25 C 384/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 12 072 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 8 072 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 000 Kč od [datum] do [datum] se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 4 000 Kč, dále částku 1 200 Kč, částku 4 272 Kč a částku 2 600 Kč (náklady spojené s uplatněním pohledávky). Žalobu odůvodnil tím, že poskytl dne [datum] žalovanému na základě jeho žádosti dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 4 000 Kč, jež byl splatný původně dne [datum]. Žalobce posoudil dlužníkovu schopnost poskytnutý úvěr splácet, totožnost dlužníka byla ověřena pomocí ověřovací platby 1 Kč, kterou žalovaný odeslal ze svého bankovního účtu a dále z kopie jeho občanského průkazu. Žalovaný svoji povinnost nesplnil, když ničeho neuhradil. Byly mu zaslány dvě upomínky, za něž byla naúčtována náhrada nákladů s nimi spojených v paušální výši 450 Kč, respektive 650 Kč. Protože žalobce byl nucen pohledávku předat k inkasnímu řízení, naúčtoval žalovanému dle článku 7.4 smlouvy o spotřebitelském úvěru i náhradu nákladu za toto pověření ve výši 1 500 Kč. Dále žalovanému v souladu s článkem 7.2 a 7.3 citované smlouvy žalobce naúčtoval i smluvní pokutu 2x 600 Kč, celkem 1 200 Kč, což činí 30% jistiny. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit společně s poplatkem za poskytnutí ve výši 4 272 Kč Ani přes výzvu ze dne [datum] žalovaný své povinnosti nesplnil a dlužnou částku žalobci nezaplatil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na adresu zapsanou Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Soud z provedených důkazů zjistil následující skutečnosti. Účastníci uzavřeli dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 39 % ročně a poplatkem ve výši 4 272 Kč (s možností slevy z poplatku, kdy by poplatek činil 992 Kč) do 30 dnů ode dne poskytnutí peněžních prostředků. Pro případy prodlení se žalovaný zavázal zaplatit i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je v prodlení, dále poplatky za první upomínku ve výši 450 Kč, za druhou upomínku v částce 650 Kč a 1 500 Kč za náklady spojené s vymáháním dané pohledávky. Částku 4 000 Kč žalobce žalovanému zaslal na účet, z něhož mu přišla ověřovací platba 1 Kč a jenž byl označen jménem žalovaného (smlouva o spotřebitelském úvěru včetně předsmluvních informací z uvedeného dne, kopie OP a výpis z účtu za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]). Žalobce žalovanému zaslal nejprve dne [datum], následně dne [datum] a [datum] upomínky k úhradě (upomínka k úhradě, poslední upomínka před předáním na vymáhání a poslední výzva před žalobou z uvedených dnů včetně podacích lístků). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný dlužnou částku žalobci zaplatil.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o.z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli distančně ve smyslu ust. § 2395 a násl. o.z. smlouvu o úvěru. Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením. Podle ust. § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o.z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 4 000 Kč vrátit za 30 dnů rovněž i poplatek, který dosahoval vyšší částky, jakou je zapůjčená jistina. Pod takovýmto poplatkem se především skrývá úrok, tedy odměna za zapůjčení peněžních prostředků žalovanému. V případě prodlení pak nastupovaly další sankce, jež žalobce vyčíslil částkou 2 600 Kč a 1 200 Kč. Je lhostejno, že část nazval poplatkem, neboť v řízení nebylo prokázáno, že dané paušálně stanovené poplatky korespondovaly se skutečnou výší nákladů za odeslání jednotlivých upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech [číslo] Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o.z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o.z. Žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o.z. (§ 1802 o.z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný výslovně zavázal k placení úroku ve výši 39 % za 30 dnů, avšak s ohledem na skrytý úrok v položce poplatku za poskytnutí úvěru fakticky daný úrok činil 1 360 % ročně. [jméno] výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do jednoho roku však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 11,85 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobcem, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Jak již bylo zmíněno, pro případ prodlení nastupovaly další sankce, které byly zcela zjevně rovněž nepřiměřeně vysoké, při porušení téže povinnosti měl být žalovaný stižen několika vedle sebe stojícími sankcemi (tj. smluvní pokutou a tzv. náklady za upomínky, které však nejsou skutečně vynaloženými náklady, nýbrž sankcemi stanovenými žalobcem ve svém sazebníku v souvislosti s prodlením žalovaného a jež bylo na místě hodnotit v souladu s ust. § 2048 a násl. o.z.). Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah spotřebitelské smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu (viz § 1810 a násl. o.z., jež je rovněž namístě v daném případě aplikovat). Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v [obec] č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116).

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobci náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytl žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 o.z. Soud proto žalobci přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z. ve spojení s § 2993 o.z., spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 4 000 Kč (poskytnutá jistina mínus případné dosavadní úhrady), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobce má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o.z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Nárok na dané příslušenství však žalobci vznikl až po prokazatelném doručení výzvy k úhradě. Protože z předložených důkazů vyplývá, že první výzvu žalobce žalovanému doručoval dne [datum], po připočtení 2 dnů předpokládaného doručování, nastávala fikce splatnosti dne [datum] (žalobce ji v dopise stanovil ihned), ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s vrácením prospěchu, o nějž se bezdůvodně obohatil. Žalobci soud proto přiznal nárok na dané příslušenství ode dne [datum]. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobce převyšoval jeho úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalovanému. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalovaného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.