25 C 61/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 748 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 574,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 000 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 8 872 Kč se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 435 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 12 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z této částky od 15. 6. 2021 do zaplacení a dále částku 2 907 Kč, představující kapitalizovaný úrok, částku 1 574,79 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení, částku 5 748 Kč představující smluvní pokutu a částku 217 Kč, představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 7. 1. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu původní věřitel poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč, který se zavázal žalovaný vrátit spolu s částkou 2 760 Kč a příslušenstvím (celkem 14 760 Kč) do 7. 2. 2020 Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, žalovaný svoji vůli ji uzavřít projevil tzv. verifikační platbou, kterou převedl ze svého účtu na účet žalobkyně. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně, převodem na svůj účet. Žalovaný svoji povinnost porušil, když sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Tím mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení (smluvní ujednání ve čtvrtém odstavci třetí strany smlouvy). Zároveň dle téhož odstavce mu vznikla povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním především za odeslání písemných upomínek. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 přešla pohledávka z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný tak žalobkyni dluží celkem částku 20 655 Kč, sestávající se z nesplacené jistiny ve výši 12 000 Kč nesplaceného úroku v částce 2 757 Kč, nesplacené smluvní pokuty v částce 5 748 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání v částce 150 Kč. Sjednaná výše úhrady za jednotlivou upomínku činila částku 50 Kč. Dále žalobkyně požadovala i kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 574,79 Kč a náhradu za účelně vynaložené náklady 217 Kč. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho, a to ani přes upomínku ze dne 9. 11. 2021.

2. Žalovaný ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na adresu zapsaného pobytu v Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně předložila smlouvu o úvěru a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z nichž je patrné, že danou smlouvu uzavřel právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným dne 7. 1. 2020. Předmětem této smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského, neúčelového úvěru ve výši 12 000 Kč, který měl žalovaný vrátit spolu s úrokem ve výši 279,83 % ročně (RPSN 1141,2 %), celkem bez prodloužení v částce 14 760 Kč do 30-ti dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný potvrdil, že se podrobně seznámil s textem ustanovení této smlouvy včetně jejích příloh (obchodní podmínky tvořící nedílnou součást této smlouvy). Součástí této smlouvy bylo i ujednání o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% z jistiny za každý den prodlení v případě porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoliv část závazku podle smlouvy řádně a včas bez ohledu na jeho zavinění. Součástí tohoto ujednání byla i povinnost zaplatit paušální poplatky na úhradu nákladů za upomínky (mj. 50 Kč za každou jinou písemnou upomínky). Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě dohody o postoupení pohledávek, kterou původní věřitel se žalobkyní uzavřel dne 11. 6. 2021 (zmíněná dohoda). Žalovanému bylo dopisem ze dne 25. 6. 2021 oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky z uvedeného dne). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem zástupce žalobce ze dne 9. 11. 2021, čemuž předcházely upomínky a výzvy učiněné původním věřitelem a dále žalobcem ze dne 21. 2. 2020, 9. 3. 2020, 20. 3. 2020 a 7. 7. 2021 (jednotlivé výzvy z uvedených dnů včetně podacích archů). Z výpisů z účtu vedeného u [právnická osoba] vyplývá, že dne 6. 5. 2019 žalovaný odeslal právnímu předchůdci žalobkyně z účtu č. [bankovní účet] částku 0,01 Kč a dne 8. 1. 2020 odeslal původní věřitel žalovanému na shodný účet částku 12 000 Kč (uvedené výpisy z účtu). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný nárokovanou částku žalobkyni zaplatil.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě dohody o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 12 000 Kč vrátit za 30 dnů rovněž i úrok ve výši 2 760 Kč, činící 279,83 % ročně. Tato částka je v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

8. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 279,83 % (za 30 dnů v částce 5 750 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do jednoho roku však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 9,4 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje (téměř 30x). Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

9. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

10. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež její právní předchůdce poskytl žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 NOZ. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 NOZ ve spojení s § 2993 věty první NOZ, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 12 000 Kč (poskytnutá jistina mínus příp. dosavadní úhrady), neboť žalovaný, který byl řádně vyzván k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatil. Žalobkyně kapitalizovala úrok z prodlení za výše uvedenou dobu, soud proto zavázal žalovanou k zaplacení částky v celkové výši 13 574,79 Kč (12 000 Kč na jistině a 1 574,79 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, přičemž správnost výpočtu soud ověřil). Žalovanému byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142a odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby úspěch žalobkyně spočíval v 60,5 % (neúspěch 39,5 %), proto má s přihlédnutím k ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na přiznání účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 21 % Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna za zastoupení účastníka advokátem za dva a půl úkonu právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a prostá výzva k plnění) á 300 Kč dle ustanovení § 14b odst. 1, bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) a náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) AT. Podle ustanovení § 137 o.s.ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále zvyšuje o 21% DPH dle zákona č. 235/2004 Sb., tj. o částku 220,50 Kč. Celková výše účelně vynaložených nákladů řízení byla vypočtena částkou 2 070,50 Kč, 21 % z této částky činí po zaokrouhlení částku 435 Kč, jež byla výrokem III. tohoto rozsudku žalobkyni přiznána, se splatností rovněž v zákonné třídenní lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo stanoveno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř.