25 C 368/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 3 743,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ročně z částky 2 300 Kč od [datum] do [datum] ve výši 7,25 %, od [datum] do [datum] ve výši 7,5 %, od [datum] do [datum] ve výši 10,75 % a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 7 994,27 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 3 743,90 Kč od [datum] do [datum] ve výši 7,25 % a z částky 1 443,90 Kč od [datum] do [datum] ve výši 7,25 %, od [datum] do [datum] ve výši 7,5 %, od [datum] do [datum] ve výši 10,75 % a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 3 743,90 Kč spolu s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 6 550,37 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 3 743,90 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o půjčce, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o půjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Poskytnutou půjčku se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 3 840 Kč v 40 týdenních splátkách po 246 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne [datum], do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 3 700 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne [datum] právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 3 743,90 Kč a na dlužném poplatku částky 2 396,10 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. K tomuto dni činila dlužná částka 6 140 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 3 743,90 Kč a dlužné části poplatku ve výši 2 396,10 Kč. Žalobkyně v tomto řízení požadovala zaplacení toliko dlužné jistiny a úroků z prodlení, nepožadovala zaplacení zbývajícího dlužného poplatku. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel SR a na další soudem zjištěné adresy. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu označenou jako smlouvu o půjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout půjčku ve výši 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 3 840 Kč (celkem 9 840 Kč) v pravidelných 40 týdenních splátkách po 246 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o půjčce z uvedeného dne). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil poslední splátku dne [datum], celkem uhradil částku 3 700 Kč, zbývající část v celkové výši 6 140 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatil. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne [datum] byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis). K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne [datum] (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni splnil.

4. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“), se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru (§ 497).

5. Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

7. Podle § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku ve spojení s ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta jistina ve výši 6 000 Kč za poplatek (úplatu) ve výši 3 840 Kč, přičemž doba splácení byla stanovena na 40 týdnů. Původní věřitel se žalovaným sice smlouvu označili jako smlouvu o půjčce uzavřené ve smyslu občanského zákoníku, avšak vzhledem ke skutečnosti, že půjčka byla poskytnuta od subjektu, který ji poskytl v rámci své podnikatelské činnosti, nebylo možné smluvní vztah účastníků podřadit pod ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku, ale pod shora citované ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Zmíněnou částku 3 840 Kč nelze hodnotit jinak, než jako skrytý úrok, neboť představuje odměnu žalobkyně za poskytnutí daného úvěru. [ulice] úroková sazba tak činila 83,2 % ročně, což je v hrubém nepoměru s úroky, jež byly v průběhu roku 2006 běžně sjednávány. Podle výše citovaného ust. § 502 odst. 1 obchodního zákoníku je dlužník povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Pokud by došlo ke sjednání úroků vyšších než přípustných, dlužník by byl povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Při porovnání s úrokovou sazbou korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem (zdroj [webová adresa]), kdy v prosinci 2006 při fixaci sazby do 1 roku činila obvyklá roční úroková sazba 12,34 %, účastníky sjednaný úrok téměř sedminásobně (6,74 x) přesahoval obvyklou sazbu úroků. Z tohoto důvodu je dané ujednání účastníků dle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 29 Cdo 1583/2000).

9. Uzavřenou smlouvu a její podmínky je nutné zkoumat ze všech jejích aspektů. Na zkoumanou věc dopadají i závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, jež vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz dále). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 502 obchodního zákoníku (obdobně i dle § 2395 NOZ) vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle § 502 obchodního zákoníku (resp. ust. § 1802 NOZ). Právní předchůdce žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. V případě neplatného ujednání o výši úroku by se úrok stanovil postupem podle ust. § 502 obchodního zákoníku (resp. § 577 NOZ, § 1802 NOZ), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku ve výši 83,2 % ročně. Tuto výši, jak již bylo zmíněno výše, však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Jak již soud uvedl, v souzené věci úrok, který účastníci sjednali, převyšuje téměř sedminásobně obvyklou míru úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do jednoho roku. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Pro případ prodlení nastupovaly další sankce, které byly zcela zjevně rovněž nepřiměřeně vysoké, při porušení téže povinnosti mohl být žalovaný stižen několika vedle sebe stojícími sankcemi. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah spotřebitelské smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu (viz § 1810 a násl. NOZ, jež je rovněž namístě v daném případě aplikovat). Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v [obec] č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Dle názoru soudu I. stupně jejich závěry lze aplikovat i na posuzovanou věc.

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež původní věřitel poskytl žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu mu soud přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 1 občanského zákoníku, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků při zohlednění dosavadních úhrad žalovaného (6 000 Kč – 3 700 Kč) a dále úroku z prodlení dle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s § 517 odst. 2 občanského zákoníku (§ 1970 NOZ) ve výši dle prováděcího předpisu (ust. § 1 nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, resp. § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť žalovaný, který byl vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Protože žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistiny a data počátku prodlení, soud zamítl celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství ode dne [datum] (tj. po předpokládaném doručení výzvy k úhradě dluhu žalovanému na Slovensko a uplynutí stanovené 10 denní lhůty k úhradě dluhu, když z obsahu spisu vyplynulo, že první výzva k úhradě byla ze dne [datum] byla podána k poštovní přepravě dne [datum] + 5 dnů + 10 dnů, tj. splatnost nastala dnem [datum], v prodlení je žalované ode dne [datum]). Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalovanému. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalovaného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.