25 C 337/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr Martinou Folkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 79 914,14 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba co do zaplacení částky 40 484 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 484 Kč od 27. 12. 2017 do zaplacení, dále co do zaplacení částky 39 430,14 Kč a úroku ve výši 61,1 % ročně z částky 35 960,66 Kč od 27. 12. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 82 771 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 9. 9. 2020 u Okresního soudu Plzeň-sever vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 40 484 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 484 Kč od 27. 12. 2017 do zaplacení, dále částku 39 430,14 Kč a úrok ve výši 61,1 % ročně z částky 35 960,66 Kč od 27. 12. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 82 771 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 12. 3. 2013 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta dne 15. 3. 2013 na účet uvedený ve smlouvě částka 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 112,72 % v 18 měsíčních splátkách po 3 832 Kč, splatných k 25. dni každého měsíce, počínaje měsícem dubnem 2013. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla ze strany žalobce prověřena. Žalovanému byl v souladu se smlouvou dále dne 25. 9. 2013 žalobcem poskytnut revolvingový úvěr ve výši 23 452 Kč, čímž došlo k navýšení celkové výše úvěru a počet splátek byl navýšen o 12, roční efektivní sazba činila 81,48 %. Za stejných podmínek došlo dále dne 25. 9. 2014, 25. 9. 2015 a dne 26. 9. 2016 k poskytnutí dalších revolvingových úvěrů, vždy ve výši 23 452 Kč, kdy měl žalovaný vrátit 45 984 Kč v 12 měsíčních splátkách s úrokem v téže roční efektivní sazbě 81,48 %. Žalovaný do data zesplatnění uhradil celkem částku 206 928 Kč. Žalobci vzniklo právo i na úhradu smluvních pokut dle bodu 12.1 smluvních ujednání v celkové výši 498 Kč (tj. smluvní pokuta ve výši 498 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy u splátky č. 55). V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celé zápůjčky (bod 12.3 smluvních ujednání), k zesplatnění došlo ke dni 25. 12. 2017. Dle bodu 12.4 smluvních ujednání se veškeré nezaplacené původní splátky zápůjčky včetně úroků staly součástí nové jistiny, nová jistina činila částku 39 986,34 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit do 26. 12. 2017. Žalobci vznikl v souladu s bodem 12.4 uzavřené smlouvy i nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,15 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení, žalobce žalobou uplatnil smluvní pokutu v sazbě 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. Žalobce tak požadoval zaplacení částky 40 484 Kč, kterou označil jako novou jistinu úvěru, dále smluvní pokutu ve výši 498 Kč (dle bodu 12.1 smluvních ujednání) a 39 430,14 Kč (dle bodu 12.8 smlouvy – tj. 0,1 % denně z nové jistiny 39 986,34 Kč od 27. 12. 2017 do data vyhotovení žaloby, kterou kapitalizoval částkou 39 430,14 Kč) a úrok v nominální sazbě 61,1 % z částky 35 960,66 od 27. 12. 2017 do zaplacení, který nárokoval do limitu 120 % celkové částky, jíž má žalovaný zaplatit (tj. do částky 82 771 Kč), dále úrok z prodlení v zákonné sazbě.

2. Usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 9. 2020, jež nabylo právní moci dne 28. 10. 2020, jmenovaný soud vyslovil místní nepříslušnost a věc postoupil zdejšímu soudu.

