25 C 276/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 435,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 875 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 975 Kč od 15. 11. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení ročně z částky 900 Kč od 27. 12. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 9 %, od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5 %, od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 %, od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,5 %, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 %, od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %, od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %, od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05 %, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5 %, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 %, od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75 %, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 9 %, od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 %, od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,5 %, od 1. 1. 2022 do 28. 4. 2022 ve výši 10,75 % a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 13 196,90 Kč spolu s úrokem ve výši 19,4 % ročně z částky 15 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 025 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 1 535,90 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 15 000 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 3 459,67 Kč, s úrokem ve výši 19,4 % ročně z částky 15 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 1 783,33 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 15 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 20. 9. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V důsledku fúze sloučením se dne 30. 9. 2016 stala právním nástupcem původního věřitele společnost [právnická osoba] (dnes pod názvem [právnická osoba]). Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 000 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19,4 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 14. 11. 2019. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 27. 9. 2018, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 2 025 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 14. 11. 2019 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 15 000 Kč a na dlužném poplatku částky 9 975 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno. K tomuto dni činila dlužná částka 26 475 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 15 000 Kč a dlužné části poplatku ve výši 9 975 Kč. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Další žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 2 435,90 Kč spolu s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 4 393 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 2 435,90 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Tuto žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 28. 3. 2006 smlouvu o půjčce, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o půjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Poskytnutou půjčku se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 2 995 Kč v 39 týdenních splátkách po 205 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 26. 12. 2006. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 30. 1. 2007, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 4 100 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 26. 12. 2006 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 2 435,90 Kč a na dlužném poplatku částky 1 459,10 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno. K tomuto dni činila dlužná částka 3 895 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Žalobkyně v řízení nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 2 435,90 Kč a úroků i úroků z prodlení (viz výše). Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

3. Usnesením ze dne 14. 1. 2022 soud spojil obě řízení ke společnému projednání.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel SR a na další soudem zjištěné adresy. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 20. 9. 2018 smlouvu označenou jako smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 000 Kč (celkem 27 000 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 450 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 3 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 6 000 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o úvěru z uvedeného dne, karta zákazníka včetně žádosti o spotřebitelský úvěr). Dle článku 1.3 této smlouvy pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 60 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 32,15 % ročně. Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil poslední splátku dne 27. 9. 2018, celkem uhradil částku 2 025 Kč, zbývající část v celkové výši 26 475 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatil. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 19. 2. 2021 byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis). K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 13. 5. 2021 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni splnil.

6. Žalovaný dále uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 26. 3. 2006 smlouvu označenou jako smlouvu o půjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout půjčku ve výši 5 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 2 995 Kč (celkem 7 995 Kč) v pravidelných 39 týdenních splátkách po 205 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky uvedené na zadní straně formulářové smlouvy (smlouva o půjčce z uvedeného dne). V souladu s článkem 8 smluvních podmínek smlouvy o půjčce byl původní věřitel oprávněn v případě řádného nezaplacení smluvených splátek požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil toliko částku 4 100 Kč zbývající část dluhu v celkové výši 2 435,90 Kč (dlužná jistina – viz výše) již nedoplatil. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 6. 1. 2021 byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis). K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 29. 7. 2021 (výzva před podáním žaloby z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni splnil.

7. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“), se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru (§ 497).

8. Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

11. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

14. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. a dále ve smyslu § 497 s násl. obchodního zákoníku ve spojení s § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku s přihlédnutím k § 3028 odst. 3 o. z. dvě smlouvy o úvěru. Původní věřitel se žalovanou sice druhou smlouvu označili jako smlouvu o půjčce uzavřené ve smyslu občanského zákoníku, avšak vzhledem ke skutečnosti, že půjčka byla poskytnuta od subjektu, který ji poskytl v rámci své podnikatelské činnosti, nebylo možné smluvní vztah účastníků podřadit pod ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku, ale pod shora citované ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem obou pohledávek na základě smluv o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti těchto smluv přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. a § 39 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků v prvním případě ve výši 15 000 Kč vrátit za 60 týdnů rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 12 000 Kč a ve druhém případě ve výši 5 000 Kč vrátit za 39 týdnů rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 2 995 Kč, jež téměř dosahují výše zapůjčené jistiny. Ve své podstatě se jedná o odměny za půjčení peněz, tedy úroky, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

16. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., resp. který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. (i dle § 497 obchodního zákoníku) vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. (§ 502 odst. 1 obchodního zákoníku). Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši v prvním případě 69,3 % (za 60 týdnů v částce 12 000 Kč), ve druhém případě 79,9 % (za 39 týdnů v částce 2 995 Kč). Dané výše však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysoké. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření první úvěrové smlouvy 8,2 % ročně, se splatností do jednoho roku činila ke dni uzavření druhé úvěrové smlouvy 13,41 % ročně, tyto sazby úroky sjednané mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšují. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právními předchůdci žalobkyně, jejichž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

17. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.).

18. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytli žalovanému její právní předchůdci, když se o tyto částky žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 o. z. a § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 13 875 Kč (poskytnuté jistiny mínus dosavadní úhrady, tj. 15 000 Kč + 5 000 Kč – 2 025 Kč – 4 100 Kč), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Protože žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistin, soud zamítl celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství již ode dne 15. 11. 2019 v prvním případě a ode dne 27. 12. 2006 v druhém případě (tj. ode dne následujícího po poslední sjednané splátce). Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

19. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně se téměř rovnal jejímu úspěchu, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení nepřiznal soud žádnému z účastníků (výrok III. tohoto rozsudku).