25 C 48/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 50 742,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 184 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 944 Kč od 28. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 296,83 Kč od 17. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 47 634,45 Kč spolu s úrokem ve výši 19,03 % ročně z částky 14 826 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 29 650,54 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,4 % ročně z částky 6 265,74 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 882 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 353,71 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 265,74 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 50 742,28 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 8 081,21 Kč, s úrokem ve výši 19,03 % ročně z částky 14 826 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 29 650,54 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,4 % ročně z částky 6 265,74 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 3 994,96 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 50 742,28 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 1. 2. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 000 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19,03 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 27. 3. 2020. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 28. 7. 2020, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 7 882 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 27. 3. 2020 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 14 826 Kč a na dlužném poplatku částky 4 292 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno. K tomuto dni činila dlužná částka 21 118 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 14 826 Kč a dlužné části poplatku ve výši 4 292 Kč. Žalobkyně v řízení nárokovala toliko zaplacení jistiny ve výši 14 826 Kč s příslušenstvím. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný dále uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 17. 11. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 34 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 30 260 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 780 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 800 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 17 680 Kč v 78 týdenních splátkách po 824 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 16. 5. 2020. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 28. 7. 2020, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 23 353,71 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 16. 5. 2020 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 29 650,54 Kč a na dlužném poplatku částky 11 255,75 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno. K tomuto dni činila dlužná částka 42 906,29 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 29 650,54 Kč a dlužné části poplatku ve výši 11 255,75 Kč. Žalobkyně v řízení nárokovala toliko zaplacení jistiny ve výši 29 650,54 Kč s příslušenstvím. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

3. Žalovaný rovněž uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 3. 9. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o úvěru obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 10 400 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 600 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19,4 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 600 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč v 60 týdenních splátkách po 396 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 28. 10. 2019. Za žalovaným zvolenou doplňkovou službu životního pojištění se žalovaný dále zavázal platit poplatek ve výši 360 Kč. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena dne 28. 7. 2020, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 15 580,29 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 28. 10. 2019 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 6 265,74 Kč a na dlužném poplatku částky 1 913,97 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno. K tomuto dni činila dlužná částka 10 179,71 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 6 265,74 Kč a dlužné části poplatku ve výši 1 913,97 Kč. Žalobkyně v řízení nárokovala toliko zaplacení jistiny ve výši 6 265,74 Kč s příslušenstvím. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel a na další soudem zjištěné adresy. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 1. 2. 2019 smlouvu o úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 000 Kč (celkem 27 000 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 450 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 3 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaný dále uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 17. 11. 2018 smlouvu o úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 34 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 30 260 Kč (celkem 64 260 Kč) v pravidelných 78 týdenních splátkách po 824 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 5 780 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 6 800 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 17 680 Kč. Žalovaný rovněž uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 3. 9. 2018 smlouvu o úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 13 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 10 400 Kč a 360 Kč (celkem 23 760 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 396 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 2 600 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 5 200 Kč. Nedílnou součást těchto smluv tvořily smluvní podmínky (označené smlouvy o úvěru z uvedených dnů). Dle článku 1.4 této smlouvy pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 60 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 32,15 % ročně, pokud v 78 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 21,27 % ročně (citované smlouvy včetně smluvních podmínek). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný zaplatil poslední splátku dne 28. 7. 2020, celkem uhradil částku 46 816 Kč (viz výše), zbývající část již nedoplatil. Pohledávky za žalovaným byly společností [právnická osoba] postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 19. 2. 2021 byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis). K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 13. 5. 2021 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný své závazky vůči žalobkyni splnil.

6. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

9. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. tři jednotlivé smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti těchto smluv přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků v prvním případě ve výši 15 000 Kč vrátit za 60 týdenních rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 12 000 Kč, ve druhém případě měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 34 000 Kč vrátit za 78 týdnů i poplatek v celkové výši 30 260 Kč a ve třetím případě měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 13 000 Kč vrátit za 60 týdnů i poplatek v celkové výši 10 400 Kč (vedle toho i poplatek za pojištění v měsíční výši 360 Kč), jež jsou téměř totožné se zapůjčenými jistinami. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek či oznámení o zesplatnění. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnutým jistinám a době splácení.

11. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši u první smlouvy 69,3 % (za 60 týdnů v částce 12 000 Kč), u druhé smlouvy 59,3 % (za 78 týdnů v částce 30 260 Kč) a u třetí smlouvy 69,3 % (za 60 týdnů v částce 10 400 Kč). Dané výše však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysoké. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností Od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření první úvěrové smlouvy 8,3 % ročně, ke dni uzavření druhé úvěrové smlouvy 8,29 % ročně a ke dni uzavření třetí úvěrové smlouvy 8,2 % ročně, tyto sazby úroky sjednané mezi účastníky (resp. žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně) zcela zásadním způsobem převyšují. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouvy byly uzavřeny adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

12. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

13. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytla žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 o.z. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z. ve spojení s § 2993 o.z., spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15 184 Kč (poskytnuté jistiny mínus dosavadní úhrady, tj. 15 000 Kč + 34 000 Kč + 13 000 Kč – 7 882 Kč – 23 353,71 Kč – 15 580,29 Kč), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalovanému. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalovaného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.