25 C 173/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 27 876 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 476 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 800 Kč od 11. 5. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 676 Kč od 21. 12. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 19 651,97 Kč spolu s úrokem ve výši 18,96 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 8 529,89 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 200 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 853,89 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 27 876 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 1 069,13 Kč a 1 933,37 Kč, s úrokem ve výši 18,96 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 8 529,89 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 530,83 Kč a 718,64 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 10 000 Kč a z částky 8 529,37 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], nejprve dne 9. 11. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutý úvěr se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 20. 12. 2018. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 6 324 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 20. 12. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 8 529,89 Kč a na dlužném poplatku částky 2 546,11 Kč. Dále žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 16. 3. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutý úvěr se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 000 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 18,96 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 10. 5. 2019. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 1 200 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 10. 5. 2019 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 10 000 Kč a na dlužném poplatku částky 8 300 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 se žalobkyně stala věřitelem uvedených pohledávek, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. K tomuto dni činila dlužná částka 11 076 Kč a 18 300 Kč, jejich příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tyto částky se sestávaly z nesplacené půjčky ve výši 8 529 Kč a 10 000 Kč a dlužné části poplatku ve výši 2 546,11 Kč a 8 300 Kč. Ani přes výzvu žalovaná dlužnou částku nezaplatila.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná nejprve uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 9. 11. 2017 smlouvu označenou jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč (celkem 17 400 Kč) v pravidelných 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 1 400 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 4 000 Kč. Žalovaná dále uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 16. 3. 2018 smlouvu označenou jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 000 Kč (celkem 18 000 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 300 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 2 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 4 000 Kč. Nedílnou součást smluv tvořily smluvní podmínky (smlouvy o úvěru z uvedených dnů). Dle článku 1.4 těchto smluv pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 58 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 32,15 % ročně a v 60 splátkách činí výše výpůjční úrokové sazby 23,72 % ročně (citované smlouvy). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná celkem uhradila na první závazek částku 6 324 Kč a na druhý závazek částku 1 200 Kč, zbývající část v celkové výši 11 076 Kč u první smlouvy a v celkové výši 18 300 Kč u druhé smlouvy (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatila. Pohledávky za žalovanou byly společností [právnická osoba] postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 29. 11. 2019 byla tato skutečnost oznámena žalované (zmíněný dopis). K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 22. 2. 2021 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná své závazky vůči žalobkyni splnila.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. dvě smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti těchto smluv přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaná měla kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč v prvním případě vrátit za 58 týdenních rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 7 400 Kč, ve druhém případě vrátit za 60 týdenních rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 8 000 Kč, jež jsou téměř totožné se zapůjčenou jistinou. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byla žalovaná pro případ prodlení povinna hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek či oznámení o zesplatnění. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku v prvním případě v roční výši 66,3 % (za 58 týdnů v částce 7 400 Kč), ve druhém případě v roční výši 69,3 % (za 60 týdnů v částce 8 000 Kč). Dané výše však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysoké. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření první úvěrové smlouvy 8,37 % ročně a druhé úvěrové smlouvy 8,19 % ročně, tyto sazby úroky sjednané mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšují. Při hodnocení souladu smluv, z nichž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byly uzavřeny a k jejich dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvy s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatné, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.).

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež původní věřitel poskytl žalované, když se o tuto částku žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť jí bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 NOZ. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 NOZ, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků v celkové výši 12 476 Kč (poskytnutá jistina 2 x 10 000 Kč mínus dosavadní úhrady 6 324 Kč a 1 200 Kč), neboť žalovaná, která byla řádně vyzvána k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnila, čímž se dostala do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatila. Žalované byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku). Protože žalobkyně částečně kapitalizovala úroky z prodlení, když vycházela z nesprávně stanoveného základu (požadované jistiny), soud rovněž částečně zamítl žalobu o dané kapitalizované příslušenství (úroky z prodlení) a změnil počátek lhůty pro výpočet úroku z prodlení na den následující po splatnosti posledních ze sjednaných splátek obou smluv.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalované. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalované, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.