25 C 258/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 475 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 135,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 10 065 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město doplatek soudního poplatku ve výši 27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 25 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z této částky od 8. 4. 2021 do zaplacení a dále částku 5 900 Kč, představující kapitalizovaný úrok, částku 1 035,79 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení, částku 3 475 Kč představující smluvní pokutu a částku 690 Kč, představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 15. 8. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu původní věřitel poskytl úvěr ve výši 25 000 Kč, který se zavázal žalovaný vrátit spolu s částkou 5 750 Kč a příslušenstvím (celkem 30 750 Kč) do 16. 9. 2020 Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, žalovaný svoji vůli ji uzavřít projevil tzv. verifikační platbou, kterou převedl ze svého účtu na účet žalobkyně. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně, převodem na svůj účet. Žalovaný svoji povinnost porušil, když sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Tím mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení (smluvní ujednání ve druhém odstavci třetí strany smlouvy). Zároveň dle téhož odstavce mu vznikla povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním především za odeslání písemných upomínek. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 přešla pohledávka z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný tak žalobkyni dluží celkem částku 34 375 Kč, sestávající se z nesplacené jistiny ve výši 25 000 Kč nesplaceného úroku v částce 5 750 Kč, nesplacené smluvní pokuty v částce 3 475 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání v částce 100 Kč. Sjednaná výše úhrady za jednotlivou upomínku činila částku 50 Kč. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho, a to ani přes upomínku ze dne 15. 6. 2021.

2. Žalovaný ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na adresu zapsaného pobytu v Centrální evidenci obyvatel ČR a na další soudem zjištěné adresy. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně předložila smlouvu o úvěru a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z nichž je patrné, že danou smlouvu uzavřel právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným dne 15. 8. 2020. Předmětem této smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského, neúčelového úvěru ve výši 25 000 Kč, který měl žalovaný vrátit spolu s úrokem ve výši 279,83 % ročně (RPSN 1141,2 %), celkem bez prodloužení v částce 30 750 Kč do 30-ti dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný potvrdil, že se podrobně seznámil s textem ustanovení této smlouvy včetně jejích příloh (obchodní podmínky tvořící nedílnou součást této smlouvy). Součástí této smlouvy bylo i ujednání o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% z jistiny za každý den prodlení v případě porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoliv část závazku podle smlouvy řádně a včas bez ohledu na jeho zavinění. Součástí tohoto ujednání byla i povinnost zaplatit paušální poplatky na úhradu nákladů za upomínky (mj. 50 Kč za každou jinou písemnou upomínky). Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě dohody o postoupení pohledávek, kterou původní věřitel se žalobkyní uzavřel dne 29. 3. 2021 (zmíněná dohoda). Žalovanému bylo dopisem ze dne 14. 4. 2021 oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky z uvedeného dne). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem zástupce žalobce ze dne 15. 6. 2021 a 4. 5. 2021, čemuž předcházely u upomínky a výzvy učiněné přímo žalobcem ze dne 30. 9. 2020 a 17. 10. 2020, dále byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dluhu i dopisem ze dne 28. 10. 2020 (jednotlivé výzvy z uvedených dnů včetně podacích archů). Z výpisu z účtu vedeného u [právnická osoba] vyplývá, že dne 17. 8. 2020 žalobkyně odeslala na účet č. [bankovní účet] částku 25 000 Kč, což koresponduje se zprávou [právnická osoba] a výpisem z uvedeného účtu, přičemž [právnická osoba] soudu sdělila, že majitelem tohoto účtu je žalovaný (uvedené výpisy z účtu včetně zprávy banky). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný nárokovanou částku žalobkyni zaplatil.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě dohody o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 25 000 Kč vrátit za 30 dnů rovněž i úrok ve výši 5 750 Kč, činící 279,83 % ročně. Tato částka je v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

8. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 279,83 % (za 30 dnů v částce 5 750 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do jednoho roku však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 10,87 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje (25x). Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

9. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v [obec] č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.).

10. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytla žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 NOZ. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 NOZ ve spojení s § 2993 věty první NOZ, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 25 000 Kč (poskytnutá jistina mínus příp. dosavadní úhrady), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Žalobkyně kapitalizovala úrok z prodlení za výše uvedenou dobu, soud proto zavázal žalovanou k zaplacení částky v celkové výši 26 135,79 Kč (25 000 Kč na jistině a 1 135,79 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, přičemž správnost výpočtu soud ověřil). Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142a odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby úspěch žalobkyně spočíval v 72,2 % (neúspěch 27,8 %), proto má s přihlédnutím k ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na přiznání účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 44,4 % Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 167 Kč, odměna za zastoupení účastníka advokátem za dva a půl úkonu právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a prostá výzva k plnění) á 300 Kč dle ustanovení § 14b odst. 1, bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) a náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) AT. Podle ustanovení § 137 o.s.ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále zvyšuje o 21% DPH dle zákona [číslo] Sb., tj. o částku 220,50 Kč. Celková výše účelně vynaložených nákladů řízení byla vypočtena částkou 2 437,50 Kč, 44,4 % z této částky činí po zaokrouhlení částku 1 082 Kč, jež byla výrokem III. tohoto rozsudku žalobkyni přiznána, se splatností rovněž v zákonné třídenní lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo stanoveno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř.

12. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku uložil žalobkyni povinnost doplatit soudu soudní poplatek částkou 27 Kč. Poplatková povinnost s přihlédnutím k položce 2 odst. 1 písm. c) sazebníku poplatků činí částku 1 167 Kč. Protože žalobkyně zaplatila na soudním poplatku toliko částku 1 140 Kč, byla jí zmíněným výrokem uložena povinnost doplatit soudní poplatek částkou 27 Kč. Povinnost k úhradě byla stanovena s běžnou třídenní lhůtou dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.