25 C 243/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení 73 459,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 640 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 640 Kč od 10. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 73 459,77 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 11 087,41 Kč, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 11 187,31 Kč, s úrokem ve výši 20,79 % ročně z částky 34 397,36 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 22,38 % ročně z částky 26 322,03 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,79 % ročně z částky 12 7403,38 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 73 459,31 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 20. 4. 2021, 29. 1. 2021 a 13. 9. 2020 tři jednotlivé smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky v celkové výši 90 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila své podpisem smluv. Nedílnou součást citovaných smluv tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru. Před uzavřením smluv právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnuté úvěry se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem v celkové výši 103 927 Kč (42 747 Kč + 36 234 Kč + 24 946 Kč), představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v celkové výši 80 066 Kč (32 997 Kč + 27 787 Kč + 19 282 Kč), s úrokovou sazbou ve výši 20,79 %, 22,38 % a 23,79 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky v celkové výši 4 500 Kč (3 x 1 500 Kč) a náklady za hotovostní inkaso splátek v celkové výši 19 361 Kč (8 250 Kč + 6 947 Kč + 4 164 Kč) u první smlouvy ve 24 měsíčních splátkách po 3 365 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 20. 4. 2023, u druhé smlouvy ve 24 měsíčních splátkách po 2 844 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 29. 1. 2023, a u třetí smlouvy v 21 měsíčních splátkách po 2 141 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 13. 6. 2022. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, poslední splátka byla z její strany uhrazena dne 22. 11. 2021, do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 53 360 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části, přičemž žalobkyně navýšení účtované původním věřitelem v tomto řízení neuplatňovala. Požadovala úhradu dlužné jistiny u první smlouvy ve výši 34 397,36 Kč, u druhé smlouvy ve výši 26 322,03 Kč a u třetí smlouvy ve výši 12 740,38 Kč včetně kapitalizovaných úroků u první smlouvy ve výši 3 178,32 Kč, u druhé smlouvy ve výši 3 943,61 Kč, u třetí smlouvy ve výši 3 965,48 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení u první smlouvy ve výši 5 238,43 Kč, u druhé smlouvy ve výši 4 008,63 Kč, u třetí smlouvy ve výši 1 940,25 Kč a dále běžících úroků a úroků z prodlení od 28. 9. 2023 do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 se žalobkyně stala věřitelem uvedených pohledávek, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Ani přes výzvu žalovaná dlužnou částku nezaplatila.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 20. 4. 2021, 29. 1. 2021 a 13. 9. 2020 tři jednotlivé smlouvy označené jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, v nichž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout úvěry v celkové výši 90 000 Kč (38 000 Kč + 32 000 Kč + 20 000 Kč), které se žalovaná zavázala vrátit spolu s jednotlivými poplatky v celkové výši 103 927 Kč (42 747 Kč + 36 234 Kč + 24 946 Kč), celkem tak měla zaplatit částku 193 927 Kč v pravidelných 24 resp. 21 měsíčních splátkách (u první smlouvy ve 24 měsíčních splátkách po 3 365 Kč, u druhé smlouvy ve 24 měsíčních splátkách po 2 844 Kč a u třetí smlouvy v 21 měsíčních splátkách po 2 141 Kč). Zmíněné poplatky byly tvořeny úrokem v celkové výši 80 066 Kč (32 997 Kč + 27 787 Kč + 19 282 Kč), poplatkem za administrativní činnost v celkové výši 4 500 Kč (3 x 1 500 Kč) a hotovostním režimem splátek v celkové výši 19 361 Kč (8 250 Kč + 6 947 Kč + 4 164 Kč). Zápůjční úroková sazba činila 20,79 %, 22,38 % a 23,79 % ročně. Nedílnou součást smluv tvořily smluvní podmínky (smlouvy o spotřebitelském úvěru z uvedených dnů). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatila poslední splátku dne 22. 11. 2021, celkem uhradila částku 53 360 Kč, zbývající část již nedoplatila. Pohledávky za žalovanou byly společností , právnická osoba, postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 29. 9. 2023, který byl žalované odeslán dne 27. 10. 2023, byla tato skutečnost oznámena žalované (zmíněný dopis včetně podacího lístku). K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 28. 3. 2024 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne včetně podacího lístku). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná nárokovanou částku žalobkyni uhradila.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. tři jednotlivé smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 o.z. věřitelem pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti těchto smluv přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaná měla kromě poskytnutých peněžních prostředků v celkové výši 90 000 Kč vrátit za 24 resp. 21 měsíců rovněž i úroky, dále úplaty za poskytnutí úvěrů, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatky v celkové výši 103 927 Kč, jež přesahují výše zapůjčených jistin. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byla žalovaná pro případ prodlení povinna hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku v roční výši u první smlouvy 56,25 % (za 24 měsíců v částce 42 747 Kč), u druhé smlouvy 56,62 % (za 24 měsíců v částce 36 234 Kč) a u třetí smlouvy 71,27 % (za 21 měsíců v částce 24 946 Kč). Dané výše však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysoké. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření první smlouvy 7,48 % ročně, druhé smlouvy 7,83 % ročně a třetí smlouvy 7,97 % ročně, tyto sazby úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byly uzavřeny a k jejich dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvy s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatné, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě, a to i s přihlédnutím k závěrům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 13/2005.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytl její právní předchůdce žalované, když se o tuto částku žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť jí bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 o.z. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z. ve spojení s § 2993 o.z., spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 36 640 Kč (poskytnuté jistiny 90 000 Kč mínus dosavadní úhrady 53 360 Kč), neboť žalovaná, která byla vyzvána k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnila, čímž se dostala do prodlení. Z předložených listinných důkazů vyplývá, že takovou výzvu žalobkyně žalované zasílala dne 27. 10. 2023 spolu s oznámením o postoupení pohledávek. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatila. Protože žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistiny i data prodlení, soud zamítl celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství ode dne 10. 11. 2023 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě stanovené v první prokazatelné výzvě k úhradě dluhu žalované – oznámení o postoupení pohledávky, obsahující výzvu k úhradě dluhu, jež byla odesílána 27. 10. 2023 (tedy 27. 10. 2023 + 10 dnů lhůty k úhradě + 3 dny pro předpokládané doručení písemnosti dle § 573 o.z.)). Žalované byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalované. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalované, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.