21 C 148/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Fikarem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 8 974 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 614 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 614 Kč jdoucím od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne datum domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 8 974 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným došlo dne datum k uzavření smlouvy o půjčce číslo na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně i poplatek ve výši 7 360 Kč, to vše formou 55 pravidelných týdenních splátek po 320 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den datum. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku 8 386 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka převedena na přechodného věřitele, právnická osoba anonymizováno, o čemž byl žalovaný informován přípisem ze dne datum. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne datum mezi přechodným věřitelem a žalobcem došlo k témuž dni k postoupení předmětné pohledávky na žalobce. Žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem ze dne datum. Žalovaný byl před podáním žaloby právní zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě celkové dlužné částky, avšak na svůj dluh neuhradil ničeho 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v podané žalobě, žalovaný se na výzvu soudu ohledně tohoto postupu nevyjádřil, soud proto předpokládal jeho konkludentní souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a listiny předložených žalobkyní.

4. Z těchto pak byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce ze dne datum číslo soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní hotovost ve výši 10 000 Kč, kterou převzal žalovaný v den uzavření smlouvy a zavázal se tuto částku vrátit včetně platby označené jako souhrnný poplatek ve výši 7 360 Kč. Žalovaný se uvedené zavázal vrátit formou 55 týdenních splátek po 320 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena nejprve na právnická osoba anonymizováno, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum (smlouva o postoupení pohledávek včetně její přílohy a potvrzení o zaplacení kupní ceny), a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum včetně přílohy). Žalovaný byl o změnách v osobě věřitele v obou případech písemně informován oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum a ze dne datum, dle podacího archu bylo v pořadí druhé oznámení předáno k poštovní přepravě dne datum. V rámci předžalobní upomínky ze dne datum byl žalovaný prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzýván k úhradě dlužné částky (předžalobní výzva ze dne datum, podací arch). Z tvrzení žalobkyně, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak, má soud za prokázané, že žalovaný neuhradil jak na poskytnutou jistinu, tak na sjednaný poplatek ničeho vyjma částky 8 386 Kč.

5. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva byla uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), soud na právní vztahy vzniklé v důsledku uzavření smlouvy o půjčce aplikoval v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník).

6. Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

7. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

8. Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv odpovědnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

9. Podle § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

10. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o půjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč uhradit dále částku 7 360 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě označen jako souhrnný poplatek, nic to ale nemění na tom, že původní věřitel je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých půjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažila navodit právní předchůdkyně žalobkyně, když ve smlouvě o půjčce úrokovou sazbu vůbec neuvádí. Takto požadovaný nárok zastírá úročení peněz a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 69,6 % ročně a jedná se tak dle ustanovení § 39 občanského zákoníku o ujednání neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o půjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2009 činila cca 15,4 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť původní věřitel by zcela jistě půjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017, 25 Co 255/2019).

11. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu shora citovaného ustanovení § 451 občanského zákoníku. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 10 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný dosud uhradil částku 8 386 Kč. Ze shora uvedených důvodů mu tak soud uložil, aby bezdůvodné obohacení ve výši 1 614 Kč (10 000 Kč – 8 386 Kč) vrátil žalobkyni. Dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný byl poprvé vyzván žalobkyní k úhradě dluhu oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum, které se dle § 573 o. z. dostalo do sféry žalovaného dne datum. Jelikož žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni nevrátil, dostal se ode dne datum do prodlení a žalobkyně má proto rovněž právo na úhradu zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z., jehož výše vyplývá z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na výše uvedené závěry nezbylo soudu než žalobu ve zbývající části zamítnout (výrok II. tohoto rozsudku).

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř tak, že nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť ačkoliv to byl žalovaný, který měl v řízení převážný úspěch (vzhledem k žalované částce včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu), nebylo prokázáno, že by mu v řízení jakékoliv náklady vznikly.

13. Lhůty k plnění byly žalovanému určeny v souladu s ustanovením § 160 odst. 1, věta první o. s. ř. jako běžné třídenní. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.