25 C 271/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno o zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40 000 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 000 Kč od 13. 5. 2018 do 20. 2. 2024 se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 476 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 40 000 Kč od 13. 5. 2018 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 18. 3. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil podpisem smlouvy. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 0 Kč v 60 týdenních splátkách. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, na svůj závazek neuhradil ničeho. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 12. 5. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 40 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2024 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 18. 3. 2017 smlouvu označenou jako smlouvu o zápůjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 34 167 Kč (celkem 74 167 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1 237 Kč, poslední splátku ve výši 1 184 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 7 155 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 9 380 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 17 632 Kč. Výše výpůjční úrokové sazby činila 29 % ročně, RPSN 22669 %. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o zápůjčce z uvedeného dne, smluvní podmínky, zákaznická karta, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný nezaplatil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla společností , právnická osoba, postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2024 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 14. 2. 2024, který byl odeslán dne 14. 2. 2024, byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis včetně podacího lístku). K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 14. 2. 2024 (výzva k úhradě před podáním žaloby z uvedeného dne včetně podacího lístku). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni splnil.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Strany sice smlouvu označily jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. o.z., soud však s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem podřadil tento smluvní vztah pod smlouvu o úvěru dle shora citovaného ust. § 2395 a násl. o.z. K tomuto závěru soud podotýká, že zápůjčka (zejména peněžitá), má sice obdobnou hospodářskou funkci jako úvěr, nicméně smlouva o úvěru se však od smlouvy o zápůjčce liší v několika podstatných ohledech. Smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou, smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, předmětem smlouvy o zápůjčce mohou být jakékoliv zastupitelné věci, předmětem smlouvy o úvěru mohou být jen peněžité prostředky, smlouva o zápůjčce může být jak úplatná, tak bezúplatná, smlouva o úvěru je vždy úplatná, tj. úročená. V posuzovaném případě tedy jde tedy o typový případ smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 o. z. věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 40 000 Kč vrátit za 60 týdnů rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 34 167 Kč (nikoli 0 Kč, jak v žalobě tvrdila žalobkyně), jež téměř dosahuje výše zapůjčené jistiny. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 74 % (za 60 týdnů v částce 34 167 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 9,42 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež její právní předchůdce poskytl žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 o. z. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 40 000 Kč (poskytnutá jistina mínus dosavadní úhrady), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Protože žalobkyně vycházela z nesprávného data počátku prodlení, soud zčásti zamítl požadované příslušenství a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství ode dne 21. 2. 2024 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě stanovené v první prokazatelné výzvě k úhradě dluhu žalovaného – oznámení o postoupení pohledávky, obsahující výzvu k úhradě dluhu, jež byla odesílána 14. 2. 2024 (tedy 14. 2. 2024 + 3 dny lhůty k úhradě + 3 dny pro předpokládané doručení písemnosti dle § 573 o. z.)), a to v zákonné sazbě dle výše citovaných ustanovení. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. a s ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyni, která byla v řízení z převážné části úspěšná (její neúspěch spočíval toliko v části příslušenství, o nějž byla žaloba zamítnuta), soud přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 600 Kč, odměna za zastoupení účastníka advokátem dle § 14b odst. 1 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) za 2 a půl úkonu právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a prostá výzva k plnění) á 500 Kč a náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby á 100 Kč dle ust. § 14b odst. 5 písm. a) AT. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále zvyšuje o 21 % DPH dle zákona č. 235/2004 Sb., tj. o částku 325,50 Kč. Celkem tedy žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v zaokrouhlené výši 3 476 Kč, splatná rovněž v zákonné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo stanoveno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

13. Soud pro úplnost dodává, že je na místě aplikovat ustanovení § 14b AT, neboť podání bylo vypracováno na ustáleném vzoru uplatněném shodnou žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, jejichž tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Obdobně jako v jiných žalobních návrzích žalobkyně opakovaně vymáhá pohledávky z určitého typu adhézních smluv, kdy dochází pouze k částečné úpravě (záměně) některých individuálních údajů, týkajících se především generálií žalovaného, jednotlivých částek a dat. Je taktéž nerozhodné, zda žalobkyně je v obdobných věcech zastupována různými právními zástupci. V tomto směru soud poukazuje i na obdobné závěry Krajského soudu v Plzni (např. usnesení ze dne 11. 2. 2016 č.j. 25Co 31/2016-41).