25 C 21/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 54 500,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 650 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 14. 9. 2017 do zaplacení a z částky 22 650 Kč od 25. 5. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 47 913,23 Kč spolu s úrokem ve výši 27 % ročně z částky 9 348,18 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 23 914,70 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 612,88 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 54 500,60 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 12 179,02 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 23 914,70 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 27 % ročně z částky 9 348,18 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 5 883,61 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 33 262,88 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], nejprve dne 20. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutou zápůjčku se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 842 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 655 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 27 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 737 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 450 Kč v 60 týdenních splátkách po 465 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 13. 9. 2017. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 30. 3. 2017, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 13 000 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 13. 9. 2017 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 9 348,18 Kč a na dlužném poplatku částky 5 493,82 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. K tomuto dni činila dlužná částka 14 842 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 9 348,18 Kč a dlužné části poplatku ve výši 5 493,82 Kč. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Dále žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 30. 3. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutou zápůjčku se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 21 542 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 472 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 050 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 020 Kč v 60 týdenních splátkách po 776 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 24. 5. 2018. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 24. 4. 2017, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 2 350 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 24. 5. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 23 914,70 Kč a na dlužném poplatku částky 15 743,90 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. K tomuto dni činila dlužná částka 39 658,60 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 23 914,70 Kč a dlužné části poplatku ve výši 15 743,90 Kč. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel a na další soudem zjištěné adresy. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], nejprve dne 20. 7. 2016 smlouvu označenou jako smlouvu o zápůjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 842 Kč (celkem 27 842 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 465 Kč, poslední splátku ve výši 407 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 2 655 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 737 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 6 450 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o zápůjčce z uvedeného dne). Dle článku 4 těchto podmínek pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 60 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 28,63 % ročně (citované smluvní podmínky). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil poslední splátku dne 30. 3. 2017, celkem uhradil částku 13 000 Kč, zbývající část v celkové výši 14 842 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatil. Žalovaný dále uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 30. 3. 2017 smlouvu označenou jako smlouvu o zápůjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 21 542 Kč (celkem 46 542 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 776 Kč, poslední splátku ve výši 758 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 4 472 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 6 050 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 11 020 Kč, RPSN činilo 22945 %. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o zápůjčce z uvedeného dne). Dle smluvních ujednání pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 60 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 29 % ročně (citovaná smlouva). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil poslední splátku dne 24. 4. 2017, celkem uhradil částku 2 350 Kč, zbývající část v celkové výši 39 658,60 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatil. Pohledávky za žalovaným byly společností [právnická osoba] postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 24. 6. 2019 byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis). K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 12. 3. 2020 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný své závazky vůči žalobkyni splnil.

5. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

8. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. dvě smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti těchto smluv přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč (u první smlouvy) a ve výši 25 000 Kč (u druhé smlouvy) vrátit za 60 týdnů rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 12 842 Kč (u první smlouvy) a 21 542 Kč (u druhé smlouvy), jež téměř dosahují výše zapůjčených jistin. RPSN u druhé smlouvy bylo vyčísleno na výši 22945%, u první smlouvy vyčísleno nebylo. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

10. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech [číslo] Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal v rámci první smlouvy k placení úroku v roční výši 74,2 % (za 60 týdnů v částce 12 842 Kč), v rámci druhé smlouvy k placení úroku v roční výši 74,7 % (za 60 týdnů v částce 21 542 Kč). Dané výše však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysoké. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření první úvěrové smlouvy 10,59 % ročně, ke dni uzavření druhé úvěrové smlouvy 9,05 % ročně, tyto sazby úroky sjednané mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšují. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

11. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.).

12. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytl její právní předchůdce žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 NOZ. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 NOZ, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 24 650 Kč (poskytnuté jistiny mínus dosavadní úhrady, tj. 15 000 Kč + 25 000 Kč – 13 000 Kč – 2 350 Kč), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Protože žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistiny, soud zamítl celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství již ode dne 14. 9. 2019 (u první smlouvy) a 25. 5. 2018 (u druhé smlouvy), tj. ode dne následujícího po splatnosti celého dluhu). Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

13. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalovanému. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalovaného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.