3. Žalovaný potvrdil, že dne 29. 6. 2016 (správně 27. 9. 2016) obdržel na svůj účet částku 23 452 Kč, a to jako další poskytnutý revolving bez předchozího oznámení. Protože neměl zájem o tento úvěr, poukázal poskytnuté finanční prostředky zpět žalobci. Ten však přesto danou částku evidoval jako navýšení úvěru s úročením a prodlouženým splátkovým kalendářem, čímž vznikla daná pohledávky a její neustálé navyšování. Všechny své závazky z řádných úvěrů a poskytnutých revolvingů přitom včas a bez prodlení splnil. Z těchto důvodů nesouhlasil se žalobou.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Účastníci uzavřeli nejprve dne 12. 3. 2013 smlouvu, kterou označili jako smlouvu o revolvingovém úvěru, k jejímuž schválení došlo ze strany žalobce dne 18. 3. 2013. Na jejím základě žalobce poskytl žalovanému částku 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednanou úrokovou sazbou 112,72 % (celkem 68 976 Kč) v 18 měsíčních splátkách po 3 832 Kč, které byly splatné do 25. dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen. Součástí této smlouvy bylo ujednání o revolvingu ve výši 23 452 Kč, po jehož poskytnutí se celková částka navýšila o 45 984 Kč a doba trvání spotřebitelského úvěru se prodloužila o 12 měsíců. Výpůjční úroková sazba u revolvingu činila 81,48 % ročně a předpokládaná výše RPSN u revolvingu 84,83 % (předsmluvní formulář, návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru / smlouva o revolvingovém úvěru z 12. 3. 2013 včetně obecných ustanovení smlouvy, oznámení o schválení úvěru z 18. 3. 2013 včetně splátkového kalendáře). Žalobce hodnotil úvěruschopnost žalovaného (prohlášení o splnění informační povinnosti věřitele, oznámení o výši starobního důchodu žalovaného, hodnocení klienta, výpis záznamů z registru SOLUS). Žalobce oznámil žalovanému poskytnutí automatického revolvingu dopisy ze dne 26. 9. 2013, 26. 9. 2014, 29. 9. 2015 a 27. 9. 2016 (oznámení o poskytnutí automatického revolvingu z uvedených dnů včetně přílohy č. 1 – splátkový kalendář). Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že žalovanému byla celkem vyplacena částka 133 808 Kč. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný splatil částku 206 928 Kč, pravidelně hradil měsíční splátky ve výši 3 832 Kč až do 55. splátky. Ze smluvních ujednání o revolvingovém úvěru vyplývá, že v článku 12 byly upraveny smluvní pokuty (sankce), kdy dle bodu [číslo] písm. a) činila smluvní pokuta 8 % z dlužné částky, pokud prodlení přesáhne 15 dnů, podle písm. b) téhož odstavce nad rámec smluvní pokuty výše uvedené činila další smluvní pokuta 13 % z výše dlužné splátky, pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou splátky více než 30 dnů. Podle dalšího bodu [číslo] těchto ujednání byly smluvní pokuty splatné do 10 dnů od vzniku povinnosti k jejich úhradě. Dle bodu [číslo] těchto ujednání docházelo k automatickému zesplatnění zápůjčky pro případ, že nedojde k úhradě dvou splátek dle splátkového kalendáře řádně a včas nebo se dlužník ocitne v prodlení přesahující 60 dnů. V návaznosti na zesplatnění zápůjčky se běžný úrok stával součástí nové jistiny, a to dle bodu [číslo] ujednání. V případě, že nedojde k úhradě nové jistiny zápůjčky ve lhůtě 10 dnů, dle bodu [číslo] ujednání byla sjednána další smluvní pokuta ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny. Další smluvní pokuta pak byla sjednána v bodě [číslo] ujednání, a to ve výši 0,15 % nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení, pro případ, že nebude částka odpovídající nové jistině zaplacena ani v den následujícím po dni, kdy došlo k zesplatnění (citovaná smluvní ujednání). Žalobce dopisem ze dne 27. 11. 2017 vyzval žalovaného k zaplacení splátky [číslo] splatné dne 25. 10. 2017 a dále splátky [číslo] splatné dne 25. 11. 2017. Zároveň ho upozornil na automatickou možnost zesplatnění celého úvěru. Z výpisu vybraných obratů ze sporožirového účtu žalovaného soud ověřil, že dne 27. 9. 2016 byla žalovanému na jeho účet od žalobce připsána částka 23 452 Kč, kterou dne 25. 10. 2016 vrátil zpět žalobci. Z emailové korespondence účastníků je patrné, že žalobci byl seznámen s tím, že revolving, který žalovanému vyplatil dne 27. 9. 2016, nechtěl a vrátil zpět. Žalobce žalovaného informoval, že nesplnil smluvní ujednání, proto s touto částkou bude nakládáno jako s přeplatkem v souladu se smluvními ujednáními. S tím žalovaný nesouhlasil. Žalobce soudu předložil i dodejku, z níž soud zjistil, že žalovanému žalobce zasílal blíže neoznačené listiny, daná zásilka byla žalovanému doručena dne 4. 4. 2013 [titul]. [jméno] [příjmení] čestným prohlášením prohlásil, že v rámci interních pracovních postupů došlo k vygenrování a k odeslání dokumentů formou obyčejného psaní prostřednictvím Hybridní pošty (služby České pošty, s.p.). Žalobce soudu úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu prokázal, že je oprávněn k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení, dále předložil vyjádření znalce [titul]. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] k problematice úročení pohledávek. Znalec se v něm zabýval nominální a efektivní úrokovou sazbou, jejich výpočty (zmíněné vyjádření). Ani přes výzvu ze dne 19. 8. 2020 nebylo v řízení zjištěno, že by žalovaný žalobcem požadovanou částku žalobci zaplatil (předžalobní výzva z uvedeného dne včetně podacího archu).

5. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle ust. § 1796 o.z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ve smyslu § 497 a násl. zákona č. 213/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obchodní zákoník“), jež podléhá režimu tohoto zákona v souladu s ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, ve spojení s § 3028 odst. 3 o.z. smlouvu o úvěru, neboť k jejímu uzavření došlo za účinnosti obchodního zákoníku. Tuto smlouvu rozšířili dalšími čtyřmi dílčími úvěrovými smlouvami, kterými došlo k poskytnutí revolvingu vždy ve výši 23 452 Kč. První z těchto dílčích revolvingových smluv byla uzavřena v souladu s § 497 a násl. obchodního zákoníku a další tři ve smyslu ust. § 2395 a násl. o.z., když k jejich uzavření došlo za účinnosti o.z. Při hodnocení platnosti těchto smluv soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením. Podle ust. § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o.z.). Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům. Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 133 808 Kč vrátit za nejprve 18 měsíců, poté vždy rozšířené o dalších 12 měsíců rovněž i úrok, který dosahoval u první smlouvy téměř 75 % zapůjčené jistiny, ve všech čtyřech dalších smlouvách téměř celé výše zapůjčené jistiny. V případě prodlení pak nastupovaly další sankce (viz výše), jež žalobce vyčíslil částkou 498 Kč a 39 430,14 Kč, když jak uvedl, požadoval nižší částky, než byly účastníky ujednány. Naopak smlouva nestanovila žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobcem, daná ujednání tak byla ve výrazné nerovnováze. Žalovaný již žalobci uhradil částku 206 928 Kč, přesto se žalobce domáhá zaplacení částky 79 914,14 Kč a úroku ve výši 61,1 % ročně i úroku z prodlení v zákonné sazbě. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení, jde o právní jednání, které se dobrým mravům zjevně příčí.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o.z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o.z. Žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o.z. (§ 1802 o.z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 112,72 %, resp. 81,48 % (za 18 měsíců postupně 4 x navýšeno o 12 měsíců v celkové částce 119 104 Kč, když zapůjčené jistiny činily celkem částku 133 808 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 14,37 % ročně, resp. u dalších dílčích smluv se splatností do jednoho roku 11,39 % ročně, 9,79 % ročně, 12,52 % ročně 11,5 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobcem, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Jak již bylo zmíněno, pro případ prodlení nastupovaly další sankce, které byly zcela zjevně rovněž nepřiměřeně vysoké, při porušení téže povinnosti měl být žalovaný stižen několika vedle sebe stojícími sankcemi (jednotlivými smluvními pokutami), jež bylo na místě hodnotit v souladu s ust. § 2048 a násl. o.z. a poměřovat i jejich přiměřeností. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvy s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatné, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě. Nic na daném závěru nemůže změnit ani vyjádření znalce, který se zabýval výpočty nominální a efektivní úrokové sazby.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). V obdobných věcech shodného žalobce opakovaně judikoval i Krajský soud v Plzni, který setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020, 64 Co 74/2021, 64 Co 76/2021, 64 Co 96/2021 apod.).

11. Je-li smlouva, na jejímž základě žalobce poskytl předmětné peněžní prostředky, neplatná, může se žalobce domáhat pouze jejich vrácení z titulu bezdůvodného obohacení, neboť jde o plnění poskytnuté bez právního důvodu. V posuzované věci však bylo zjištěno, že žalovaný, kterému žalobce poskytl celkem částku 133 808 Kč (40 000 Kč + 4 x 23 452 Kč), zaplatil žalobci celkem částku 206 928 Kč, tudíž mu naopak vznikl přeplatek a právo žalobci na vydání bezdůvodného obohacení nevzniklo. Z výše rozebraných důvodů soud proto žalobu zcela zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k zamítnutí žaloby, právo na náhradu nákladů řízení by svědčilo žalovanému. Protože se žalovaný tohoto práva výslovně vzdal, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.