25 C 140/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 12 929,58 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 5 929,58 Kč se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů částku 112 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 11 060,58 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 5. 2020 do zaplacení a dále částku 1 869 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému dne 23. 2. 2020 spotřebitelský úvěr. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skrze webový portál www.creditstar.cz. Žalovaný na webovém portálu v průběhu registrace zadal své osobní údaje, zvolil si své heslo k účtu. Po založení účtu požádal o poskytnutí úvěru, přičemž zadal výši požadovaného úvěru i splatnost a seznámil se s veškerými informacemi, které je povinen věřitel poskytnout před uzavřením smlouvy. Žalovaný odsouhlasil smluvní podmínky, vyslovil souhlas s podmínkami dokumentace, čímž došlo k uzavření smlouvy. Identita žalovaného byla ověřena pomocí zaslání částky 1 Kč z účtu žalovaného na účet žalobkyně. Žalobkyně žalovanému poskytla výše uvedeného dne úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,9 % denně z vypůjčené částky do 24. 5. 2020. Celková částka, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni zaplatit, činila 11 060,58 Kč. Žalovaný však neuhradil ničeno, a to ani přes výzvu žalobkyně. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Protože žalovaný svoji smluvní povinnost porušil a nevrátil poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni, žalobkyně nárokovala i zaplacení smluvní pokuty, kterou vyčíslila ke dni 16. 2. 2021 (ode dne 25. 5. 2020 z částky 11 060,58 Kč) částkou 1.869 Kč Ani přes výzvu ze dne 16. 2. 2021 žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně (celkem ve výši 11 060,58 Kč) ve 3 měsíčních splátkách (první dvě po 3 712,88 Kč a třetí ve výši 3 634,82 Kč). RPSN činila 1 732,08 %. Pro případ prodlení smluvní strany dále sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je klient v prodlení. Dále byla žalobkyně oprávněna vůči žalovanému požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (v souvislosti s vyhotovením a zasláním každé písemné upomínky), a to ve výši 200 Kč za každou písemnou upomínku nebo výzvu. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, za datum uzavření smlouvy se pak považovalo datum odeslání finančních prostředků klientovi (žalovanému). Tímto způsobem byl žalovanému poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení (smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, faktura ke smlouvě o spotřebitelském úvěru). K převodu částky 1 Kč z účtu č. [bankovní účet] došlo dne 24. 2. 2020, jako plátce byl označen žalovaný, v popisu bylo uvedeno, že souhlasí s VOP a smlouvou. Téhož dne na stejný účet byla ze strany žalobkyně zaslána částka 7 000 Kč (částečný výpis z účtu). Soud si od [právnická osoba] ověřil, že majitelem výše označeného účtu je žalovaný, na tento účet mu byla dne 24. 2. 2020 zaslána od žalobkyně částka 7 000 Kč. Žalobce soudu předložil rovněž i fotokopii občanského průkazu spolu s fotografií žalovaného, podrobné informace o žalovaném, které má rozepsány ve svém interním systému, týkající se především jeho zaměstnání ([příjmení]) a výše jeho příjmů, dále výpis z účtu [právnická osoba] žalovaného. Z něho vyplývají již výše uvedené informace ohledně plateb ze dne 24. 2. 2020 Ani přes výzvu ze dne 16. 2. 2021 v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný dlužnou částku žalobkyni zaplatil (výzva k úhradě z uvedeného dne včetně potvrzení o odeslání písemnosti).

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 7 000 Kč vrátit za 90 dnů rovněž i úrok v celkové výši 4 060,58 Kč, jež při přepočtu činí 235,3 % ročně. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech [číslo] Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Žalobkyně je podnikatelem, předmět jejího podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 235,3 % (za 90 dnů v částce 4 060,58 Kč). [jméno] výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do jednoho roku však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 10,79 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v [obec] č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.).

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytla žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 NOZ. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 NOZ, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 7.000 Kč (poskytnutá jistina), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř. a s § 151 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby úspěch žalobkyně spočíval v 54,1 % (neúspěch 45,9 %), proto má s přihlédnutím k ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na přiznání účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 8,2 % Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna za zastoupení účastníka advokátem dva a půl úkonu právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a prostá výzva k plnění) á 200 Kč dle ustanovení § 14b odst. 1 bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) a náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby po 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) AT. Podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále zvyšuje o 21% DPH dle zákona č. 235/2004 Sb., tj. o částku 168 Kč. Celková výši účelně vynaložených nákladů řízení byla vypočtena částkou 1 368 Kč, 8,2 % z této částky činí po zaokrouhlení částku 112 Kč, jež byla výrokem III. tohoto rozsudku žalobkyni přiznána. I tato uložená povinnost je splatná v zákonné třídenní lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., přičemž platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo stanoveno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř.

13. Soud pro úplnost dodává, že je na místě aplikovat ustanovení § 14b AT, neboť podání bylo vypracováno na ustáleném vzoru uplatněném shodnou žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, jejichž tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Obdobně jako v jiných žalobních návrzích žalobkyně opakovaně vymáhá pohledávky z určitého typu adhézních smluv, kdy dochází pouze k částečné úpravě (záměně) některých individuálních údajů, týkajících se především generálií žalované osoby, jednotlivých částek a dat. Je taktéž nerozhodné, zda žalobkyně je v obdobných věcech zastupována různými právními zástupci. V tomto směru soud poukazuje i na obdobné závěry Krajského soudu v Plzni (např. usnesení ze dne 11. 2. 2016 č.j. 25Co 31/2016-41).