25 C 142/2025

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 22 660,97 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 6. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 13 896,79 Kč spolu s úrokem ve výši 22,32 % ročně z částky 12 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 21,39 % ročně z částky 10 660,97 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 660,97 Kč od 2. 6. 2023 do 5. 7. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 460,97 Kč od 6. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 22 660,97 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 2 033,50 Kč, s úrokem ve výši 22,32 % ročně z částky 12 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 21,39 % ročně z částky 10 660,97 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 1 402,32 Kč a dále s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 22 660,97 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 19. 12. 2021 a 26. 9. 2021 dvě jednotlivé smlouvy o úvěru, na jejichž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč (v rámci každé smlouvy 12 000 Kč), jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil podpisem smluv. Nedílnou součást citovaných smluv tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru. Před uzavřením smluv právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnuté úvěry se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 19 200 Kč (v každé smlouvě v částce 9 600 Kč), představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 800 Kč (v každé smlouvě v částce 2 400 Kč), s úrokovou sazbou u první smlouvy ve výši 22,32 % ročně, u druhé smlouvy ve výši 21,39 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 800 Kč (v každé smlouvě v částce 2 400 Kč) a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč (v každé smlouvě v částce 4 800 Kč), dále poplatky za životní pojištění ve výši 600 Kč (v každý smlouvě v částce 300 Kč) a poplatky za asistenční služby ve výši 1 080 Kč (v každé smlouvy v částce 540 Kč) v 60 týdenních splátkách po 374 Kč (shodně v obou smlouvách), přičemž poslední splátka byla stanovena u první smlouvy na den 12. 2. 2023, u druhé smlouvy na den 20. 11. 2022. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 20. 2. 2022, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 11 800 Kč (3 600 Kč na první smlouvu a 8 200 Kč na druhou smlouvu). Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 12. 2. 2023, resp. 20. 11. 2022 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 22 660,97 Kč (12 000 Kč + 10 660,97 Kč) a na dlužných poplatcích částky 21 619,03 Kč (2 140 Kč + 4 000 Kč + 250 Kč + 450 Kč + 3 045,99 Kč + 190,37 Kč + 342,67 Kč). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 se žalobkyně stala věřitelem obou uvedených pohledávek, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně touto žalobou nárokovala zaplacení částky 22 660,97 Kč a příslušenství (úroky a úroky z prodlení), které zčásti zkapitalizovala (viz výše). Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 19. 12. 2021 a dne 26. 9. 2021 dvě jednotlivé smlouvy označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout 2 x úvěr ve výši 12 000 Kč (celkem 24 000 Kč), který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 10 440 Kč (za obě smlouvy 20 880 Kč), celkem částku 44 880 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 748 Kč (v každé smlouvě po 374 Kč). Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 2 400 Kč (celkem 4 800 Kč), poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč (celkem 4 800 Kč), hotovostním režimem splátek ve výši 4 800 Kč (celkem 9 600 Kč) a poplatkem za pojištění ve výši 300 Kč (celkem 600 Kč) a poplatkem za asistenční služby v částce 540 Kč (celkem 1 080 Kč). Výše výpůjční úrokové sazby činila u první smlouvy 22,32 % ročně, u druhé smlouvy 21,39 % ročně RPSN 232,53 %. Nedílnou součást smluv tvořily smluvní podmínky (smlouvy o úvěru z uvedených dnů, smluvní podmínky, karta zákazníka). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil poslední splátku dne 20. 2. 2022, celkem uhradil částku 11 800 Kč (3 600 Kč a 8 200 Kč), zbývající část již nedoplatil. Pohledávky za žalovaným byla společností , právnická osoba, postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 23. 6. 2023, který byl odeslán dne 23. 6. 2023, byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis včetně podacího lístku). K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 28. 5. 2024 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne včetně podacího lístku). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný své závazky vůči žalobkyni splnil.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. dvě jednotlivé smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 o. z. věřitelem obou pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti těchto smluv přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 12 000 Kč (celkem 24 000 Kč) vrátit za 60 týdnů rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 19 200 Kč (tj. v každé smlouvě ve výši 9 600 Kč), jež jsou téměř totožné se zapůjčenými jistinami. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek či oznámení o zesplatnění. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzovaných smluv. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 69,3 % (za 60 týdnů v částce 9 600 Kč u každé smlouvy). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření první úvěrové smlouvy 7,91 % ročně, ke dni uzavření první úvěrové smlouvy 7,59 % ročně, tyto sazby úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvy s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatné, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež její právní předchůdce poskytl žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 o. z. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 12 200 Kč (poskytnuté jistiny 2 x 12 000 Kč mínus dosavadní úhrady 11 800 Kč), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Protože žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistiny i data počátku prodlení, soud zamítl celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství ode dne 6. 7. 2023 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě stanovené v první prokazatelné výzvě k úhradě dluhu žalovaného – oznámení o postoupení pohledávky, obsahující výzvu k úhradě dluhu, jež byla odesílána 23. 6. 2023 (tedy 23. 6. 2023 + 10 dnů lhůty k úhradě + 3 dny pro předpokládané doručení písemnosti dle § 573 o. z.)), a to v zákonné sazbě dle výše citovaných ustanovení. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalovanému. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalovaného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.