravě, když soudu je z jeho úřední známo, že průměrná doba doručení zásilky u společnosti Česká pošta, s. p. činí 3 dny. Lhůta k plnění pak byla stanovena ve splátkách s ohledem na majetkové poměry žalované v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., tato sice žádala nižší částku měsíční splátky, nicméně vzhledem k výši dlužné částky a příjmům a výdajům žalované (výdaje uvedla při ústním jednání soudu toliko v částce 4 000Kč na nájemném) má soud částku 1 500Kč jako přiměřenou. Výrok o náhradě nákladů řízení (III. tohoto rozsudku) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná, by měla právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož však žalované žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.