25 C 312/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 770 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 500 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 12 270 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 270 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 15 770 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z této částky od 26. 6. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že uzavřel dne 2. 5. 2019 se žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 27 270 Kč (zapůjčená částka 15 000 Kč a kapitalizovaný úrok 12 270 Kč), jež měl žalovaný splácet částkou 455 Kč týdně, počínaje 7. dnem od podpisu smlouvy, přičemž poskytnuté plnění mělo jít nejprve na úhradu ceny půjčky (kapitalizovaný úrok) a poté na jistinu (půjčené peníze). Pro případ prodlení strany sjednaly okamžitou splatnost dluhu, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný splácel nepravidelně, zaplatil celkem částku 11 500 Kč. Z důvodu prodlení nastala splatnost pohledávky ke dni 30. 10. 2019. Žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy (počátek 26. 6. 2020).

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle ust. § 115a o.s.ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Soud z provedených důkazů zjistil následující skutečnosti. Účastníci uzavřeli dne 2. 5. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru v částce 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč (celková výše spotřebitelského úvěru 27 270 Kč, zápůjční úroková sazba 70,89 % ročně) v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč, počínaje dnem 9. 5. 2019 Roční procentní sazba nákladů byla vypočtena ve výši 212,77 %. Nedílnou součást této smlouvy tvořily smluvní podmínky, které řešily jak jednotlivé poplatky (za upomínku, za osobní upozornění při výši nedoplatku, za zahájení vymáhání dluhu, dále smluvní pokutu za prodlení i úrok z prodlení, rovněž poplatky za hotovostní inkaso, za zpracování a doručení úvěru, administrativní činnost apod. (citovaná smlouva včetně smluvních podmínek). Žalovaný připojil svůj podpis i na formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z něhož jsou patrné základní vlastnosti spotřebitelského úvěru, korespondující s výše citovanou smlouvou o úvěru (označený formulář včetně přílohy č. 1). Žalovaný připojil svůj podpis i na evidenční kartě klienta, kde jsou uvedeny jeho osobní údaje, včetně jeho příjmu a jeho závazků (evidenční karta klienta). Z informací o smlouvě soud ověřil, že žalovaný zaplatil celkem částku 11 500 Kč. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván prostřednictvím zástupce žalobce nedatovaným dopisem, který byl odeslán dne 8. 4. 2021 (předžalobní výzva včetně přehledu podací pošty).

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 NOZ neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 NOZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle ust. § 2993 NOZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. NOZ smlouvu o úvěru. Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením. Podle ust. § 580 NOZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 NOZ). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč vrátit za 60 týdnů rovněž i úrok v kapitalizované výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru v částce 4 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, tedy částku, která téměř dosahovala jistiny spotřebitelského úvěru. Dané poplatky nelze vnímat jinak, než jako odměnu žalobce za poskytnutí úvěru, tedy za skrytý úrok. Sám žalobce v žalobě uvedl, že vedle jistiny úvěru požaduje rovněž i souhrnný poplatek v částce 12 270 Kč. Je tedy lhostejno, že část byla nazvána poplatky, když v řízení nebylo prokázáno, že dané paušálně stanovené poplatky korespondovaly se skutečnou výší nákladů za odeslání jednotlivých upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

10. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 NOZ vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 NOZ. Žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 NOZ (§ 1802 NOZ), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku ve výši 70,89 % ročně. Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 8,23 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobcem, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Jak již bylo zmíněno, pro případ prodlení nastupovaly další sankce, které byly zcela zjevně rovněž nepřiměřeně vysoké, při porušení téže povinnosti měl být žalovaný stižen několika vedle sebe stojícími sankcemi (tj. smluvní pokutou a dalšími poplatky, které však nejsou skutečně vynaloženými náklady, nýbrž sankcemi stanovenými žalobcem ve svém sazebníku v souvislosti s prodlením žalovaného a jež bylo na místě hodnotit v souladu s ust. § 2048 a násl. NOZ). Soud dále odkazuje i na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 č.j. 25 Co 145/2018, dle kterého je smlouvy s takovýmto úrokem absolutně neplatná. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah spotřebitelské smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu (viz § 1810 a násl. NOZ, jež je rovněž namístě v daném případě aplikovat). Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě (poplatcích).

11. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116).

12. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobci náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytl žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění, aniž by tu byl platný závazek, jak předpokládá ust. § 2993 NOZ. Soud proto žalobci přiznal právo na vydání vrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 3 500 Kč, kterou žalovaný z poskytnutých peněžních prostředků dosud nevrátil (15 000 Kč – 11 500 Kč), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

13. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobce převyšoval jeho úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalovanému. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalovaného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.