25 C 155/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 800 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 492 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí 12 790 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o půjčce, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila svým podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o půjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Poskytnutou půjčku se žalovaná zavázala vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 990 Kč v 39 týdenních splátkách po 410 Kč. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, zaplatila toliko částku 3 200 Kč. Původnímu věřiteli tak v souladu s článkem 8 smluvních podmínek vzniklo dne právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 10 000 Kč a na dlužném poplatku částky 2 790 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dále smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalované písemně oznámeno dopisy ze dne [datum] a ze dne [datum]. Žalovaná zaplatila na svůj dluh celkem částku 3 200 Kč, jež byla započtena na souhrnný poplatek (kapitalizovaný úrok). Ke dni postoupení činila dlužná částka 12 790 Kč a sestávala se z nesplacené půjčky ve výši 10 000 Kč a dlužné části poplatku ve výši 2 790 Kč. Ani přes výzvu žalovaná dlužnou částku nezaplatila.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. Vzhledem k tomu, že účastníci se k ústnímu jednání nedostavili, přičemž zástupce žalobkyně svoji neúčast omluvil a nežádal o odročení tohoto jednání, žalovaná se neomluvila, soud postupoval v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stran.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu označenou jako smlouvu o půjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout půjčku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 990 Kč (celkem 15 990 Kč) v pravidelných 39 týdenních splátkách po 410 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky uvedené na zadní straně formulářové smlouvy (smlouva o půjčce z uvedeného dne). V souladu s článkem 8 smluvních podmínek smlouvy o půjčce byl původní věřitel oprávněn v případě řádného nezaplacení smluvených splátek požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatila toliko částku 3 200 Kč zbývající část dluhu v celkové výši 12 790 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatila. Pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba] postoupena nejprve [právnická osoba] S.á.r.l, poté žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dne [datum] včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisy ze dne [datum] a [datum] byly tyto skutečnosti oznámeny žalované (zmíněné dopisy). K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne [datum] (výzva před podáním žaloby z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni splnila.

4. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“), se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru (§ 497).

5. Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

7. Podle § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku ve spojení s ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta jistina ve výši 10 000 Kč za úplatu ve výši 5 990 Kč, přičemž doba splácení byla stanovena na 39 týdnů. Původní věřitel se žalovanou sice smlouvu označili jako smlouvu o půjčce uzavřené ve smyslu občanského zákoníku, avšak vzhledem ke skutečnosti, že půjčka byla poskytnuta od subjektu, který ji poskytl v rámci své podnikatelské činnosti, nebylo možné smluvní vztah účastníků podřadit pod ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku, ale pod shora citované ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Ve zmíněné částce 5 990 Kč jsou obsaženy jak dohodnuté úroky, tak rovněž i úplata, kterou nelze hodnotit jinak, než jako skrytý úrok, neboť představuje odměnu žalobkyně za poskytnutí daného spotřebitelského úvěru. Roční úroková sazba tak činila 79,9 % ročně, což je v hrubém nepoměru s úroky, jež byly v průběhu roku 2005 běžně sjednávány. Podle výše citovaného ust. § 502 odst. 1 obchodního zákoníku je dlužník povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Pokud by došlo ke sjednání úroků vyšších než přípustných, dlužník by byl povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Při porovnání s úrokovou sazbou korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem (zdroj www.cnb.cz), kdy v červnu 2007 při fixaci sazby nad 1 rok do 5 let činila obvyklá roční úroková sazba 12,53 %, účastníky sjednaný úrok více než šestinásobně (6,38 x) přesahoval obvyklou sazbu úroků. Z tohoto důvodu je dané ujednání účastníků dle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 29 Cdo 1583/2000).

9. Uzavřenou smlouvu a její podmínky je nutné zkoumat ze všech jejích aspektů. Na zkoumanou věc dopadají i závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, jež vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz dále). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 502 obchodního zákoníku (obdobně i dle § 2395 NOZ) vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle § 502 obchodního zákoníku (resp. ust. § 1802 NOZ). Právní předchůdce žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. V případě neplatného ujednání o výši úroku by se úrok stanovil postupem podle ust. § 502 obchodního zákoníku (resp. § 577 NOZ, § 1802 NOZ), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku ve výši 79,9 % ročně. Tuto výši, jak již bylo zmíněno výše, však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Jak již soud uvedl, v souzené věci úrok, který účastníci sjednali, převyšuje více než šestinásobně obvyklou míru úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností jeden rok až pět let. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Pro případ prodlení nastupovaly další sankce, které byly zcela zjevně rovněž nepřiměřeně vysoké, při porušení téže povinnosti mohla být žalovaná stižena několika vedle sebe stojícími sankcemi. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah spotřebitelské smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu (viz § 1810 a násl. NOZ, jež je rovněž namístě v daném případě aplikovat). Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v [obec] č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Dle názoru soudu I. stupně jejich závěry lze aplikovat i na posuzovanou věc.

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež původní věřitel poskytl žalované, když se o tuto částku žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť jí bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu jí soud přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 1 občanského zákoníku, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků při zohlednění dosavadních úhrad žalované (10 000 Kč – 3 200 Kč) a dále úroku z prodlení dle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s § 517 odst. 2 občanského zákoníku (§ 1970 NOZ) ve výši dle prováděcího předpisu (ust. § 1 nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, resp. § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť žalovaná, která byla vyzvána k vrácení peněžních prostředků, přičemž z předložených důkazů vyplývá, že první výzvou bylo oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015, svoji povinnost nesplnila, čímž se dostala do prodlení. Protože žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistiny i nesprávně stanoveného počátku prodlení, soud zamítl celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství ode dne 29. 6. 2015 (tj. ode dne, kdy lze důvodně předpokládat, že se oznámení z 25. 6. 2015 dostalo do dispoziční sféry žalované). Žalované byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142a odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby úspěch žalobkyně spočíval v 68 % (neúspěch 32 %), proto má s přihlédnutím k ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na přiznání účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 36 % Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna za zastoupení účastníka advokátem za dva a půl úkonu právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a prostá výzva k plnění) á 200 Kč dle ustanovení § 14b odst. 1 bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) a náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 AT. Podle ustanovení § 137 o.s.ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále zvyšuje o 21% DPH dle zákona č. 235/2004 Sb., tj. o částku 168 Kč. Celková výše účelně vynaložených nákladů řízení byla vypočtena částkou 1 368 Kč, 36 % z této částky činí po zaokrouhlení částku 492 Kč, jež byla výrokem III. tohoto rozsudku žalobkyni přiznána, se splatností rovněž v zákonné třídenní lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo stanoveno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř.