25 C 14/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci Anonymizovaný odstavec proti Anonymizovaný odstavec o 32 065,18 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 249 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 249 Kč od 27. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 38 303,25 Kč spolu s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 32 065,18 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 25 990,97 Kč od 30. 11. 2019 do 26. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 074,21 Kč od 30. 11. 2019 do 26. 12. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 25 816,18 Kč od 27. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem částku 32 065,18 Kč spolu s úrokem v celkové kapitalizované výši 9 125,58 Kč, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z celkové částky 32 065,18 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném celkovou částkou 3 361,49 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z celkové částky 32 065,18 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 9. 10. 2017, 20. 7. 2017 a 28. 4. 2017 tři jednotlivé smlouvy o úvěru, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši u první smlouvy 17 000 Kč, u druhé a třetí smlouvy 15 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil podpisem smluv. Nedílnou součást citovaných smluv tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru. Před uzavřením smluv právní předchůdce žalobkyně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnuté spotřebitelské úvěry, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnuté úvěry se žalovaný zavázal vrátit u první smlouvy spolu s poplatkem ve výši 12 580 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 380 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 400 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč v 58 týdenních splátkách po 517 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 19. 11. 2018. U druhé a třetí smlouvy se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem ve výši 11 100 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč v 58 týdenních splátkách po 457 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena u druhé smlouvy na den 30. 8. 2018, u třetí smlouvy na den 8. 6. 2018. Vedle toho se žalovaný u všech tří smluv zavázal hradit poplatek za pojištění v částce 406 Kč. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 24. 1. 2019, celkem uhradil částku 40 751 Kč (9 251 Kč + 13 004 Kč + 18 496 Kč). Původnímu věřiteli tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky u první smlouvy ve výši 15 752 Kč a na dlužném poplatku částky 4 982,90 Kč, u druhé smlouvy ve výši 10 238,87 Kč a na dlužném poplatku částky 3 263,13 Kč a u třetí smlouvy ve výši 6 074,21 Kč a na dlužném poplatku částky 1 935,79 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 se žalobkyně stala věřitelem všech tří uvedených pohledávek, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně touto žalobou nárokovala zaplacení částky v celkové výši 44 552,25 Kč a příslušenství (úroky a úroky z prodlení), které zčásti zkapitalizovala (viz výše). Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel a na další soudem zjištěné adresy. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 9. 10. 2017, 20. 7. 2017 a 28. 4. 2017 tři jednotlivé smlouvy o úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěry ve výši 17 000 Kč, 15 000 Kč a 15 000 Kč. První úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 580 Kč (celkem 29 986 Kč i s poplatkem za pojištění ve výši 406 Kč) v pravidelných 58 týdenních splátkách po 517 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 2 380 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 400 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 6 800 Kč. Druhý a třetí úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 11 100 Kč (celkem 26 506 Kč i s poplatkem za pojištění ve výši 406 Kč) v pravidelných 58 týdenních splátkách po 457 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 2 100 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 6 000 Kč. Výše výpůjční úrokové sazby činila 23,72 % ročně, RPSN u první smlouvy 204 %, u druhé a třetí smlouvy 205 %. Nedílnou součást smluv tvořily smluvní podmínky (smlouvy o spotřebitelském úvěru z uvedených dnů, smluvní podmínky, karta zákazníka – žádost o zápůjčku). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil poslední splátku dne 24. 1. 2019, celkem uhradil částku 40 751 Kč (9 251 Kč + 13 004 Kč + 18 496 Kč), zbývající část již nedoplatil. Pohledávky za žalovaným byly společností , právnická osoba, postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 29. 11. 2019, který byl odeslán dne 13. 12. 2019, byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis včetně podacího lístku). K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 27. 11. 2020 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne včetně podacího lístku). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni splnil.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. tři jednotlivé smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 o. z. věřitelem pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků u první smlouvy ve výši 17 000 Kč, u druhé a třetí smlouvy ve výši á 15 000 Kč vrátit za 58 týdnů rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši u první smlouvy 12 580 Kč, u druhé a třetí smlouvy 11 100 Kč jež představují 74 % zapůjčené jistiny. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek či oznámení o zesplatnění. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tyto smlouvy s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 66,34 % (za 58 týdnů v částce 12 580 Kč a 11 100 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření první úvěrové smlouvy 9,01 % ročně, druhé úvěrové smlouvy 9,46 % ročně a třetí úvěrové smlouvy 9,27 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytla žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 o. z. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 6 249 Kč (poskytnuté jistiny 47 000 Kč (17 000 Kč + 15 000 Kč + 15 000 Kč) mínus dosavadní úhrady 40 751 Kč (9 251 Kč + 13 004 Kč + 18 496 Kč)), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Soud vzhledem k procesní neaktivitě žalovaného, který neuvedl své možnosti ohledně splácení dlužné částky a nenavrhl délku splácení delší než obvyklou (určenou dle § 160 o.s.ř.), se dále z důvodu hospodárnosti nezabýval splněním podmínek dle § 84 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, neboť i v případě, že by soud postupoval dle § 87 citovaného zákona, jeho výsledné rozhodnutí by nedoznalo změn, neboť i v tomto případě by uzavřel, že smlouvy jsou neplatné a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni jistiny, které dosud nevrátil, přičemž ke splnění jeho povinností stanovil běžnou třídenní lhůtu.

12. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Protože žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistin i data počátku prodlení, soud zamítl celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství ode dne 27. 12. 2019 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě stanovené v první prokazatelné výzvě k úhradě dluhu žalovaného – oznámení o postoupení pohledávky, obsahující výzvu k úhradě dluhu, jež byla odesílána 13. 12. 2019 (tedy 13. 12. 2019 + 10 dnů lhůty k úhradě + 3 dny pro předpokládané doručení písemnosti dle § 573 o. z.)), a to v zákonné sazbě dle výše citovaných ustanovení. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

13. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalovanému. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalovaného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.