25 C 49/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 33 772,01 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do zaplacení částky 1 016,54 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 000 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba co do zaplacení částky 23 335,14 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 13 983,02 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 234,42 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 33 772,01 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 2 206,04 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 15 234,42 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 1 373,63 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 15 234,42 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 26. 8. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila svým podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořil přehled splátek. Poskytnutý úvěr se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem v celkové výši 12 272 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 444 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 000 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 078 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 750 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 26. 10. 2018. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, poslední splátka byla z její strany uhrazena dne 27. 8. 2017, do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 2 000 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 26. 10. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 13 983,02 Kč a na dlužném poplatku včetně úroků celkem částky 11 288,99 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2019 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 16. 5. 2019. K tomuto dni činila dlužná částka 33 772,01 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 13 983,02 Kč a dlužné části poplatku včetně úroků v celkové výši 11 288,99 Kč. Ani přes výzvu žalovaná dlužnou částku nezaplatila. Žalobkyně doplnila, že nárokuje i zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 500 Kč, kterou vyčíslila za období od 27. 10. 2017 do 30. 3. 2019, když si strany v úvěrové smlouvě sjednaly pro případ porušení povinnosti žalované zaplatit jakoukoli splátku řádně a včas smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení. Žalobkyně zároveň doplnila výpočty kapitalizovaných částek příslušenství a v návaznosti na přepočet omezila žalobu o částku 0,01 Kč na inkasním poplatku a o částku 1 016,53 Kč na kapitalizovaném úvěru.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel SR a na další soudem zjištěné adresy. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Protože žalobce omezil žalobní návrh ještě před zahájením jednání co do zaplacení částky 1 016,54 Kč, soud postupoval v souladu s ustanovením § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. a řízení co do této částky zastavil (výrok I. tohoto rozsudku), aniž by zjišťoval stanovisko žalované, neboť její případný nesouhlas není v této fázi řízení účinný (§ 96 odst. 3, 4 o. s. ř.).

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 26. 8. 2017 smlouvu o úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 1 444 Kč (úroková sazba 15 % ročně), s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 078 Kč a s náklady inkaso plateb ve výši 3 750 Kč (celkem poplatky s úrokem ve výši 12 272 Kč a včetně jistiny celkem 27 272 Kč) v pravidelných 14 týdenních splátkách po 1 948 Kč. Strany dále sjednaly pro případ prodlení s úhradou jakékoli splátky smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatky za zaslání upomínek ve výši á 750 Kč, poplatek za oznámení o zesplatnění ve výši 1 500 Kč (citovaná smlouva). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatila dne 27. 8. 2017 částku 2 000 Kč, zbývající část v celkové výši 33 772,01 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatila. Pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2019 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 16. 5. 2019 byla tato skutečnost oznámena žalované (zmíněný dopis). K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 26. 11. 2019 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni splnila.

5. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

8. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení se ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaná měla kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč vrátit za 14 měsíců rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 12 272 Kč, jež téměř dosahuje výše zapůjčené jistiny. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byla žalovaná pro případ prodlení povinna hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek či oznámení o zesplatnění. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a době splácení.

10. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku v roční výši 70,1 % (za 14 měsíců v částce 12 272 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 8,95 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

11. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.).

12. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytla žalované, když se o tuto částku žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť jí bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 NOZ. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 NOZ, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 13 000 Kč (poskytnutá jistina mínus dosavadní úhrady), neboť žalovaná, která byla řádně vyzvána k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnila, čímž se dostala do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatila. Žalované byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok II. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok III. tohoto rozsudku).

13. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalované. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalované, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.