25 C 57/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 59 885 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 570 Kč spolu s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 8 567 Kč od 22. 2. 2018 do zaplacení, s úrokem ve výši 17,35 % ročně z částky 10 003 Kč od 22. 3. 2018 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 567 Kč od 22. 2. 2018 do zaplacení a z částky 10 003 Kč od 22. 2. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 61 126,42 Kč spolu s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 10 155,05 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 17,35 % ročně z částky 7 352,59 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 17 507,64 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 59 885 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 15 768,16 Kč, s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 18 722,05 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 17,35 % ročně z částky 17 355,59 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 4 043,26 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 36 077,64 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 21. 9. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutou zápůjčku se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 17 556 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 573 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 17,35 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 375 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 608 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2 365 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 21. 3. 2018. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, poslední splátka byla z její strany uhrazena dne 30. 7. 2018, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 14 997 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 21. 3. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 17 355,59 Kč a na dlužném poplatku částky 10 203,41 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. K tomuto dni činila dlužná částka 27 559 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 17 355,59 Kč a dlužné části poplatku ve výši 10 203,41 Kč.

2. Dále žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 28. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytnutou zápůjčku se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 23 759 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 827 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 436 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 496 Kč v 60 týdenních splátkách po 863 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 21. 2. 2018. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, poslední splátka byla z její strany uhrazena dne 17. 12. 2018, do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 19 433 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 21. 2. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 18 722,05 Kč a na dlužném poplatku částky 13 603,95 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. K tomuto dni činila dlužná částka 32 326 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 18 722,05 Kč a dlužné části poplatku ve výši 13 603,95 Kč. Ani přes výzvu žalovaná dlužné částky nezaplatila.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 21. 9. 2016 smlouvu označenou jako smlouvu o zápůjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout zápůjčku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 17 556 Kč (celkem 42 556 Kč) v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 2 365 Kč, poslední splátku ve výši 2 351 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 3 573 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 375 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 11 608 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o zápůjčce z uvedeného dne). Pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 18 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 17,35 % ročně, RPSN 10861 % (citovaná smlouva včetně smluvních podmínek). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatila poslední splátku dne 30. 7. 2018, celkem uhradila částku 14 997 Kč, zbývající část v celkové výši 27 559 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatila.

5. Dále žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 28. 12. 2016 smlouvu označenou jako smlouvu o zápůjčce k refinancování zápůjčky, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout zápůjčku ve výši 28 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 23 759 Kč (celkem 51 759 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 863 Kč, poslední splátku ve výši 842 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 4 827 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 6 436 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 12 496 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o zápůjčce z uvedeného dne). Pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 60 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 28 % ročně, RPSN 22441 % (citovaná smlouva a smluvní podmínky). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatila poslední splátku dne 17. 12. 2018, celkem uhradila částku 19 433 Kč, zbývající část v celkové výši 32 326 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatila. Pohledávky za žalovanou byly společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 20. 1. 2020 byly tyto skutečnosti oznámeny žalované (zmíněný dopis). K úhradě dlužných částek byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 23. 4. 2020 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná své závazky vůči žalobkyni splnila.

6. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

9. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. dvě smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti těchto smluv přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaná měla kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 25 000 Kč a ve výši 28 000 Kč vrátit za 60 týdnů (resp. 18 měsíců) rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 17 556 Kč u první smlouvy a ve výši 23 759 Kč u druhé smlouvy, jež téměř dosahují výše zapůjčených jistin. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

11. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku u první smlouvy v roční výši 46,81 %, RPSN 10861 % (za 18 měsíců v částce 17 556 Kč) a v roční výši 73,54 %, RPSN 22441 % (za 60 týdnů v částce 23 759 Kč). Dané výše však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysoké. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností Do jednoho roku však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření první úvěrové smlouvy 10,62 % ročně a druhé úvěrové smlouvy 9,53 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

12. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouvy jako celek jsou absolutně neplatné, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.).

13. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytla žalované, když se o tyto částky žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť jí bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 NOZ. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 NOZ, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 18 570 Kč (poskytnuté jistiny v celkové výši 53 000 Kč mínus dosavadní úhrady v celkové výši 34 430 Kč), neboť žalovaná, která byla řádně vyzvána k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnila, čímž se dostala do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatila. Protože žalobkyně při výpočtu částečné kapitalizace úroků z prodlení vycházela z nesprávné výše jistiny, soud zamítl celou kapitalizovanou částku a žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství již ode dne 22. 2. 2018, resp. 22. 3. 2018 (tj. od data, od něhož u jednotlivých smluv kapitalizovala dané příslušenství). Žalované byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalované. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalované, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.