25 C 247/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 28 761,50 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba co do zaplacení částky 31 160,06 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 250 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 15 250 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z této částky od [datum] do zaplacení a dále částku 2 146,51 Kč a částku 252,05 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení a částku 13 511,50 Kč, představující smluvní pokutu. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu původní věřitel poskytl úvěr ve výši 70 000 Kč, který se zavázal žalovaný vrátit spolu s částkou 58 800 Kč (kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) v 16 měsíčních splátkách po 8 050 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastávala dne [datum]. Původní věřitel posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalovaný uhradil částku 113 550 Kč (tj. 14 splátek), zbývající část nesplatil. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo původnímu věřiteli právo i na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Ke dni [datum] byla část závodu původního věřitele převedena na žalobkyni. V důsledku koupě části závodu se tak věřitelem pohledávky evidované za žalovaným stala žalobkyně. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] přešla pohledávka z přechodného věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne [datum]. Žalovaný tak žalobkyni dluží celkem částku 60 886,76 Kč, přičemž žalobkyně v tomto řízení požadovala toliko částky 31 160,06 Kč, sestávající se z nesplacené jistiny ve výši 15 250 Kč, nesplaceného úroku z prodlení ve výši 3 146,51 Kč a nesplacené smluvní pokuty v částce 13 511,50 Kč. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho, a to ani přes upomínku ze dne [datum].

2. Žalovaný ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na adresu zapsaného pobytu v Centrální evidenci obyvatel ČR a na další soudem zjištěné adresy. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně předložila žádost o úvěr, smlouvu o úvěru a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z nichž je patrné, že danou smlouvu uzavřel právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným dne [datum]. Předmětem této smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského, bezúčelového hotovostního úvěru ve výši 70 000 Kč, který měl žalovaný vrátit spolu s částkou 58 800 Kč, sestávající se z poplatku za správu úvěru ve výši 15 400 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 23 800 Kč a úroku ve výši 28 % poskytnuté jistiny v 16 měsíčních splátkách po 8 050 Kč (celkem 128 800 Kč). RPSN činila 159,74 %. Žalovaný potvrdil, že se seznámil s textem ustanovení této smlouvy včetně jejích příloh. Součástí této smlouvy bylo i ujednání o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení v případě porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoliv část závazku podle smlouvy řádně a včas. Z notářského zápis [číslo jednací] – [spisová značka] sepsaného dne 27. 9. 2018 notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], vyplývá, že původní věřitel, společnost [právnická osoba], a přechodný věřitel, společnost [právnická osoba] uzavřeli smlouvu o prodeji části závodu, na jejímž základě došlo k převodu části závodu na kupujícího. Tato část závodu byla tvořena divizí spotřebitelských úvěrů. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou přechodný věřitel se žalobkyní uzavřel dne [datum] (zmíněná smlouva). Žalovanému bylo dopisem ze dne [datum] oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky z přechodného věřitele na žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky z uvedeného dne). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem zástupce žalobkyně ze dne [datum] (výzva před podáním žaloby). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný nárokovanou částku žalobkyni zaplatil.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě dohody o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 70 000 Kč vrátit ve 16 měsíčních splátkách rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, poplatek za vyhodnocení úvěru a za hotovostní výběr splátek v celkové výši 58 800 Kč, jež téměř dosahuje výše zapůjčené jistiny. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

8. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech [číslo] Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 63 % (za 16 měsíců v částce 58 800 Kč). [jméno] výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 9,55 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje (téměř 6,6x). Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

9. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.).

10. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleželo toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytla žalovanému. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 113 550 Kč, čímž zcela vrátil poskytnuté finanční prostředky, soud z výše rozebraných důvodů žalobu zcela zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142a odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k zamítnutí žaloby by právo na náhradu nákladů řízení náleželo žalovanému. Protože z obsahu spisu vyplývá, že žalovanému dosud žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.